Časté historické nepravdy, nepřesnosti a zkratky

Mezi lidmi se usadilo mnoho historických nepřesnosti, polopravd i úplných blbostí. Lidé je přejímají nejčastěji z médií, která je léta papouškují stále dokola. Ty nejčastější jsem se rozhodla v tomto článku uvést na pravou míru. Některé už naštěstí ustupují a lidé si dávají pozor na to, aby uvedli fakta (např. z Heydricha už nedělají říšského protektora), u některých ale slýchám a čtu pořád totéž.

Pokud vám nepřipadá na následujícím výčtu nic divného, je tento článek určen zejména vám. I vy ostatní se v něm ale určitě dočtete něco zajímavého.

• Češi nebojovali, armáda je na nic.
• Heydrich byl říšský protektor.
• Jsme národ kolaborantů.
• Jediný správný zahraniční odboj byl na západě, do SSSR šli jen komunisti, co nám tu pak 40 let vládli.
• V roce 1968 nás obsadili Rusáci.
• Palach se upálil na protest proti okupaci.

Češi nebojovali? Armáda je na nic?

V dnešních diskuzích o potřebě armády a nutných investic do její výzbroje a výstroje mimo jiné často zaznívá, že armáda je nám na nic. Že Češi stejně nejsou žádní válečníci, svojí zem že bránili naposledy někdy ve středověku, za posledních X let nebojovali a bojovat nebudou, kdyby se něco stalo, že se stejně akorát hned vzdáme, tak jako vždycky.

Je tomu skutečně tak? Vezměme si posledních 100 let, během kterých můžeme hovořit o naší moderní státnosti. Po První světové válce vzniknuvší Československá republika byla vystavěna na tradici legionářů, kteří k jejímu vzniku vrchovatou měrou přispěli. Bez vojenských úspěchů legií by vznik samostatného Československa byl jen stěží politicky myslitelný. O ovládnutí Transsibiřské magistrály Čechoslováky ve víru a chaosu Bolševické revoluce v Rusku hovořil s respektem celý tehdejší svět.

Již krátce po svém vzniku musel československý stát hájit své hranice, proti Polákům (1919), Maďarům (1918-1919).. a v obou případech úspěšně!

Na začátku zmíněný názor se často vztahuje k roku 1938, kdy nám byl vnucen Mnichovský diktát. Ale doopravdy jsme nebojovali? Skutečně?!

V září 1938 vypuklo v Sudetech povstání německého obyvatelstva, příslušníci Freikorpsu napadali četnické stanice, celní a poštovní úřady i české civilní obyvatelstvo. Šlo o regulérní válku se vším, co k ní patří – mrtví obou stranách, váleční zajatci, vypálené domy.. A že 30. září 1938 armáda vyklidila pozice a ustoupila z pohraničí? Vojáci uposlechli rozkazů svých nejvyšších velitelů, kterým přísahali poslušnost, ať už si o nich mysleli cokoliv. Těžko jim to klást za vinu.

Málo známé jsou i události března 1939, kdy Maďarsko zahájilo invazi na Podkarpatskou Rus, v té době izolovanou od zbytku zmrzačeného Československa.I zde českoslovenští vojáci kladli houževnatý odpor. Při obraně této předem ztracené výspy hájili naše hranice mnohdy do posledního dechu.

O příslušnících odboje za 2. sv. v. nemluvě, ať už bych zmínila nezměrné hrdinství příslušníků domácího odboje, nad nimiž celou dobu visela hrozba vyvraždění celých jejich rodin, ať už by byla řeč o posádkách bombardérů mířících za temných nocí nad Německo, výsadkářích snášejících se na padácích do Protektorátu, o potocích prolité krve v Dukelském průsmyku či o “Pouštních krysách” u Tobruku, nikde nenalézám ospravedlnění výroků o tom, že jsme národ zbabělců a armáda je nám jen pro ostudu.

Takové řeči jsou podle mě plivnutím na hroby všech, kdo za tuto zemi položili životy.

Nebyl snad Heydrich říšský protektor?

Dohled na Protektorátem Čechy a Morava držel od jeho vzniku, resp. od 18. března 1939 říšský protektor (Reichsprotektor) Konstantin von Neurath. Ze své funkce byl odvolán Hitlerem na „zdravotní dovolenou“, protože údajně nedokázal potlačit narůstající odboj. Po dobu této „dovolené“ ho měl nahradit zastupující říšský protektor (Stellvertretender Reichsprotektor in Böhmen und Mähren), jímž byl jmenován právě SS-Obergruppenführer und General der Polizei Reinhard Heydrich.

