Budapešť | Památník maďarského povstání v roce 1956

Mezi dvěma křídly budovy Národopisného muzea (Néprajzi Múzeum) na okraji Městských sadů (Városliget) v Budapešti stojí na rozpraskané zemi památník v podobě mnoha hranolů, které se v jedné části slévají do jednolitého masivu, z výšky mají tvar klínu. Ne pro nic za nic se toto místo jmenuje Ötvenhatosok tere, tedy náměstí Šestapadesátého, památník totiž připomíná maďarské protikomunistické povstání v roce 1956.

Myslím, že není od věci si připomenout něco málo z historie, takže tento článek bude víc dějepisný než cestovatelský.

Rok 1956 v širších souvislostech

🇨🇿 50. léta u nás

Zpátky ale k 50. létům minulého století. Co se v té době dělo u nás, předpokládám, všichni víme. Po převratu v únoru 1948 přišly na řadu politické čistky. Lidé, kteří se režimu nelíbili (intelektuálové, účastníci odboje na západě, duchovní,…), končili v lágrech i na popravištích. Kdo mohl, emigroval. Totalitní režim nasadil cenzuru, na řadu přišla kolektivizace a centrální plánování. Nepohodlní byli vyhozeni z univerzit, na vše dohlížela Státní bezpečnost (StB) a udávání bujelo ve velkém. Mírné změny poměrů přišly se smrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953, v té době došlo k měnové reformě, která lidem znehodnotila veškeré úspory. Následovaly samozřejmě protesty pramenící z celkového neuspokojivého vývoje budování socialismu, které podnítily i nepokoje v Polsku a NDR. Krizi však komunisté ustáli, a to i přesto, že v únoru 1956 Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu odhalil podstatu Stalinova kultu osobnosti, čehož se hned snažili využít spisovaté, studenti i odboráři k nastolení lepších a liberálnějších podmínek v zemi. Nebylo to nic platné, stranu vyděsily události v Polsku i v Maďarsku a Novotný hned v roce 1957 moc režimu ukotvil kampaní proti revizionismu.

🇭🇺 50. léta v Maďarsku

Poválečný vývoj v Maďarsku byl do značné míry podobný. Maďarskou lidovou republiku vyhlášenou v roce 1949 vedl zastánce tvrdého stalinismu Mátyás Rákosi. Komunistická strana zlikvidovala opozici a vypořádala se s jakoukoli, byť jen domnělou, hrozbou v podobě bývalých důstojníků, intelektuálů nebo církevních představitelů a došlo i na samotné soudruhy (známý je např. vykonstruovaný proces s László Rajkem). Na popravišti skončily tisíce lidí, v lágrech desetitisíce až statisíce, na popud totalitního dohledu a tajné policie (ÁVH) se udávalo ve velkém. Centrální plánování spolu s kolektivizací i tady rozvrátilo, co mohlo. Po smrti Stalina v roce 1953 došlo k mírnému uvolnění. Do čela se dostal reformní komunista Imre Nagy, který se snažil nastolit nový směr – zmírnění teroru, větší volnost v ekonomice i společnosti. Vydrželo to jen dva roky, než se v roce 1955 k moci vrátil Rákosi a s ním i staré pořádky. Po Chruščovově projevu o nebezpečí kultu osobnosti se ale daly události zase do pohybu.

🇵🇱 50. léta v Polsku

Pro úplnost si můžeme ještě říct, jak vypadala situace v Polsku, protože to bylo právě povstání v Poznani, které iniciovalo následné maďarské povstání. Padesátá léta v Polsku začala obdobně jako u nás a v Maďarsku. Komunisté v čele s Bolesławem Bierutem se definitivně ujali moci v roce 1949 a následné události se odehrály jako přes kopírák – likvidace opozice, zatýkání vojáků Zemské armády (Armia Krajowa), intelektuálů, církevních představitelů a dalších nepohodlných osob. Tajná policie (UB) řádila, docházelo k cenzuře, hospodářství řídilo centrální plánování. Stalinova smrt však v Polsku přinesla spíš chaos než naději na nějaké zlepšení a nespokojenosti s chudobou a nesvobodou nasadila korunu měnová reforma, která i v Polsku znehodnotila úspory obyvatel.

