Loni jsme vzali synka na Sněžku (1603 m) a Babí horu (1725 m) a letos jsme si vybrali cíl zase o něco vyšší, a sice dvoutisícovky Ďumbier a Chopok v Nízkých Tatrách. Ďumbier je s výškou 2043 metrů nejvyšší horou tohoto pohoří, následuje hora Štiavnica s výškou 2025 m a pak Chopok, který je jen o metr menší.

Zvolili jsme stejný okruh jako před deseti lety. Auto jsme nechali na Trangošce (asi 20 km severně od Brezna), kde se nachází několik placených parkovišť u hotelů. Mimo víkendy tu ale najdete i pár neplacených míst, a to i v letní sezóně.

Trangoška (1121 m) > Jaskyňa mŕtvych netopierov (1400 m)

➙ 2 km | ➚ 280 m | ➘ 0 m

Z Trangošky jsem zamířili po zelené přímo za nosem. První část trasy vede zalesněným terénem, kde toho dne panovalo až tropické parno. Věděli jsme ale, že až dojdeme na volné prostranství, bude paradoxně lépe. Jeden z důvodů, proč jsme v červenci zamířili právě sem, byl ten, že předpověď počasí ve 2000 m n. m. slibovala krásných 16 ˚C, a to za to prostě stálo.

Jaskyňa mŕtvych netopierov > Štefánička (1740 m)

➙ 2 km | ➚ 340 m | ➘ 0 m

U odbočky k Jaskyni mŕtvych netopierov začíná ta prudší část stoupání na Štefáničku, avšak ve finále ten rozdíl není takový, jaký jsem si pamatovala. Porost se stále zmenšuje a otevírají se čím dál zajímavější výhledy. Okolo nás navíc celou dobu kroužily bouřkové mraky, občas se v dáli nad horami zablesklo, občas zničehonic zahřmělo. Krása.

Ďumbierské sedlo a vyhlídka na ledovcovou dolinu nedaleko Štefáničky

Na chatě jsme si dali něco na zahřátí (ne že by to toho dne bylo potřeba) a vydali se k památníku hrdinů SNP, který se nachází o dvě stě metrů dál směrem na Králičku. Krom toho si tady můžete užít parádní výhled do jedné z mála ledovcových dolin na této straně pohoří.

Štefánička (1740 m) > Krúpove sedlo (1915 m)

➙ 2.5 km | ➚ 200 m | ➘ 15 m

Pokračovali jsme dál ke Krúpovemu sedlu, odkud vede jediná přístupná cesta na Ďumbier. Vrchol se celou dobu nacházel přímo nad námi, a to nějakých 250 výškových metrů. Cesta tudy vede po pěkném horském kamenném chodníku a přes pár kamenných moří.

Krúpova hoľa (1927 m)

Na sedle nás chytil dvacetiminutový letní deštík s drobnými krupkami. No jo, kde jinde než tady by nás měly zastihnout kroupy. :) To nejhorší jsme proseděli na místě, poté jsme se přesunuli nahoru na Krúpovou hoľu (kam až se to po zelené dá), kterou jsme při naší poslední návštěvě nenavštivili. Viděli jsme tak Nízké Tatry zase z trochu jiné strany a rozhodně to stálo za to.

Krúpove sedlo (1915 m) > Ďumbier (2043 m)

➙ 1 km | ➚ 130 m | ➘ 20 m

Následoval poslední kilometr na nejvyšší vrchol Nízkých Tater a nutno říct, že jsme byli každým metrem unešeni víc a víc. Minule jsme totiž všechno měli schované v mlze, dohlednost byla sotva pár metrů.

Ďumbier (2043 m) > Krúpove sedlo (1915 m) > Demänovské sedlo (1756 m)

➙ 2 km | ➚ 0 m | ➘ 280 m

Klesání, a to značné. Bylo nám tedy jasné, že to, co se naklesá na Demänovské sedlo, to se bude muset zase nastoupat na Chopok. Tohle je hodně odpočinková a neméně krásná část celé trasy.

Demänovské sedlo (1756 m) > Chopok (2024 m)

➙ 2.5 km | ➚ 270 m | ➘ 0 m

Tak a zase pěkně nahoru. Výhled na Chopok byl po celou dobu motivující a mně se jen potvrdilo, že se mi v otevřené krajině chodí do kopců snáz než v zalesněném terénu.

Celou dobu pěkné výhledy a na Chopku mlha – přesný opak toho, co jsme zažili minule. :)

Chopok (2024 m) > Kosodrevina (1489 m) > Srdiečko (1213 m)

➙ 5,5 km | ➚ 0 m | ➘ 810 m

Na chatě jsme si dali další občerstvovací zastávku, prolezli vrchol a vyrazili dolů ke Kosodrevině po servisní silnici, kterou jsme si vyhlédli cestou jako příjemnou alternativu k té strašné žluté, kterou si pamatujeme z minula. Zda-li to bylo lepší, těžko soudit. Ta cesta je v horším stavu, než se zdála z dálky být, takže jsme si možná přidali kilometry zbytečně. Vzpomínka na tu žlutou ale byla moc silná na to, abychom to nezkusili, ta prostě byla o kolena. Ale kdoví, jaká by nám připadala teď. ;)

Ke Kosodrevině jsme dorazili už za úplné tmy, ale cestu dál ke sjezdovce jsme našli a k naší obrovské úlevě jsme našli i odbočku na žlutou pěšinu v lese, kterou jsme minule neměli šanci bez pořádného světla najít. Jaká pohoda to byla oproti prudkému svahu sjezdovky před deseti lety…

Jo, tohle byl parádní výlet. Děti to daly bez problémů a další den jsme mohli pokračovat v našem putování dál.

Slovensko 2024

Do Kremnických vrchů jezdíme pravidelně už deset let ob rok nebo i každoročně. Letos jsme se rozhodli konečně přidat k běžnému víkendovému výletu na otočku i pár dalších míst na středním Slovensku, třeba Ďumbier nebo ferraty na Skalce. Cestou tam nám vypověděla službu klimatizace, takže jsme se neplánovaně zastavili ještě ve Zbrašovských aragonitových jeskyních, abychom se zchladili. Navštívili jsme je letos už podruhé a za těmi raftovými stalagmity bych klidně vyrazila i potřetí. :)

ida