Koumpounofobie – fobie z knoflíků
Koumpounofobií trpí 1 člověk ze 75-100 000 lidí, u každého se míra a projevy lišší. Člověk s touto fobií nesnese knoflíky na sobě, ale i na ostatních. Pohled na ně v něm vyvolá pocit štítivosti, odporu i úzkosti, strachu a beznaději. Případný dotek pak srovnává s dotknutím se švába (či čehokoli jiného, co “zdravým” lidem přijde odporné).
Fobii často člověk začne pociťovat už v dětství – odmítá si na sebe vzít cokoli s knoflíky, snese jen věci na zip, suchý zip, zavazování… V určitých případech pak nesnese pohled na knoflíky ani na ostatních.
Tato fobie není nijak častá, proto může dítě zůstat nepochopeno jak ze strany příbuzných, tak vrstevníků. Sourozenci rádi své sestry a bratry trápí různými nástrahami (knoflík na viditelném místě – na stole, židli, oblečení) či přímým provokováním (chrastění krabičkou s knoflíky). Strach z tak obyčejné věci není snadné pro okolí pochopit a člověk (zejména Čech) má přirozenou tendenci si ze všeho utahovat.
Když si okolí zvykne a začne tuto zvláštní poruchu respektovat, není pro něj soužití s takovou osobou jednoduché. Když si např. chce muž vzít do práce sako na knoflíky, musí jej přenášet v tašce nebo jej oblékat mimo dohled své polovičky.
Typů a intentenzity této fobie je stejně jako u ostatních fobií několik. Někteří se štítí jen dotknout se knoflíku či knoflíku na svém oblečení nebo jen knoflíků určitého typu, velikosti a barvy. Další pak nevydrží ani pohled na kniflíky na jiných lidech. V závažnějších případech vadí fobikům i fotografie a obrázek knoflíku, dokonce i samotné slov “knoflík” nebo věci, které je jen připomínají (figurky u “Dámy”, herní žetony, žetony do vozíku).
Nejúčinější léčba je kognitivně behaviorní terapie (KBT), kdy se dotyčný pomalu a postupně setkává s faktory, ze kterých má fobii. V tomto případě si zvyká na přítomnost knoflíku, v horších případech začne terapie třeba prohlížením obrázků a fotek s knoflíky. KBT z velké části pomůže fobikovi odbourat jeho strach, při úspěšném zvládnutí je člověk už po deseti sezeních schopen přicházet do kontaktu s knoflíky bez náhlých pocitů úzkosti.
Jej tato fóbie mě přišla trochu úsměvná (ale není). Překvapilo mě, z čeho všeho můžou mít lidé fóbie. Teoreticky asi může mít člověk fóbii z čehokoli.
Taky mi to přijde divné, ale patřím mezi ty, kteří v šatníku nemají kus oblečení byť s jediným knoflíkem. Výjimkou jsou ty na džínových a manšestrových kalhotech. Od mala se mi knoflíky hnusili. Nechápala jsem, jak může někdo nosit košile, pláště… Vadilo mi to i na povlečení, úzkostlivě jsem peřiny i polštáře otáčela tak, abych se knoflíků nemohla dotknout. Nikomu jsem to neřekla, protože jsem si myslela, že jsem blázen. Je mi 28, a že je to vlastně známá a pojmenovaná fóbie jsem se dozvěděla cca před rokem a půl…
Jako bych si četla o sobě :-D… Hlavně o těch polštářích… Skrývat jsem to nemohla, protože od mala, když na mě navlíkli cokoli s knoflíkem, protestovala jsem a nebo ztuhla a čekala, až to zase ze mě sundají i kdyby to mělo trvat hodiny.
Dnes je mi 54 a mám v šatníků dva propínací svetry, sžila jsem se s nimi a přijala je, sluší mi k sukni. Pak ještě toleruji knoflíky na saku svého přítele a na jeho džínových košilích. Kovové knoflíky snesu od mala. Vnímám je jako to, co jsou. Pomůcky k upevnění oblečení. Obecně u mě platí, čím větší knoflík, tím větší odpor a nedej bože, když má 4 dírky :-) Další faktor, který u mě zvýší nechuť se už jen dívat, natož sáhnout si, když má knoflík barvu kosti.
