Prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová

Prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou znají všichni převážně z vykonstruovaného případu s Miladou Horákovou, kterou nechala spolu s dalšími třemi lidmi popravit (více čtěte zde). Není to ale zdaleka jediné obvinění a odsouzení nevinných lidí, na kterém se podílela.

JUDr. Ludmila Brožová-Polednová (rozená Biedermannová – příjmeni si změnila v roce 1950 na Brožová) se narodila 20. prosince 1920 v Praze. Absolvovala dvouletou Právnickou školu pracujících, stala se tak tzv. dělnickou prokurátorkou (ona škola neposkytovala prakticky žádné právnické vzdělání ani praxi). O jejím politickém smýšlení není pochyb ani dnes. Na otázku, proč vstoupila do komunistické strany, odpověděla Lidovým novinám – jednoduše měla vždycky odpor k tomu, že mezi lidmi byly velké majetkové rozdily, že byli chudí a bohatí. Ostatně asi není žádným překvapením, že na  místo prokurátora, který měl po roce 1948 rozhodující slovo při řízení, manipulaci a inscenaci soudních procesů, byla dosazena komunisty. V letech 1950-1952 byla prokurátorkou pražského oddělení Státního soudu, po zrušení státní prokuratura přešla v roce 1953 pod okresní prokuraturu v Rokycanech a zároveň pracovala jako prokurátorka Generální prokuratury.

Jako prokurátorka navrhovala převážně nevinným lidem trest smrti a v “lepším” případě dlouholeté vězení. Uvozovky jsou tam záměrně, uranové doly nebyly žádným vítězstvím. Doba ještě nepokročila natolik, aby se ve velkém představovaly komunistické lágry v celé své “kráse”, stále jsou tu tendence překrucovat dějiny a zastírat to, co komunisté skutečně dělali. Každý, kdo takový trest ve vězení či dolech přežil, potvrzuje příšerné podmínky. Mnohdy připomínají či se rovnou v ničem neliší od nacistických koncentráků. Lékařská péče neexistovala, lágrový doktor byl jen od toho, aby vyplnil úmrtní list, případně se ve svých praktikách inspiroval u německých kolegů (jednomu se ne náhodou přezdívalo řezník). Makalo se ve vysokých horečkách, s chřipkou i se zápalem plic. O “jídle” snad nemá cenu se ani zmiňovat. Že dozorci byli sadisti a mlátili vězně a zavírali je do korekcí za maličkosti též nebylo nic neobvyklého. Stejně tak to, že v krutých horských zimách nebylo čím topit. Staří neměli žádnou naději na propuštění kvůli vysokému věku, makalo se buď do konce trestu nebo dokud člověk neumřel.

V době činnosti prokurátorky Polednové se uplatňovala tzv. třídní justice, kdy se výška trestu za stejný čin lišila podle třídního postavení. Dělník tak dostal mírnější trest než továrník.  Polednová je známá zejména z vykonstruovaných procesů v 50. letech (doba stalinismu). Jak už padlo v úvodu, podílela se na odsouzení JUDr. Milady Horákové, kde byla vybrána zejména proto, aby žena odsouzená mužem nevzbudila u veřejnosti lítost. Angažovala se pro odmítnutí milosti pro Horákovou u prezidenta republiky a zúčastnila se její popravy. Další známý vykonstruovaný případ, kde figurovala jako prokurátorka byl s Vítem Tajovským. Celkem takových případů známe stovky. První z nich se odehrál v Hodoníně, kde bylo od 20. do 22. března 1950 souzeno 14 lidí z Dolních Bojanovic, kde ve volbách v roce 1948 více než 2/3 lidí volily proti komunistickému režimu.  Mezi místními skauty vznikla odbojová skupina, která páchala drobné diverze proti komunistům. Nakonec byli při jedné akci dopadeni. Jaroslav Vetejška byl jako jediný odsouzen k trestu smrti a popraven o půl roku pozdeji. Trest smrti navrhovala Polednová i pro těhotnou matku 2 malých dětí – Melanii Klouparovou, ta nakonec dostala doživotí spolu s dalším obžalovaným. Dalších 10 obviněných si vyslechlo tresty odnětí svobody – celkem k 180,5 rokům vězení.

