Je to už víc než rok, co se konala tato akce a mně zničeho nic vytanula v mysli. Článek tu bez povšimnutí leží podobně dlouho.

Každoročně se koná pochod z KL Auschwitz I do KL Auschwitz II – Birkenau (cca 3 km) jako připomenutí pochodů smrti. Česká republika se účastní teprve 3 roky, z toho naše škola se měla možnost přidat poprvé. Cílem je donést do Březinky život, čehož se nejvíc chopili Izraelci.

Náš program byl rozdělen do tří dnů. První jsme z půlky strávili cestou z Práglu přes Hradec Králové, kde jsme nabírali další účastníky, do Třince, kde jsme byli ubytovaní. Večer nás čekal uvítací program v podobě jakéhosi workshopu, kdy jsme si zaujímavou formou někteří zopakovali, jiní doplnili informace o holokaustu a Osvětimi jako takové. Společně s námi se tam nacházely studenti škol z Hradce K., Jaroměře, Karlových Varů a Slovenska (fakt si nevzpomenu odkud…). Byli jsme rozděleně na pět skupin po cca 30 lidech smíchaných ze všech škol. Myslím, že to byl pro mě jediný problém za celou dobu, prostě to na mě bylo už moc sociofobní najít si do dvojice Slováka a přidat se ke skupině :D Nu což, nakonec jsem se přidala ke spolužačce. Bez Slováka… Workshop spočíval v tom, že každá skupina dostala 5 otázek a každou z nich vypracovala jedna skupinka v té dané skupině. Společnými silami jsme pak v celé skupině vedli diskuzi, ptali se a odpovídali. Konkrétně já jsem se svou skupinkou měla napsat dopis od dozorce, který hlídal vlak s převáženými Židy z Německa do Francie a deník psaný v koncentráku nějakým člověkem. Celé to ale mělo pár much. Čtyři z pěti skupin (těch velkých) seděly v jedné místnosti, takže jsme se pořádně neslyšeli a je škoda, že jsme si nemohli poslechnout vypracování i někoho jiného. Celkově se ale večer povedl a informace se shrnuly do základů, které by měl člověk znát.

Druhý den po ránu jsme vyrazili busem do malého polského města Oświęcim, kam jsme dorazili někdy okolo dvanácté, tuším. Už počet autobusů naznačoval, že lidí opravdu málo nebude. Po ulicích se pohybovaly skupinky stejně oděných příslušníků různých států s vlajkami v ruce. My nejenže jsme byli oblečeni každý jinak, ani jsme neměli vlastní vlajku. Tu nakonec nesl nějaký cizinec (státní příslušnost po mě fakt nechtějte) a ještě jsme ho museli přemluvit, aby šel u naší skupiny, která jak se ukázalo, činila max 100 lidí.

Náš program začal kratičkou prohlídkou areálu KL Auschwitz I – kmenového tábora osvětimského kompexu. Začali jsme plynovými komorami a dále stihli několik baráků, ve kterých má každá země svou výstavu, popř. jsou tam vystaveny předměty nalezené v táboře (boty, kufry, hadry, brýle), vlasy už tam ale nenajdete. Po bez nadsázky proběhnutí několika málo míst (kmenový tábor je sice celkem malý, ale časově náročný) jsme se šli přidat k pietnímu aktu Maďarů u jejich baráku. Nikdo z nás nepobral, proč máme tuto část společnou právě s Maďary, když mluvili ve svém jazyce a nikdo jim nerozumněl. Naštěstí jsme se mohli vzdálit a narychlo proběhnout některé další baráky. Na relativně malém prostoru se tou dobou nacházelo přibližně 10 000 lidí, takže občas dalo zabrat dostat se ven, do dalšího patra nebo prostě jen přes ulici. Před jednou hodinou odpolední už jsme ale měli být zpátky, protože se všichni začali seřazovat na nadcházející pochod. Poláci, kteří stáli okolo nás se samozřejmě nezapomněli zmínit o letéckém neštěstí u Katyně. To nám ostatně na cestě Polskem připomínaly 4/5 domů vyvěšenou vlajkou… Naproti tomu Izraelci stojící za nimi, měli výbornou náladu. Pojali totiž tuto akci přesně tak, jak praví její název a nešetřili smíchem ani hrdostí na svůj národ. Než se na nás dostala řada, abychom mohli také vyjít (před námi šla většina přítomných) počkali jsme si dobrou půl hodinku na místě. Mezitím jsem s různými lidmi vyměňovali odznáčky (Nory jsme nenašla a izraelské vlajky už též nebyly k mání :/) a také nás přišla pozdravit jedna paní, která po válce emigrovala do USA. Izraelci se mimojiné netajili svou nákloností k nám.

Na pochod do cca 3 km vzdáleného KL Auschwitz II – Birkenau, čili Osvětimi Březinka jsme vyrazili někdy okolo půl druhé. Vmísili jsme se mezi Poláky a Izraelce, kteří se stejně jako mnoho dalších zastavilo u hlavní brány s nápisem Arbeit macht frei, zatroubili na rohy a zvolali “Am Jisrael chaj!“ (což znamená národ Izrael žije a dozvěděli jsme se to jen díky tomu, že s námi byla odbornice na židovskou kulturu z Židovského muzea v Praze a umí hebrejsky). Potom už jsme se jako součást davu přibližovali Březince.

Kolej mířící hlavní branou do středu tábora byla obsypána destičkami se vzkazy, prakticky všechny, krom osobních vzkazů, říkaly totéž – never again…

V rozsáhlém prostoru Auschwitzu II jsme měli na prohlídku o poznání více času a to celé tři hodiny. Při prohlídce se z rozhlasu linula hudba pietního aktu Izraelců a nechyběla ani hymna, kterou mám mimochodem vážně ráda.

Dopoledne dalšího dne naplnil další workshop/přednáška/shrunutí. Tentokrát už jsme na zadaných otázkách týkajících se této akce pracovali ve skupinkách dle škol. Ti, kdo chtěli podělit před všemi, pak měli možnost, ostatní zase mohli komentovat. Následovala (tedy měla následovat) diskuze s odborníkem z Židovského muzea v Bratislavě (možná ředitelem, ale to už si vážně nepamatuju), která se však na základě dotazu, co si myslí o vlivu církve na politiku v období II WW, přetransformovala v přednášku o Jozefu Tisovi, jeho odpůrcích i obdivovatelích a dalších historických faktech týkajících se Slovenska, o kterých jsem nevěděla prakticky nic, takže jsem se dozvěděla opravdu hodně. Většinu lidí ale politika moc nezajímala, takže u toho skoro spali. Nikdo jim to ale neměl za zlé, celkově si z čtyřhodinového programu každý odnesl něco.

Na závěr je třeba říci, že to byla naprosto výborná akce. Nejenže jsme se podívala do Osvětimi, kam jsem se chtěla podívat už dlouho, ale zúčastnila jsem se něčeho, čeho už se jen tak nezúčastním.