Cestou k roku 2026

Loni jsem tuhle bilanci nestihla sepsat, koncept se mi ale líbí, takže ji za minulý rok opět napíšu. :)

Ve zkratce – rok 2025 byl fascinující v mnoha ohlednech, ale v jednom naprosto vynikal. Od jeho začátku jsme byli čtyři, jen jsme to nějakou dobu vůbec netušili. :)

A teď trochu obsáhleji.

Rozumět líp a víc mluvit maďarsky

Maďarsky jsem se začala učit sama před dvěma lety jen tak z hecu. Nikoho (ani mě) nenapadlo, že u toho zůstanu déle než pár týdnů, protože tak tomu bylo kdysi u finštiny, islandštiny, norštiny,… Místo toho, abych tu vtipnou hatlaninu, kterou pro mě kdysi bývala, nechala být, jsem do ní ale jako správný jazykofil začala zabředat víc a víc. A už to bylo. Najednou se z toho stala řeč, která mě svou gramatikou fascinovala. Maďarská gramatika totiž vůbec není složitá, jak se všude píše (čeština je složitější, alespoň co mohu zatím posoudit). Maďarská gramatika je pestrá, je to opravdu zábavný jazyk, který skloňuje, má volný slovosled, vynechává neurčité členy i zájmena, ale zároveň má jen minimum výjimek. Navíc má jasná pravidla pro čtení (ne jako angličtina). Velkým průserem zůstává jen ta naprosto šílená slovní zásoba. :)

Za dva roky samostudia se pohybuju někde na rozmezí úrovní A2 a B1, slovní zásobu odhaduju na něco mezi 2000 a 2500 slovy. S pasivní znalostí jsem spokojená, chytám se. Tu aktivní to chce trénovat, takže píšu (tohle jsem byla schopná vyplodit na podzim), snažím se v tom jazyce přemýšlet o různých situacích a chce to samozřejmě i konverzovat, a to nejlépe tam, kde se tímto jazykem přirozeně mluví. Do Maďarska jsem to loni stihla celkem dvakrát, ale v plánu jsem těch výjezdů tímto směrem měla více. Na letošek mám minimálně jednu rodinnou výpravu slíbenou, snad to vyjde. :)

Do Budapešti sama na otočku aneb vylez ze své ulity

Do Budapešti jsem vyrazila sama se synkem poprvé v lednu. Pro mě osobně to byla celkem výzva. Vůbec poprvé jsem s sebou neměla nikoho, kdo by za mě mluvil, když by se mi nechtělo. Toho já totiž v zahraničí strašně ráda využívám hlavně v případě angličtiny, u níž mám ten nespočetněkrát popsaný školní syndrom “mluvíš blbě, radši nemluv vůbec“. Poslední léta je to ale naštěstí lepší a lepší. Navíc jsem do Budapešti nejela s tím, že tam budu mluvit anglicky. U maďarštiny tenhle blok paradoxně vůbec nemám. Po vcelku pozitivním zážitku s mou chabou maďarštinou v září předchozího roku jsem byla rozhodnutá použít mé jen o něco málo lepší znalosti a k angličtině se uchýlit až tehdy, když to jinak nepůjde. A tak jsem si kafe, snídani, vstupenky, langoše i klobásy kupovala maďarsky, půjčila nám brusle správných velikostí a trochu se divila, že je mi rozumět. :D Bylo to skvělé, takže jsme si to v dubnu zopakovali. Chtěla jsem i potřetí, ale to tam akorát panovala vedra 35 °C a víc, což fakt nedáváme, takže jsme to odložili na neurčito.

Rodinný road trip v Litvě aneb dalších 10 dní v dodávce

Zatímco jeden nesrozumitelný jazyk se pro mě stával čím dál srozumitelnějším, v Litvě (a Lotyšsku také) jsem zažila, jaké to je nerozumět v cizině vůbec ničemu. Původně jsme měli v plánu jet někam úplně jinam, ale počasí nás přimělo přehodnotit plány večer před odjezdem. Za pár hodin jsme měli hrubý plán na desetidenní okruh po Litvě a ráno jsme vyrazili na cestu. Celé to vyšlo naprosto skvěle, ba možná lépe, než jsme doufali, ani velký pupek nebyl překážkou. Jediné, co jsem vážně nevychytala, bylo oblečení. Předpověď vyšla, ale já blbec se dívala jen na teplotu, ne na vítr, který pocitovou teplotu snižoval o dobrých šest až osm stupňů a dostal se skrze všechny vrstvy, které jsem měla na sobě, bez ohledu na to, kolik jich bylo. :D

Odpustila jsem si brusle, kolo, lezeckou stěnu, jeskyně, stromy, ferraty,… Nebo ne?

Loni toho tady moc nepřibylo, není to ale tím, že bychom nikde nebyli, spíš jsem neměla čas ty výlety zpracovat. Teprve teď se dostávám k druhé polovině naší litevské výpravy, která proběhla v květnu. Nemám zpracovanou ani celou druhou Budapešť a různé domácí výlety, kterých též pár bylo. Já to ale doženu, pokud mě malá občas nechá (tenhle článek dávám dohromady už týden, takže asi tak). Jak jsem psala v článku o 20 letech blogování, baví mě to stále dost na to, abych se k tomu průběžně vracela. Nakonec žádný výlet, který za to alespoň trochu stál, nebude opomenut. :)

A to mě přivádí k další myšlence. Předloni jsme začali lézt na ferratách, loni jsem ale nebyla ani na jedné. V zimě se nám nechtělo a později jsem to už nepovažovala za bezpečené. Totéž platí o lezení na stromy a práci v jeskyních. Jen tak tak jsem stihla běžky a brusle. Co jsem si ale neodpustila, protože to jednoduše je bezpečné, byla lezecká stěna. Lezla jsem, dokud mě nezačal tlačit i celotělák, což bylo zhruba dva měsíce před porodem. Dva měsíce po už jsem tam byla zase. Lezení mě prostě baví v mnoha podobách a tahle se dá provozovat i za mrazivého počasí. :) Ke všemu se postupně vrátím, až přijde správný okamžik, včetně mého milovaného tkaní na karetkách, kterému by nic nebránilo (s miminkem v šátku si to umím představit) jen chybí čas…

Mohla bych pokračovat mnoha dalšími věcmi (jako je třeba opět nízký počet přečtených knih a naopak velký počet nově objevených deskovek), ale ty se mi teď nezdají tak důležité, takže to tímto utnu.

Předstevzetí si nedávám, tuto bilanci zakončím jen obvyklým přáním. Všem čtenářům i náhodným návštěvníkům přeji všechno nejlepší do nového roku!