Koumpounofobie – fobie z knoflíků

Mě zas tak úsměvná nepříjde. Člověk si tu fóbii nevypěstuje, prostě ji má a neovlivní to. Mám ji od dětství. Nesnesu mít na sobě jakýkoliv knoflík, na ostatních to akceptuji, když se jich nemusím přímo dotýkat. Ale pro mě osobně jsou odporné. Nicméně když to někomu řeknu, spíš se mi vysměje a myslí si, že si vymýšlím, což mě ne občas dostalo do nepříjemné situace. Ale věřte, že je to skutečně nepříjemný pocit. Asi jako kdyby někomu kdo má strach z pavouků dávali pavouka na rameno. Je to to samé – odporné.

Dnes jsem to vyprávěl kolegů v práci.Vůbec si nevšimli ,že tu fobii mám.Vyučil jsem se strojním zámečníkem.Tenkrát jsem fasoval modráky jen sknoflíkama.Řešil jsem to kombinézou ze zipem.Když bylo teplo tak jsem nosil jen kalhoty od modráků a tričko přes hlavu.Taneční mít na sobě kvádro a košili byl odporný pocit.Nejhorší období mého života byla vojna.V roce 1984-1986 byla uniforma samý knoflík.Moje manželka mi vytkla že musela kvůli mě změnit šatník nemůže nosit kostýmky.Teď jsem nejštastnější když jediný šatní doplňky je kvádro košile jednou za dva roky na ples.Jediný co nemohu pochopit že neboštíky oblékají do košile a kvádra.Nemá možnost si vybrat oblečení co má rád.Mikinu přes hlavu tričko bez knoflíků plátěný kalhoty na zip.

Tuto fobii má také náš vnuček, nyní jsou mu 3 roky. Poprvé asi ve dvou letech sdělil, že nebude jíst, protože maminka “má na sobě knoflíčky”. Odmítá blízký kontakt s kýmkoli, kdo má na sobě konoflíčky. Když není unavený, stačí mu, když si maminka/tatínek/babička/ knoflíčky něčím překryjí apod., hlavně je nesmí vidět. Pokud je více unavený, je jeho odpor více intenzivní a většinou se musíme převlékat, nestačí knoflíky zakrýt. Trápí nás to, nikdo v rodině podobnou fóbii nemá.

tuto fobii mám sama od dětství. ví o ní jen psichiatři, známí z léčebny a rodina. mám strašné problémy se na ně jen podívat. prostě mi to vadí a mnozí to nechápou. snažím se s tím bojovat, ale vždy s neúspěchem. čím mám větší psychické problémy, tím se mi fobie zhoršuje.

Ja ji taky mam a, kdyz jdu na rande a ta slecna ma neco knoflikoveho tak je hodne snizena sance,ze z toho neco bude :-)) Kdo nezna tak nepochopi a je to prvni vec na kterou se zeny ptam jakou nosi modu a zda je schopna prizpusobyt satnik me fobii.Pracuji na sobe tak uz jsem nektere veci dokazal tolerovat kde to je holt nutne (kabaty,obleky,kostimky),ale uz ne nejake svetriky,polokosile,kapsacova moda atd..fuj!!:-) Taky mam povleceni na zip a pojud bylo s k… tak zapnute jedine dovnitr,aby nebyli videt.Ani film Knoflikari jsem nekoukal neb film s takovym nazvem je predem divny… Ale jinak vse good a vse se da a okoli tim zase tolik neotravuji :-)

Můj jedenáctiletý syn také trpí touto fobií a to od malička. Nejdřív jsme to nikdo nemohl pochopit a malé dítě své pocity nevysvětlí. Postupně jsme si ale zvykli, že u jídla na sobě nikdo knoflíky mít nesmíme a že když máme na sobě košili, malý nás prostě neobejme. “Vtipné” bylo, když nám líčil, jak si ve školce při jídle sedá tak, aby na ostatní děti neviděl a mohl se najíst. Dnes sám knoflíky nenosí (peřinu si také upravuje tak, aby byly dole u nohou), ale zdá se mi, že na ostatních už je toleruje lépe. Nicméně mě opravdu překvapuje, kolik lidí s touto fobií je. Všem přeji pohodu a chápavé okolí.

Já jsem jedna z těch lidí, kteří touto fobii trpí. Je mi líto, když mi někdo říká, že jsem divná, nebo tak… Byla jsem kvůli tomu i u léčitele a ten mi řekl něco jako tohle: ,, … tato fobie by mohla pocházet z minulých životů, kde jste jako malá mohla spolknout knoflík a zadusit se jím… ” . Nedokážu je na sobě vystát (vyjímkou jsou u kalhot na ně jsem si už zvykla) . Nemyslím si, že si na to někdy zvyknu, ale budu se o to snažit ;) .
PS.: Děkuji všem za pochopení :) a také bych chtěla potkat člověka s podobnou fobií.

