Harry Potter a relikvie smrti (2. část)

Po deseti letech, kdy se do kin dostalo první filmové zpracování knihy o malém brýlatém čaroději, jsme se dočkali konečné bitvy v podobě druhé části sedmého dílu (o první části Relikvií smrti si můžete přečíst zde).

Druhá část plynule navazuje na konec té první, trio hlavních hrdinů se po dohodě s skřetem Griphookem vydává do Gringottovy banky najít další viteál v jednom z trezorů (to rozmnožování pohárků a odlet na drakovi udělali perfektně ;). Děj de facto zcela drží knižní předlohy a odchylky (kterých je naštěstí oproti jiným dílům docela málo nebo tolik netahají potterofilního fanouška za oči). Bellatrix jako přeměněná Hermiona patří k jedné z mých oblíbených scén.

Výrazného zkrácení se dočkaly zejména dialogy, které v knize vysvětlují množství otázek, které v průběhu 7 bradavických let vyvstaly. Filmařům se sice povedla postava Brumbálova bratra Aberfortha, vyjasnění Albusovy minulosti však bylo osekáno na pár holých vět a menší rozvedení by zde neškodilo. Úprav oproti knize se dočkalo prakticky celé dění, které následuje po příchodu do Komnaty nejvyšší potřeby.

Ti, co se těšili na sourozence Carrowovy, se nedočkají. Harry se místo utajovaného hledání něčeho havraspárského rovnou přizná Snapeovi k tomu, že je na hradě. O profesorův působivý útěk oknem ale ochuzeni nejsme. Stejně tak nechybí ani zabezpečení hradu – povolání kamenných strážců a kupole. Tady nemohu opomenout hlášku McGonagallové. Ostatně v dosti napjaté atmosféře celého filmu se i tak našel prostor pro úsměvné scény (například při proražení prvotní obrany hradu Nevillův náhlý úprk nebo otevření dveří Tajemné komnaty).

Ano, Tajemná komnata je jedna z mnoha věcí, která mě potěšila – je jí věnován náležitý prostor, stejně tak mě potěšilo i podpálení Komnaty nejvyšší potřeby a rozhovor s Šedou dámou. V době, kdy se odehrávají tyto tři události zuří ve škole bitva, na které se dají najít jak klady, tak nedostatky. Dá se však říct, že valná většina důležitých momentů nechybí. Děj u kladných hrdinů se střídá s děním u záporáků, Voldemort zuří a krom toho, že mu jeho úhlavní nepřítel ničí jeden viteál za druhým, jeho bezová hůlka ho neposlouchá tak, jak by měla.

Po zničení předposledního viteálu, tak přichází na řadu i zavraždění domnělého předchozího majitele neporazitelné hůlky, kde je divák postaven do situace hlavních hrdinů a může se jen domýšlet, jak přesně vražda Harryho od prvního ročníku nejméně oblíbeného profesora vypadala. Následující dění se však opět drží své knižní předlohy jako klíště. Harry po zjištění, kolik lidí v bitvě zahynulo, spěchá se Snapeovými myšlenkami do Brumbálovy pracovny. Jelikož však kapitola shrnující Severusův život patří k mým nejoblíbenějším z celé serie, jsem zklamaná z jejího osekání a nacpání do pár záblesků. Nicméně to hlavní z této části vyplývá i tak a Harry je stejně jako v knize postaven před to, co před ním Brumbál až do poslední chvíle tajil.

Scény, kdy se vydá vstříc svému osudu, se od knižního děje výrazně neliší. Ron s Hermionou dostanou za úkol zabít Voldemortova hada a Harry sám odchází dobrovolně na smrt.

Stejně jako chybělo mnoho povídání u Aberfortha, postrádala jsem vysvětlování po Harryho “smrti” na onom bílém místě, kde by správně měl mít nespočet otázek a zejména tu hlavní – že přežil (de facto už podruhé) svou smrt. Kromě pár úržkovitých informací se toho však člověk mnoho nedozví a Harry se opět ocitne v lese, kde mu nezbyde nic jiného, než předstírat to, že mrtvý opravdu je. Průvod Smrtijedů ho stejně jako v knize doprovodí do hradu, kde může po Nevillově proslovu “ožít” a bitva pokračuje.

Poslední bitva mě narozdíl od maličkostí s dialogy zklamala poměrně dost. Harry se s Voldemortem pere jako se spolužákem, který ho nečím naštval a závěřečný souboj se místo před zraky všech odehraje v troskách jen mezi nimi dvěma. Bez jakéhokoli vysvětlení a úplně jinak, než jak ji čtenář očekává. Voldemort se (stejně jako Bellatrix při souboji s Molly Weasleyovou) prostě rozprskne a celý dojem z popsané scény, kdy padne poražen naznak před zraky všech přeživších, vyprchá stejně rychle, jako on mizí v podobě těch tisíců kousků.

Narozdíl od mnohých recenzentů mi však nijak nevadí, že se poražení Voldemorta nijak neoslavovalo. Vzhledem k počtu mrtvých kladných hrdinů by to působilo až nepatřičně.

Co se týče části po 19 letech – ta je stejně přeslazená jako v knize a na nepovedenosti ji ještě přidal fakt, že postaršení herců se moc nepovedlo ;) Nicméně jsem se hned od začátku rozhodla tuto část ignorovat a na celkovém hodnocení filmu se proto nijak nepodepsala. Nakonec jsem se na čsfd rozhodla pro 4*, celkově se jedná o jeden z těch povedenějších dílů potterovské ságy.

75%