O té holce, co zabila 8 lidí, protože neuměla žít

>Řeč nebude o nikom jiném než o Olze Hepnarové, která se roku 1973 rozhodla vypořádat se svým životním neúspěchem po svém. Důvodem jejího činu bylo to, že neuměla žít. 

„Já jsem na ten chodník vjela úmyslně a je to moje pomsta společnosti za to, jak se ke mně po celý můj život chovala.

Tuhle větu pronesla hned poté, co strážníci šli zkontrolovat vozidlo, které pro všechny z nepochopitelného důvodu najelo na chodník, kde stál hlouček lidí čekajících na tramvaj. Psal se 10. červenec 1973, 13 hodin, 45 minut, polojasno, dobré světelné podmínky, suchá vozovka, přehledný úsek. Nic nenasvědčovalo tomu, že to byla nehoda, což potvrdila i ta mladá, sotva 22 letá, slečna za volantem.

Olga Hepnarová toho dne úmyslně najela do lidí na zastávce na ulici Obránců míru (dnes Milady Horákové) kousek od Strossmayerova náměstí. Ke svému činu si zapůjčila nákladní automobil Praga RN. Ten den pod jeho koly zemřeli 3 lidé, dalších 5 podlehlo zraněním při převozu či v nemocnici a ještě víc jich bylo zraněno. Hepnarová byla vzata do vazby prakticky hned a první výslech proběhl ještě ten den večer. Když se jí vyšetřovatelé zeptali, co ji k tomu nepochopitelnému činu vedlo, odpověděla takto:

„Mám-li se stručně vyjádřit k mým jasně definovaným konkrétním úmyslům pří této nehodě, odpovídám, že jsem chtěla zavinit smrt více lidí použitím dopravního prostředku. Jinak již nemám, co zásadního bych dodala. Pouze bych chtěla říct, že toho, co se dnes tam na ulici stalo, nijak nelituji. Neměla jsem v úmyslu zabít tyto kontrétní lidi, bylo mně jedno, o koho půjde. Jednalo se mi především o naplnění principu.“

Principu… Jak k tomu sama ještě dodala, principu, ke kterému během životních zkušeností postupně dospěla. Principu, který dává právo jednotlivci bez zábran a bez svědomí ničit společnosti, když společnost ničí jeho.

V té době se přímo nabízela otázka, zda čin té mladé holky nemá politický podtext. Stavěli ji vedle Jana Palacha, přisuzovali její jednání protestu proti událostem z roku 1968. Jenže Hepnarová skutečně jednala pouze ve „vlastním zájmu.“ Dovedl ji k tomu vlastní život, zkušenosti, zážitky, rodina, okolí. Proto se dnes spíše než otázky, které padaly před tím, nabízí ta, co jí tak strašného ji potkalo, že to muselo skončit takhle?

Život Olgy Hepnarové vystačí na knížku, ta opravdu vyšla pod názvem Oprátka za osm mrtvých. Já se pokusím několik klíčových momentů shrnout do pár odstavců. Její pokažený život…

Narodila se a už na svůj útlý dětský věk vzpomínala jako na nešťastné období a své rodiče označila za bezcitné lidi. Ti ji dle jejích slov tělesně týrali a chovali se k ní jako k někomu cizímu. Nepřátelsky. S nástupem do školy se to zhoršilo. Otec Hepnarové se prý často bez důvodně rozčílil a „vybil“ se doslova na ní, tresty tak přicházely i bez (mnohdy jinak vykonstruované) příčiny. Ve škole byla pro spolužáky i učitele ta divná a tužíž nebyla oblíbená. Přeřazením do jiné třídy v sedmém ročníku se to ještě zhoršilo tím, že vše bylo od začátku a místo očekávaného zlepšení předchozí situace pokračovala. Vyvrcholila pokusem o sebevraždu v 13 letech spolykáním prášků. Škol nakonec vystřídala ještě několik. Pro své záškoláctví a také to, že už rodiče nevěděli co s ní, doporučili ošetřující psychologové a psychiatři jednoho dne Opařany (Dětská psychiatrická léčebna). Hepnarová to tehdy dokonce uvítala, protože to znamenalo, že bude jinde než v tolik nenáviděném rodinném prostředí.

Pro představu záznam z Opařan ohledně chování tehdy 14leté Olgy:

Kontakt povrchní, málo spolupracuje, odpovědi stručné a až po dlouhých latencích. Odměřené, povýšené chování k sestrám i ostatním pacientům. S kolektivem se nesžila, do programu se zapojovala s nechutí. Neurotické projevy, časté bolesti hlavy, neadekvátní smích. Afektované teatrální vystupování. Snaha prosazovat své názory, zvýšené sebevědomí a zcela nekrotický postoj vůče sobě. Velmi rafinované účelové lži, setřelý pocit viny. Střídání nálad s převažujícím sklonem k depresivnímu ladění. Jednou útěk při návratu z pololetních prázdnin. Z pozitiv je třeba uvést úsilí o dobrý školní prospěch, výrazný zájem o literaturu. Intelekt v lepším průměru, v něčem až nadprůměru, ale se značnou variabilitou výkonů.