Takové ty obrovské knoflíky, které jsou někde přišité jako ozdoba oblečení, to je pro mě čistá hrůza, mírně řečeno, vrchol nevkusu a barbarského znehodnocení oblečení. Před nějakou dobou jsem dokonce viděla tašku přes rameno a ta byla ušitá z látky, na které byly vyobrazené knoflíky! Bože!
Za svůj život jsem se setkala s dalšími dvěma lidmi (shodou okolností, oba narození ve znamení draka, jako já), kteří knoflíky také nesnesou. To byla krása si popovídat o společných prožitcích :-D
Když mi bylo asi 16-17 let, vysypaly se mamince knoflíky, které střádala v kovové krabičce od čaje. Pro mě tabu krabička. Volala na mě a když jsem přiběhla, chtěla, abych jí je pomohla sesbírat. Málem jsem omdlela hrůzou a maminka dostala záchvat smíchu. Udělala si ze mě srandu.
Jsem na tom stejně :) knoflíky jsou vrcholem nevkusu, pokud navíc neplní svou funkci…nesirim se s tím, protože je to pro ostatní normální věc, kterou by mně pak akorát mohli znepříjemnit život…
Já to mám přesně naopak. Čím větší, tím lepší. Velký knoflík si i sama přišiju na kabát. Ale malé jsou hnusné! Hlavně ty průhledné světlé a nebo pak ty hnusné placaté ze starých pruhovaných pyžam! Ty nedokážu sama ani ustřihnout. Pozvracela bych se.
Tyvole nechápu kco se může bát KNOFLÍKŮ. Já je nosím normálné a nebojím se a neštitim se
To není STRACH z knoflíků… To je ODPOR ke knoflíkům.. Prostě se nám hnusí, no, jsou ošklivé, dělají ošklivé zvuky, prostě jsou nechutné..
ahoj… taky mám tuto fóbii, mám ji už od mala co si pamatuju… moje mamka mě dřív nechápala, ale po tom co jsem jí to vysvětlila mě pochopila :) ale okolí to také neříkám… příjde jim to divné (a chápu že je těžké to pochopit) i mě to příjde divné.. ale naučila jsem se s tím žít a postupem času jsem tuto fobii začala “redukovat”. Ale nikdy ten odpor nepřekonám :)
je mi 50 a přesně vím o čem všichni co tento problém máte mluvíte někdy jsou to muka prostě odpor hnus někdy se mi stane že se dotknu náhodou …… a naběhne mi husí kuže a otřepu se jako kdybych se musel hrabat v hejnu odporného hmyzu do 40 let jsem byl pro okolí prostě nepochopitelný exot až jsem potkal osobu se stejnou fobií a věděl že nejsem sám nějaký blázen z jiné planety
je mi 50 a přesně vím o čem všichni co tento problém máte mluvíte někdy jsou to muka prostě odpor hnus někdy se mi stane že se dotknu náhodou …… a naběhne mi husí kuže a otřepu se jako kdybych se musel hrabat v hejnu odporného hmyzu do 40 let jsem byl pro okolí prostě nepochopitelný exot až jsem potkal osobu se stejnou fobií a věděl že nejsem sám nějaký blázen z jiné planety
Mám to úplně stejně,myslím že stejnou fobií má víc lidí,jen o tom prostě nemluví,aby se jim ostatní nesmáli…
Také tím trpím ale lidi kolem me to nechápou a posmivaji se mi…je mi to dost nepříjemné
No ne odsuzuje lidi kteří se boji štíti knoflíků. Taky určitě máte svoje co nemáte ráda.
Ahoj, moja trojrocna dcerka ma tuto fobiu. Pozorujem to uz asi rok a dnes som sa v tom utvrdila, ked som jej musela rano pri obliekani do skolky odstrihnut gombik zo svetriku. Kym ho tam mala, desne jecakovala, ze chce ten svetrik dolu az ked som jej navrhla ze ten gombik ustrihneme, tak si svetrik nechala…
Tuhle fobii má můj 7 letý vnuk několik let. Že je to fobie a že má taky název, to jsme zjistily asi před 3/4 rokem. Vnuk nesnese pohled na knoflíky, nechce nosit nic s knoflíky a nemůžeme před ním ani vyslovit slovo knoflík. Už jsme odpárali knoflíky na nočních košilích, protože by se ani nenasnídal, pokud bych na sobě měla noční košili s knoflíky. Ve škole tento týden nesnědl ani jablko k svačině, protože spolužačka sedící s ním v lavici měla na sobě svetr s knoflíky. Před půl rokem si příbuzní vzpomněli, že se vnuk kdysi díval na pohádku “Koralína a svět za tajnými dveřmi” https://www.youtube.com/watch?v=NuWj6XcqnM0
Ještě doplním, když doma vnuk nechtěně slyší slovo “knoflík”, má okamžitě sucho v ústech a běží se hned napít vody
Můj 10ti lety syn touto fobií také trpí. Trvalo mi to dlouho než jsem to pochopila. Nesnese je na sobe a když je mám Já tak se mnou mluvi z dálky. Jen na džínách mu nevadí. Dnes dokonce přinesl 4 z výtvarky,protože dělali klauna a lepící na něj knoflíky. A on to samozrejme neudělal. Učitelce ani nikomu jinému to nechce říct, protoze se za to stydí.