Situace se vyhrotila v červnu 1956, kdy se dělníci z továrny Cegielski v Poznani vydali do ulic protestovat proti nízkým mzdám, vysokým kvótám a celkové bídě. Demonstrace přerostla v ozbrojený střet – armáda a bezpečnostní složky potlačily protest násilím, zemřelo přes 50 lidí a stovky byly zraněny. Tyto události ale paradoxně vedly k nástupu reformního komunisty Władysława Gomułky v říjnu téhož roku. Ten se zasadil o omezení vlivu sovětských poradců, částečně rehabilitoval církev i politické vězně a celkově trochu uvolnil atmosféru v zemi.

Průběh maďarského povstání v roce 1956

Právě jeho nástup povzbudil i Maďary. Zejména v intelektuálních a studentských kruzích se začaly věci hýbat, čím dál častěji se otevírala otázka svobodného Maďarska.

Začalo to jako pokojná studentská demonstrace

Ve dnech 20. až 22. října studenti z Technické univerzity v Budapešti sepsali 16 bodů (16 pontja) – manifest požadující svobodu slova, svobodné volby, odchod sovětských vojsk a rehabilitaci Imre Nagye (Rákosi byl mezitím nahrazen Ernő Gerőnem). S těmito požadavky se 23. října shromáždili a vydali k budově rozhlasu, protože měli v plánu je i odvysílat. Pokojná studentská demonstrace, která začala jako podpora změn v Polsku, rychle přerostla v masové shromáždění statisíců lidí a otevřený odpor proti komunistickému režimu, ke kterému se postupně přidávali i milicionáři a vojáci.

Na dnešním Ötvenhatosok tere, tehdy nazývaném Felvonulási tér (felvonulás = pochod, přehlídka) došlo ke svržení velké sochy Stalina z podstavce. Mezitím se studenti snažili dostat do budovy rozhlasu, ale zajala je tajná policie ÁVH. Dav se dožadoval jejich propuštění, načež do něj členové ÁVH začali střílet. Demonstrujícím se podařilo některým zbraně sebrat a strhla se první přestřelka. Místo 16 bodů tak éterem zněl hlas Ernő Gerőa, který demonstranty označil za nepřátele národa a fašisty.

První sovětská invaze přišla hned druhý den

Informace o dění v Budapešti se mezitím šířily do celého Maďarska. Nepokoje v dalších městech tak na sebe nenechaly dlouho čekat. ÁVH nasadila posily, demonstrující dav je částečně odzbrojil a později se ke zbraním dostal i skrze sympatizující státní složky v kasárnách a na policejních stanicích. V nočních hodinách požádal Ernő Gerő Sovětský svaz o pomoc a ve stejnou dobu se zpět do funkce dostal i Imre Nagy. Sověti do budapešťských ulic vstoupili dvě hodiny po půlnoci následujícícho dne, tedy 24. října. Osádky tanků T-34 průběžně střílely do všeho osvětleného a došlo k prvním bojům mezi povstalci a sovětskými okupanty. Maďaři se vojákům bránili vším, co měli po ruce, mj. i Molotovovými koktejly.

Imre Nagy vyhlásil stanné právo a zákaz vycházení, odpor přesto pokračoval. Několik tisíc lidí se 25. října sešlo před budovou parlamentu, kde do nich začala tajná policie následovaná posádkami tanků střílet. Na místě padlo 200 lidí, ještě více jich bylo zraněno. To odstartovalo hon na členy ÁVH, kteří byli po chycení lynčování, zabiti a často i věšeni na kandelábry.

Komunistický režim se začal hroutit

Ernő Gerő odstoupil, přesto se povstání i nadále šířilo do dalších měst. Armáda se postupně přidávala na stranu povstalců. Místní správa se rozpadala a Imre Nagy se rozhodl, že se přidá na stranu revoluce, aby mohlo vzniknout nezávislé Maďarsko. 27. října představil novou vládu, která měla podporovat pluralitní politický systém a 28. října slíbil amnestii všem, kteří byli v rámci povstání zatčeni. plánoval rozpuštění ÁVH a odsun sovětských vojsk ze země.

Situace se zklidnila, ale jen dočasně. 30 října se sovětské jednotky stáhly, ale Sověti nehodlali nechat takové změny bez odezvy. Zatímco v Polsku bujela solidarita a pořádaly se sbírky peněz i léků pro maďarské povstalce, v Sovětském svazu se plánoval vojenský zásah. Ještě téhož dne byla se Západem uzavřena dohoda o tom, že do maďarské záležitosti nebude nikdo další, rozuměj žádná ze západních zemí, zasahovat. Měli tak volné pole působnosti a začali plánovat operaci Vichr (nebo též Smršť), která měla povstání učinit přítrž. Plán byl schválen 2. listopadu.

