Ze života Ver.

Jak napovídá posledních pár článků, jeden zářijový týden jsme strávili v Beskydech. Dovolená nám začala dosti zajímavě. Já jsem cestu absolvovala během žlučníkového záchvatu, který se připomínal ještě další dva dny na místě (tedy i během výšlapu na první kopec), vedle toho se v naší výpravě objevila střevní chřipka, (za kterou mohlo zelí v níže zmíněné restauraci). Jenže my jsme nevolnostem a bolestem vyhlásili boj a těch deset dnů jsme si v rámci možností užili i tak (tipy na výlety naleznete dále v článku :)).

Cesty, dálnice, řidiči a hlavně objížďka pro sebevrahy

Cesta dlouhá bez mála 300 kilometrů uběhla celkem poklidně až na zádrhel za Litomyšlí (semafor na rozkopané silnici zajistil delší kolonu) a nečekané uzavírky v Královehradeckém kraji. Páteční provoz byl hustější, než by zřejmě býval sobotní, ale i tak jsme nikde nezůstali dlouho trčet. Rozhodně si nemůžu stěžovat na výběr horní trasy místo D1, která posledních pár let spíš stojí, než jede. Malý to celé prospal, čímž nás opravdu mile překvapil.

Během pobytu jsme se téměř denně přesouvali někam autem. Místa, která jsme hodlali navštívit, se nacházela i 80 kilometrů daleko. Celkově jsme jen na místě najezdili přes 650 kilometrů. Toliko kilometrů už umožní zažít na silnicích ledasco. Neukáznění řidiči, kteří např. nedodržovali svůj pruh ani s přimhouřením oka, se řadili mezi ty méně nebezpečné. Inu do Polska kousek. Že se pověst polských řidičů nevzdaluje od reality, jsme na vlastní oči viděli před dvěma lety při cestě na Wolin. Zajímavé také bylo, že nás zdržovali převážně řidiči v autech s pražskou espézetkou, což by jeden nečekal :)