Ehm…Ještě umět říct název této fobie…Já knoflíky teda miluju…XDJe ale zajímavý , kolik si člověk vypěstoval fobií…Xd
PS:Promiň , že jsem tak dlouho nepsala , ale vůbec nic nestíhám….
Zajímavé:) Nikoho takového neznám (alespoň se to v mém okolí na nikom neprojevuje).
Já si mám už od dětství, vždy se mi zvedá žaludek,kdyř jím a někdo má na sobě knoflíky..sama je nenosím, jako u kalhot je snesu,ale na tričku bych je nesnesla…
Huntmaster: taky mi přišla trochu úsměvná, zejména ve chvíli, kdy jsem četla článek jednoho člověk, jak řadil knoflíky podle toho, které mu přišly nejodpornější….
Psicho666: taky mi dalo práci, než jsem to dokázala naráz přečíst :D a taky mám knoflíky ráda x)
PS: v pohodě, protože teď taky vůbec nestíhám, takže chápu ,)
Angel: Spolužačky kamarádka tím trpí, mi to vyprávěla ve škole, když jsem smolila tenhle článek na papír. Nemohla ani vidět knoflíky na někom jiném…
veruce: Takového člověka bych chtěl vidět v akci. Fóbie z takto bezvýznamné věci mi přijde zajímavá, chtěl bych znát ten pocit.
No neni to nic prijemneho, je to presne jako nejaky hnusny brouci nebo tak :)
mam to uz od malicka, a tak nejak sem se s tim naucil fungovat, tam kde jsou knofliky nutne napr.
To je fakt hodně zvláštní fobie :D Taky by mě zajímalo, jestli třeba může někdo mít fobii ze zipů :D
Zaplaťpánbuch za zipy :-D Jinak bych musela nosit jen to, co se navléká přes hlavu.
A co patentky
patentky jsou krásný, knoflíky odporný :-)
no teda vim, ze clovek muze mit fobii z cehokoli, ale tohle slysim poprve…opravdu usmevne, na druhou stranu to musi byt dost hrozny…to, ze se bojis pavouku kazdej pochopi, ale kdyz reknes, ze mas strach z knofliku tak se ti navic kazdej vysmeje…musi to byt faktdost kruty
to bylo v časopise Psychologie, ne? :)
ahoj já když by na mě někdo narval něco s tím odporným přišívaným, tak se přinejmenším pobleju. Na ostatních je mi to sice nepříjemné, ale zvládám to. příčina u mě vznikla v době kdy jsme ve školce museli nosit klasické šatovky na propínání a doma , když tatínek nosil třeba i přes den klasické pruhované pyžamo. Něco naprosto odporného. Fobitik pochopí a obyčejnej člověk pokud nezažil nepochopí. a já se nezlobím, protože mě může přijít divné, že mě nechápe obyčejnej člověk. zuza
Přesně tak,taky nesnáším knoflíky od mateřské školky kde jsme musely nosit propínací zástěrky a učitelky pracovní pláště. Myslím že je to následek přísného režimu v socialistické mateřské školce.