Druhá sovětská invaze

Mezitím vyhlásilo Maďarsko v čele s Imre Nagyem neutralitu a vystoupení z Varšavské smlouvy. Vyjednávání se sovětským velením v Budapešti ale bylo pouze předstírané. Hned z rána 4. listopadu vtrhla sovětská vojska do Budapešti znovu, a to pod velením Ivana Stěpanoviče Koněva (mimo jiné i proto došlo před pár lety k přejmenování jedné ze žižkovských ulic v Praze původně pojmenované právě po něm). Maďaři se odmítli podvolit a boje v ulicích trvaly skoro týden, proti vyzbrojené armádě doprovázené leteckou podporou ale neměli bez cizí podpory šanci. Sověti v tancích bez milosti rovnali se zemí budovy, mrtví i zranění se počítali na tisíce. Přesný počet obětí celého povstání není znám, protože nové komunistické vedení nechalo důkazy zničit. Historici je odhadují na desetitisíce, někteří dokonce na statisíce.

Bojovalo se do 10. až 11. listopadu, místy až do 15. listopadu. Ihned poté začala vlna zatýkání a tedy i mučení, dlouholetých trestů vězení a také poprav, mezi zatčenými byl i první maďarský prezident po roce 1989 Árpád Göncz. Zároveň proběhla i masová emigrace zhruba čtvrt milionu Maďarů na Západ. Imre Nagyeho vylákali z jugoslávského velvyslanectví a zatkli 22. listopadu, ve vykonstruovaném procestu v červnu 1958 byl on i někteří jeho spolupracovníci odsouzeni k trestu smrti.

Ötvenhatosok tere a památník událostí roku 1956

Po následujících třicet let se o povstání nesmělo mluvit, což ale neznamená, že se tak nedělo. Po svržení Stalinovy sochy zůstaly na podstavci jen boty, takže se místu chvíli říkalo posměšně Csizma térként (csizma = bota, térként = jako náměstí). Někde jsem narazila na informaci, že se náměstí mezi lidmi velmi brzy začalo říkat tak, jak se jmenuje dnes, ale nemám to jak ověřit. Po roce 1989 tu došlo k velkým změnám a v roce 2006, tedy při příležitosti 50. výročí povstání (ano, je to přesně to výročí, při němž se o kus dál v centru projeli demonstrující v tanku), byl odhalen památník, který tu stojí dodnes. Při stejné příležitosti se místo také oficiálně pojmenovalo Ötvenhatosok tere, tedy náměstí Šestapadesátého (stejně se jmenuje i nedaleká autobusová zastávka).

Památník svírá s ulicí Jiřího Dóži (Dózsa György út) symbolický úhel 56 stupňů a nachází se přesně v místě, kde stála Stalinova socha. Skládá se z kovových sloupů různé velikosti, postupně rostou od výšky postavy až do osmi metrů a zároveň se přibližují, až tvoří jednolitý klín. Podoba památníku má vyjadřovat schopnost sjednodnit se a jít za stejným cílem.

Toho rána se okolo nacházelo jen pár běžců, takže jsme měli čas i klid si památník pořádně prohlédnout. Co si budeme povídat, jak většinou nerozumím ničemu modernímu, tak i tady jsem si musela o významu nejdřív něco počíst. To by mi ani tak nepřekáželo jako běžný městský nešvar v podobě posprejovaných sloupů. Na památník se dá podívat i z výšky, a to z obou křídel budovy muzea, o níž jsem psala minule. V příštím článku to vidím buď na hřiště a zoo, nebo na hrad Vajdahunyad. :)

Jak se sem dostat:

• metrem na Hősök tere (M1, žlutá) a následně asi půl kilometru pěšky;
• vlakem nebo metrem na Keleti pályaudvar (M2, červená + M4, zelená) a následně autobusem 30, 30A nebo 230 na Damjanich utca / Dózsa György út.

Zdroje: wiki hu | hu | cz • moderni-dejiny.cz • stoplusjednicka.cz • plus.rozhlas.cz • totalita.cz