Heydrich zemřel týden po atentátu, který na něj 27. května 1942 provedli Josef Gabčík s Janem Kubišem v rámci operace Anthropoid. Na jeho místo zastupujícího říšského protektora byl povolán velitel pořádkové policie, SS-Oberstgruppenführer Kurt Daluege. Ten byl ze své funkce odvolán ve stejný den jako Neurath z funkce říšského protektora, tedy 20. srpna 1943. Novým říšským protektorem se stal Wilhelm Frick, ale opravdový dohled nad Protektorátem měl až do konce války německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank.

Jsme národ kolaborantů?

Stále nemohu pochopit, odkud se pořád tahle sebemrskačská teze vynořuje. Jistě, v každé době, za každého režimu se najde početná skupina zrádců či oportunistů, kteří by se pro svůj osobní prospěch spojili i s ďáblem. Jenže taková skupina existovala a existuje v každé zemi, nechápu, kde se bere přesvědčení, že se jedná o nějakou naši výlučnost.

Srovnejme si to s jinými evropskými národy. Češi kupříkladu jako jedni z mála porobených národů nikdy nebojovali po boku Třetí říše, nikdy nesloužili v dobrovolnických jednotkách SS, na rozdíl např. od Francouzů, Belgičanů, Norů, Litevců, Lotyšů, Rusů, Ukrajinců a dokonce i Britů.

Protektorátní loutková vláda (kromě ministra Emanuela Moravce) nikdy horlivě nevolala po likvidaci nepohodlných skupin obyvatelstva a naopak se nacistické násilí snažila mírnit. Mnozí kryli i protiněmecký odboj, za což zaplatili životem, jako předseda protektorátní vlády generál Alois Eliáš (na fotce).

V Protektorátu působila celá řada odbojových organizací (Obrana národa, PVVV, Rada tří..) i jednotlivců, mezi které proniknout stálo Gestapo hodně času a úsilí. Výsadky našich parašutistů z Anglie vždy nalezly u statečných českých lidí zázemí, i když za to byl vypsán trest smrti pro ně i pro celou jejich rodinu.

A pro zajímavost – natolik viditelné a významné kolaboranty jsme asi opravdu neměli, když nám nebyl věnován žádný díl v dvanáctidílném dokumentu Kolaborovali s nacisty.

Nevím tedy, čímž jsme si jako národ nálepku kolaborantů zasloužili.

Vážně byl jediný správný zahraniční odboj ten na západě a do SSSR šli jen komunisti, co nám tu pak 40 let vládli?

Příslušníci východního odboje se rekrutovali z několika různých skupin. První z nich byli českoslovenští vojáci pod velením generála Svobody, kteří se do SSSR dostali po ústupu z Polska v roce 1939. Připomeňme, že Polsko nebylo napadeno jen Němci, ale i Sověty, čehož byli svědky. Tito vojáci se dostali do sovětských sběrných táborů, kde dleli v bídných podmínkách a hladu až do napadení SSSR Německem. Kromě zanedbatelného procenta „hvězdářů“, mezi mužstvem neoblíbených bezpáteřních oportunistů, kteří v komunismu vycítili příležitost, o žádné komunisty nešlo.

Ani Volyňští Češi, kteří byli svědky brutální kolektivizace zemědělství a hladomoru na Ukrajině, rozhodně nebyli zastánci sovětského systému. Do 1. čs. armádního sboru se zapojili s úmyslem osvobodit vlast svých předků a usadit se tam. Ještě méně sympatií ke komunismu museli mít Rusíni z Podkarpatské Rusi, kteří po jejím obsazení Maďarskem přešli hranice a skončili v gulagu, kde jich také mnoho zahynulo. Jejich zařazením do československých jednotek byli takřka sebráni hrobníkovi z lopaty.

Tisíce jich zahynulo u Sokolova, Kyjeva či na Dukle v boji nikoliv za nastolení komunistického režimu v Československu, ale za osvobození svojí vlasti od nenáviděných okupantů. To, že byli zneužiti, že sehráli svojí úlohu na šachovnici mocných a že se po jejich mrtvolách vydrápali k moci Klement Gottwald a jeho lidé, nelze těmto statečným mužům a ženám dávat za vinu. Nakonec i mnoha z nich se dotkly poválečné represe jako jejich západních kolegů.
Dnešní upozaďování a opomíjení východního odboje tak podle mě není na místě.