Polednová byla jako jediný aktivní člen vykonstruovaných procesů obviněna a odsouzena. Zasadil se o to major policie Ilja Pravda, který ji v roce 2006 obvinil spolu s tehdejším vyšetřovatelem Milanem Moučkou, který používal brutální prakticky při výslechu. O rok později byla obviněna podruhé na základě “nově” nalezených materiálů v Národním archivu. Zajímavé na tom je, že tytéž “nové” materiály použil v 1995 historik Karel Kaplan v knize Největší politický proces : “M. Horáková a spol.”. Nakonec byla Polednová 1. listopadu 2007 odsouzena k osmiletému nepodmíněnému trestu za čtyřnásobnou justiční vraždu, o tři měsíce později však Vrchní soud v Praze rozhodl, že případ z roku 1950 je promlčen a bývalou prokurátorku tak osvobodil. Z podnětu nejvyšší státní zástupkyně vrátil Nejvyšší soud případ opět k Vrchnímu soudu, který 11. září 2008 odsoudil Polednovou k šestiletému nepodmíněnému trestu. K výkonu trestu nastoupila do věznice ve Světlé nad Sázavou 19. března 2009, ústavní stížnost její advokátky byla v červenci téhož roku Ústavním soudem odmítnuta, čím byl trest definitivně potvrzen. Byla zamítnuta též žádost o přerušení výkonu trestu. Ludmila Brožová-Polednová si měla odpykat svůj trest v poměrně slušných podmínkách a s přihlédnutím na její zdravotní stav – tedy pod dohledem lékařů. Prakticky vzato, měla by se tam lépe než doma. 21. prosince 2010 ji prezident Václav Klaus udělil milost, kterou považovala odsouzená za samozřejmost. Na své odsouzení si stěžovala i u Evropského soudu pro lidská práva s tím, že její jednání nebylo v 50. letech minulého století trestné, čímž měla Česká republika porušit právo na spravedlivý proces. Stížnost byla zamítnuta.

Polednová nikdy svých činů nelitovala a trvá na tom, že se necítí vinna. Při rozhovorech s Lidovými novinami či Mladou Frontou mimo jiné uvedla, že podle ní Horáková nevinná nebyla a de facto nechápe, že někdo tvrdí, že se ničím neprovinila. Přece se účastnila protistátní činnosti a když k závěru, že má být popravena, došlo 6 další lidí, proč by k němu neměla dojít i ona. Nechápe, proč se ke všemu přiznávala, sama by to neudělala. Ostatně tato část rozhovoru hovoří za vše:

– LN: Není vám po letech, líto, že jste poslala na smrt, nebo se na tom aspoň podílela, nevinné lidi?
– Proč říkáte nevinné?

Ohledně obvinění se začaly ozývat hlasy naší levicové společnosti. Ubohou sedmaosmdesátiletou stařeku mohly za mříže přece dostat jenom hyeny! Těžko říct, zda někdy slyšeli o tom, co prováděla či zda s tím dokonce nesouhlasí. Polednová by si zasloužila stejné ďábelské podmínky, do kterých uvrhala mnohdy zcela nevinné lidi, pravdou však zůstává, že teď (i v době odsouzení) to už bylo prakticky jedno, zda ji odsoudí nebo ne. Stejně se k tomu vyjádřila i ona sama.

Politické vězně milost pro Polednovou šokovala a pobouřila, někteří lidé ji zase vítali. Případ Polednové je ojedinělý, mnoho dalších, kteří by měli dávno sedět za mřížemi, běhá na svobodě. Pro představu např.  Karel Vaš (proces s generálem Heliodorem Píkou) nebo Josef Vondruška (komunistický bachař, donedávna poslanec). Většina dalších aktivních komunistů v procesech v 50. letech zemřela ještě před rokem 1989, jiné nechtěla justice vůbec řešit, jiné zase ignorovali obžalobu a k soudu nechodili.

Tak či onak, ať byl případ Polednové přelomový sebevíc, nemohu se ubránit dojmu, že na obviňování a stíhání dalších lidí je pozdě. Přesto každý další potěší. Představa, že si Vaš užívá v klidu důchodu je k zeblití.

přečtěte si také:

„Vypořádali jsme se s Horákovou, vypořádáme se i s mandelinkou bramborovou – americkým broukem!“
Před 60 lety byli na základě vykonstruovaného obvinění popraveni Milada Horáková a tři další lidé