Ahoj antiknoflíkář, jsem studentka SPGŠ a mým úkolem ve čtvrtém ročníku je zpracovat ročníkovou práci na libovolné tema. Já bych ji chtěla zaměřit právě na koumpounofobii. Byla bych ráda kdybyste mi s tím pomohli. Potřebovala bych s některým z vás udělat rozhovor. Ozvěte se, prosím, na můj email Petrussska1@seznam.cz
děkuju P.H.
ja tu fobii mam, ale ne tak silnou, ze bych z toho omdlivala, ale je to humus, nesnasim je v jakekoli forme a taky znam jeste jednu holku, ktera to ma tu fobii taky, takze zas tak ojedinele to neni a vetsina okoli to nevi, takze zit s touhle fobii neni zas tak strasne, clovek proste neobjima lidi, co jsou v kosilich
Zajímavej článek:) Povedl se:)
Ahoj,
s touto fóbií jsem se setkala u matky mého přítele. Nejprve jsem si myslela, že si ze mě dělají srandu. Má tuto fóbii ve slabší formě. Knoflíky vyjímečně nosí a nevadí jí, když je má kdokoliv na sobě, ale nesnáží volně ležící knoflíky. Takže pokud spadne z oblečení, tak je to špatné.
Prý fóbie vznikají v raném dětsví a dítě je okoukává od dospělých. viz třeba arachnefobie. Nicméně může pravděpodobně vzniknou(jak zde bylo řečeno) tím, že si dítě vytvoří odpor k něčemu, co mu vadilo v dětství. Např. Nesnáším silně uříznutý krajíc chleba – protože mi je máma dávala každý den do školy a špatně se mi jedl – tím jsem si vytvořila odpor. Pravděpodobně je tomu tak i s knoflíky. :-)
Je to hnus,ten obrázek://////////. Já tu fobii mám.
Přesně jen vidět ten obrázek u toho článku a dělá se mi špatně.
Já mám něco podobného, fóbii ze saténu. Nemůžu na sobě mít nic z té látky, a třeba spát v saténovém povlečení už vůbec.. brr. Běhá mi takový zvláštní mráz po zádech a když se toho dotknu, tak se hrozně ošívám. A když si představím, že jsem třeba do kousku saténu zakouslá, tak mi je to neskutečně nepříjemné. Kámošky si z toho dělají hroznou legraci, protože většina z nich takové povlečení má. Ale když se stane, že na mě třeba hodí tu peřinu, tak se z toho samozřejmě nesesypu a dokážu se tomu zasmát. Ovšem až po té, co tu odpornost dostanu co nejdál od sebe :D Vadí mi i dotyk šusťáku, jak to zvláštně vrže když se po tom jezdí nehtama.. ale to snesu třeba v podobě bundy na sobě.
Mě zas tak úsměvná nepříjde. Člověk si tu fóbii nevypěstuje, prostě ji má a neovlivní to. Mám ji od dětství. Nesnesu mít na sobě jakýkoliv knoflík, na ostatních to akceptuji, když se jich nemusím přímo dotýkat. Ale pro mě osobně jsou odporné. Nicméně když to někomu řeknu, spíš se mi vysměje a myslí si, že si vymýšlím, což mě ne občas dostalo do nepříjemné situace. Ale věřte, že je to skutečně nepříjemný pocit. Asi jako kdyby někomu kdo má strach z pavouků dávali pavouka na rameno. Je to to samé – odporné.
Mám jí taky odmala,nevadí mi jen ty kovové bez dírek.Na povlečení bych si je sama nezapla,snesu mít knoflíky na dece v nohou ale raději si ji nepovleču.
Dnes jsem to vyprávěl kolegů v práci.Vůbec si nevšimli ,že tu fobii mám.Vyučil jsem se strojním zámečníkem.Tenkrát jsem fasoval modráky jen sknoflíkama.Řešil jsem to kombinézou ze zipem.Když bylo teplo tak jsem nosil jen kalhoty od modráků a tričko přes hlavu.Taneční mít na sobě kvádro a košili byl odporný pocit.Nejhorší období mého života byla vojna.V roce 1984-1986 byla uniforma samý knoflík.Moje manželka mi vytkla že musela kvůli mě změnit šatník nemůže nosit kostýmky.Teď jsem nejštastnější když jediný šatní doplňky je kvádro košile jednou za dva roky na ples.Jediný co nemohu pochopit že neboštíky oblékají do košile a kvádra.Nemá možnost si vybrat oblečení co má rád.Mikinu přes hlavu tričko bez knoflíků plátěný kalhoty na zip.
Má dvě děti a obě to mají. Nikdy předtím jsem se s tím nesetkala a nikdo to v rodině nemá.Nevím, kde to děti vzaly. Prostě nevezmou si na sebe nic,co má knoflík ani já nesmím mí na svém oblečení, jinak to v nich vyvolává pocit štítivosti k danému oblečení. Kdybych to s nima nezažila, nevěřila bych. Nejde to nijak změnit, zkoušela jsem různé metody. Nejhorší je, když třeba dostanou dárek (oblečení) a je tam knoflík. Přestože jde o moderní věc, tak v tom nechtějí chodit, dokud to neupravím a místo knoflíku nedám něco jiného. Na ryflích jim však knoflík nevadí. To neřeší. Ale vadilo by jim u pyžama, košile, na tričku a pod… Odpuzují je jak malé, tak velké. Je to velice zvláštní.