Obsadili nás roce 1968 opravdu jen Rusové?

Příští rok uběhne celých 50 let od operace “Dunaj”, čili od vpádu vojsk 5 ze 7 socialistických zemí Varšavské smlouvy do tehdejší Československé socialistické republiky (ČSSR). Naše hranice 20. 8. 1968 okolo 23. hodiny překročili vojáci Sovětského svazu (SSSR), Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR), Bulharské lidové republiky (BLR) a Německé demokratické republiky (NDR). Obsazení ČSSR se nezúčastnila Albánie a Rumunsko. Často se uvádí pouze Rumunsko, protože Albánie figurovala ve Varšavské smlouvě od roku 1962 pouze jako pasivní člen).

Je velmi nepřesné tvrdit, že nás tehdy obsadili právě Rusové. Obsadila nás vojska 5 socialistických republik na popud a pod vedením tehdejšího prezidenta Sovětské svazu Leonida Iljiče Brežněva. Sovětský svaz byl federací 15 socialistických republik ovládaných centrální komunistickou stranou (KSSS). Mezi tyto republiky patřily: Ruská SFSR, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR, Uzbecká SSR, Kazašská SSR, Gruzínská SSR, Ázerbájdžánská SSR, Litevská SSR, SSR Moldavská SSR, Lotyšská SSR, Kyrgyzská SSR, Tádžická SSR, Arménská SSR, Turkmenská SSR a Estonská SSR. Mezi vojáky vyslanými pod vojskem SSSR do ČSSR se tedy jen těžko nacházeli pouze Rusové.

Zjednodušovat historické souvislosti na to, že ze SSSR se v roce 1991 stala Ruská federace, tudíž nás tehdy přece museli obsadit Rusáci, je jednoduše nepřesné a nesprávné.

Upálil se Palach na protest proti okupaci?

Jedna z často citovaných nepřesností se týká protestní sebevraždy Jana Palacha. Mnohdy a mnohde se jeho důvod pro sebeupálení zjednodušuje na to, že jednal na protest proti okupaci. Není to však přesné.

Jan Palach se roku 1968 na druhý pokus (první v roce 1966) dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam přešel z Vysoké školy ekonomické. Toho roku se účastnil mnoha protestů proti okupaci, jedním z nich byla i studentská stávka. Akce však zjevně k ničemu nevedly a společnost pomalu začala na svůj stav rezignovat. Palach proto začal přemýšlet o radikálnějším způsobu, jak vzburcovat národ k dalším činům.

Toto je ten pravý důvod, proč se 16. ledna 1969 rozhodl pro tak bolestivý odchod ze života. Toho dne se v horní části Václavského náměstí v Praze polil hořlavinou a zapálil. Kolemjdoucí se jej snažil uhasit svým kabátem, poté byl s rozsáhlými popáleninami převezen do nemocnice. Na Klinice popálenin FNKV a LFH UK s ním byl natočen krátký rozhovor, kde se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování “Zpráv” – deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. V té době trpěl značnými bolestmi, které částečně tlumily léky. Svým zraněním podlehl 19. ledna 1969 ve svých 20 letech.

Zdroje a doporučená literatura:

• JOHN, Miloslav, Charles K. KLIMENT a Břetislav NAKLÁDAL. Březen 1939. Praha: Ares, 2004. ISBN 80-86158-38-1.
• PICHLÍK, Karel, Bohumír KLÍPA a Jitka ZABLOUDILOVÁ. Českoslovenští legionáři (1914-1920). Praha: Mladá fronta, 1996. Archiv, sv. 74. ISBN 80-204-0580-1. ISSN českoslovenští legionáři(1914–1920).
• RICHTER, Karel. Přes krvavé řeky: československý východní odboj bez cenzury a legend. Praha: Ostrov, 2003. ISBN 80-86289-25-7.
• Alois Eliáš (Wikipedia)
• British Free Corps (Wikipedia)
• Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 1968 (komunismus.eu)
• Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Wikipedia)
• Jan Palach (Wikipedia)
• Kolaborovali s nacisty (ČSFD)
• Leonid Iljič Brežněv (Wikipedia)
• Obrana národa (Wikipedia)
• Obrana Podkarpatské Rusi (ÚSTR ČR)
• Reinhard Heydrich – říšský protektor (fronta.cz)
• Sovětský svaz (Wikipedia)
• Sudetoněmecké povstání (Wikipedia)

Zdroje obrázků: vede na ně odkaz z příslušného obrázku