Hepnarová v Opařanech dodělala základní školu a pokračovala 3. letým učebním oborem knihařka, který dokončila. Během té doby (ve svých 15 letech) napsala dopis jednomu vedoucímu, který se dá chápat jako zjevné volání o pomoc. Nevyslyšené volání o pomoc.

„Já nesnáším lidi…“

Už tehdy si stanovila priority, podle nichž by svůj život změnila (zlepšila?), na prvním místě figurovala pomsta, na druhé stál útěk od civilizace a na třetí sebevražda. V osmnácti si nepřála nic jiného než odejít z domova a opravdu na nějakou dobu odešla z Prahy do Chebu. Vystřídala 3 místa, nikde nebyla spokojená. Potom se vrátila a udělala si řidičák. Na pozici řidiče pracovala na několika místech. To první považuje spolu se školou jako hlavní zdroj nenávisti, která se u ní nahromadila.

V roce 1971 později se odstěhovala do obce Oleško, jako přístřešek si pořídila zahradní chatku velkou 3×3 metry, kam se vešla něj naftová kamínka a nejnutnější věci. Během toho a následujícího roku vystřídala několik pracovních pozic a skončila u Pražských komunikací. S lidmi okolo sebe nikdy nevycházela uspokojivě a jen s několika málo výjimkami prohodila víc slov než jen pozdrav. V té době (1972) se také seznámila s Miroslavem D., se kterým vedla, dá se říct, jediný partnerský vztah. Období několika měsíců před činem se dá popsat dosti jednoduše, ačkoliv tomu tak nebylo – čím více se někdo pokoušel Olze Hepnarové pomoci (a nejen pokoušel), tím víc se jí její situace zdála nesnesitelnější. Vyšli ji vstříc v práci, v Miroslavu D. měla oporu, přestěhovala se na firemní ubytovnu. S ostatními jejími obyvateli ale dobře nevycházela.

Hepnarová několikrát vyhledala odbornou pomoc, což vždy skončilo nezdarem. U jednoho psychiatra nebylo schopna o svých problémech mluvit a výsledek v podobě předpisu na Diazepam vyhodila. Jednou dokonce zašla přímo do Bohnic s tím, že si potřebuje odpočinout. Špatně položená žádost a nepochopení ze strany psychiatra pro ni bylo jedním z těch výraznějších negativních faktorů, které další události způsobili. Když vyrazila se svým přítelem na dovolenou, už bylo přece jen pozdě. Svědčí o tom i hysterický záchvat, který Olga cestou zpátky do Prahy předvedla na základě naprosto banální záležitosti. Po návratu dokonce už ani nenastoupila do práce.

Svůj čin si důkladně promyslela. Původně zamýšlela i jiné možnosti, jak zabít co nejvíc lidí, třeba chtěla jezdit s autobusem a jednoho dne ho plný lidí shodit spolu se sebou do nějaké rokle. Během těch posledních kritických dnů se chytala posledních nadějí, které mimo jiné představovala i její známá, kterou se vydala hledat až do Plzně a můžeme jen hádat, zda by to dopadlo jinak, kdyby ji našla. To se však nestalo.

„Byla vyčerpána moje míra odolnosti.“

Definitivně se rozhodla, že si se společností vyřídí účty. Sepsala prohlášení, které před tím, než se vydala do oné osudné lokace v Holešovicích, poslala do redakce novin. Jeden den si zamluvila nákladní vozidlo, druhý den si ho šla vyzvednout… Co se stalo je napsáno již v úvodu tohoto článku.

Vyšetřování Hepnarové trvalo dlouho. Proběhla spousta výslechů, na případu pracovalo množství lidí. Ta délka se projevila i na někom, kdo zdánlivě k životu neměl žádný vztah. Olga Hepnarová ze začátku horlivě požadovala, aby ji popravili co nejdřív. Časem ve vězení se však její chování změnilo. Svého činu nelitovala a přesto se začala chovat, jakoby se její osobnost rozdělila na více částí. Jedna z nich se projevovala halucinacemi, které však odborníci označili za vymýšlení si a předstírání duševní poruchy. Popsáno bylo mnoho stran a složka případu narůstala s každým dalším rozhovem (psychologové, psychiatři, právníci, vyšetřovatelé…). Hlavní líčení se tak konalo v dubnu roku 1974. Padl návrh na absolutní trest, tedy trest smrti. Tehdy se Hepnarová odmítla odvolat, pod nátlakem čekání na smrt však svůj postoj obrátila o celých 180° a už v květnu na svém stanovisku, že souhlasí s rozsudkem, netrvala. Ten byl potvrzen v červnu nejvyšším soudem ČSR. Odvolání matky Olgy Hepnarové taktéž nebylo vyslyšeno. Čas běžel, divadlo s jinou osobností nezabralo, rok 1974 se blížil ke konci. Začátkem dalšího roku bylo konečně stanoveno definitivní datum. Olga Hepnarová byla popravena 12. března 1975.

Zdroj: kniha Oprátka za 8 mrtvých (Roman Cílek, 2003)