Teprve dnes po přečtení všech těchto zpráv jsme asi pochopili, že existuje fobie na knoflíky, kterou trpí naše dcera. Stále jsme si z toho dělali legraci a mysleli si, že to není možné. Ale naštěstí jsme ji od mala nenutili věci s knoflíkami nosit. Stejně by je nenosila. Povlečení, které používáme, knoflíky nemá. Ikea knoflíky na povlečení nedělá…. je mi to líto, že tímto lidé vůbec trpí……

Zjistil jsem že to má “kámošk” a divil jsem se jako kráva :)

Zdravím! Konečně jsem se po několika letech, kdy jsem si tuto fobii uvědomil, setkal s někým kdo odporu ke knoflíkům cítí stejně jako já. Překvapilo mě, jak velmi podobné až stejné “příznaky” a vývoj fobie mám s vámi ostatními, taky u mě začala už v útlém věku, taky se mi nejvíce hnusí lesklé klasické knoflíky, taky už u mě jenom to slovo vzbuzuje znechucení, taky se mi při pohledu na ně dělá špatně a začnu se dávit a nejvíc ze všeho nenávidím, když se sám nebo někdo ostatní dotkne knoflíků, nebo ho nedej bože zdvihne blíž k obličeji (k ústům). Stejně tak jako to, že jediný knoflík co snesu, jsou ty kovové u riflí a kalhot. Bohužel pro mě, mám v tomto ohledu trochu omezenějšího otce, který hned jak na mojí fobii přišel, si začal utahovat z mého odporu s tím, že si určitě dělám srandu a že jen na sebe upozorňuji. Následovalo každodenní “strašení” knoflíky, záměrná provokace, nucení mě na pohled toho, jak si knoflíky vkládá do úst a cucá je. Už jenom jak píšu toto dělá se mi husí kůže. Byl jsem malý, tak malý že jsem nebyl schopný to otci vysvětlit, nebo on to ode mě nechtěl slyšet s tím, že to nemůžu myslet vážně. Po roce utrpení jsem mu to s matkou, které jsem se svěřil, nakonec vysvětlil. Sice mě nepochopil, což jsem ani neočekával, ale měl jsem klid. Dnes, po 15 letech, je to u mě pořád stejné, ke knoflíkům si držím pořád stejný odpor jako když jsem byl malý, držím se stále stejných zásad, které jsem si vypěstoval jako malý vlastně vůbec nic se nezměnilo. Ještě jsem si za těch několik let nevšiml ani jedné změny co se týče vývoje fobie, stejně jako se ale vůbec nic nezměnilo k lepšímu. Otec mě do dneška nechápe a ťuká si na hlavu, narozdíl od matky, která na můj problém, o kterém už tak ví jen pár lidí, klade důraz, pomáhá mi například s povlékáním a nedělá mi naschvály jako můj otec dělával. Jen taková vsuvka, tehdy jsem si kupoval nový notebook, když jsem se ho poprvé zapínal, objevila se mi na ploše původní tapeta knoflíků v košíku na šití. Hystericky jsem notebook zabouchl a okamžitě ho šel vrátit.

Ahoj koumpounofobici ne mi 21 let a mam tu samou fobii.Jako maly jsem musel nosit kosile a nejspis diky tomu se mi to zhnusilo.Uvedomil jsem si to zhruba kolem 10 roku.Kdyz jsem delal zaverecny zkousky a musel jsem mit oblek a kosili tak mi to vzdycky zapnula mamka.A kdyz jsem ji nemel po ruce tak jsem to zvladl sam proste jsem se snazil na to nemyslet a nejak jsem to zvladl.Jinak ty kovovy u rifli mi treba nevadi.Ale na ostatnich mi to taky vadi.Kdyz jsem pred casem byl navstivit mou kamaradku ktera v praci musi nosit kosili tak mi to zase tolik nevadilo,ale nejspis to bude tim, ze ji mam moc rad.Kacko miluju te!!!!!! Laska dela zazraky. ;) Jsem rad ze je nas vic.

Díky! Dcera patrně touto fobií trpí, ačkoliv mi to přišlo nemožné. Na svém oblečení nesnese knoflíky, pokud je nějaká hračka s knoflíky, také se jí nelíbí. Nejprve jsme jí podezřívala, že si je jen nechce zapínat, ale asi to tak není. Mnoho svetrů jsem musela dát pryč, prostě je nevzala na sebe.

Také trpím touto fobií a mám s tím úplně stejné potíže. Když jsem četl všechny ty komentáře jako kdyby jsem si četl sám o sobě. Touto fobii trpím Už od dětství. Knoflíky nesnesu na tričku polštářích nebo jako doplněk. Je to vrchol nevkusu když knoflíky nejsou potřeba na košilích mi to ještě tak nevadí ale košili bych na sebe nevzal jen když je to nutné například ( ke zkoušce, na svatbu). Myslel jsem si že jsem jediný a že jsem blázen. Netušil jsem Kolik lidí může trpět touhle fobie.

Tak mě napadlo se na tuto fóbii podívat, jestli se na světě někdo jiný než já ještě vyskytuje:) Jsem muž, 53 roků a klasicky jak zde čtu mám tu nejhorší fóbii z kno…ani to nemůžu dopsat:)) už od dětství, když babička třeba kno… příšívala, fyzicky se mi navalovalo až na zvracení, šla z nich na mě taková upocená špína, hnus..krabice s kno… byla pro mě jako krabice s rozemletými potkany. Nedovedete si představit co jsem prožíval na vojně:) Nebylo nejhorší to, že běhám po cvičáku zrychlený přesun s pancerfaustem na zádech, ale to, že večer budu muset ulehnout do šustivýho spacáku, který má vložku přidělanou asi 50 kno…, takový ty hnědý s dírkama. Prostě permanentně na zvracení. Vše trvá samozřejmě dodnes a je to asi i horší, mívám sny jak ležím na polštáři a kno… mám u huby, povlečení rozepnuté a okamžitě se budím odporem a překusuju, abych se zase nepozvracel. K tomu se přidá pocit zimy, studeného vlhka, zima od ledvin. Ale nikdy mi nevadily kno.. na džísce, to vlastně nebyly ani kno… , ani patentní apod. Pro okolí je to nevysvětlitelné, nikdy jsem to nikomu neřekl až dnes tady, protože to pochopíte:) A když jsem zahlídl zpěváka Vildu Čoka, jak má čepici pošitou samými kno.. opět fyzicky zle..)) Myslím že to mám na doživotí.