Já sama od malička odporem ke knoflíkům trpím,představa,ře bych měla třeba prohrábnout krabici plnou knoflíků mě ničí:-O
Odporem ke knoflíkům trpím od mala. Představa bílého knofliku na košili, který visí na nitce a nedej bože je ta košile ještě mokrá, tak jak nezvracim, tak bych to dala. Asi jsem v minulém životě dělala někde v knoflíkárně, nemám ani jeden kus oblečení s tímto materiálem.
Ano knoflík který visí na nitce a vypadá že co nevidět upadne mi zvedá žaludek… zvlášť na ,,šatové zástěře,,
Mám osmiletou vnučku, která touto fobiií také trpí, nesnese knoflíky na sobě v žádně podobě ani na riflích a také na nikom jiném. Má to od malička. V RODINĚ TÍM TAKÉ NIKDO NETRPÍ. Ještě jsme se s tím nesetkali, proto se divím, že když jsem četla předchozí diskuzi, že se s touto fobií už dost lidí setkalo
Tuto fobii má také náš vnuček, nyní jsou mu 3 roky. Poprvé asi ve dvou letech sdělil, že nebude jíst, protože maminka “má na sobě knoflíčky”. Odmítá blízký kontakt s kýmkoli, kdo má na sobě konoflíčky. Když není unavený, stačí mu, když si maminka/tatínek/babička/ knoflíčky něčím překryjí apod., hlavně je nesmí vidět. Pokud je více unavený, je jeho odpor více intenzivní a většinou se musíme převlékat, nestačí knoflíky zakrýt. Trápí nás to, nikdo v rodině podobnou fóbii nemá.
Take trpim touto fobii, nesnesu male umele knofliky, nesnesu je jak na sobe, tak na ostatnich, jako kosile, panske trenky apd…mam to uz od malicka.Lide v mem okoli co na sobe maji kosili, nebo neco hodne knoflikateho mi jsou skutecne odporni…
tuto fobii mám sama od dětství. ví o ní jen psichiatři, známí z léčebny a rodina. mám strašné problémy se na ně jen podívat. prostě mi to vadí a mnozí to nechápou. snažím se s tím bojovat, ale vždy s neúspěchem. čím mám větší psychické problémy, tím se mi fobie zhoršuje.
Ahoj. Tu fobii mám také a také už od dětství. Vím, že mi naši už jako malé nadávali, co si to vymýšlím. Je to hrůza. Měla jsem manžela, který byl tak ohleduplný, že povlečení na ( vadí mi i to slovo ), povlékal a zapínal sám. Je to přesně jak říkáte, pocit hnusu, štítivosti a úzkosti. Nikomu to nepřeji. Také se mi vysmívala spousta lidí, co to je za blbost. Ale jiní jsou ohleduplní, což je super.
Ahoj, mě by zajímalo, jak se něco takového může vyvinout. Chápu, že když malé dítě pokouše pes, může z nich mít doživotní hrůzu. Ale mě se nic takového s knoflíkama nestalo a jsou mi naprosto odporné. Nepamatuju, že by se mi něčím zhnusili, prostě k nim mám odpor bez jakéhokoliv podnětu, který by to odstartoval.
Jsem ráda, že nejsem jediná. Fakt jsem až donedávna myslela, že jsem blázen… :) Dokonce jsem se svěřila několika lidem kolem sebe. Výsledek se dal předvídat. Nechápou to, ale to nevadí, to po nich nikdo nechtěl… Možná by si někdo z toho mohl udělat byznys – košile na lupáky, kabáty, pláště a povlečení na zip…. Byla bych věrná zákaznice :)
Těžko říct, kde se skrývá příčina, když knoflík koumpounofobikům nikdy nijak neublížil. Nicméně existuje spousta fobii, kde ji člověk má a přitom by příčinu hledal marně, ale možná by stálo za to to prozkoumat :)
Naštěstí v dnešní době už se dají takové výrobky sehnat (příp. přešít), sice jich není většina, ale ani to není problém :)
Já myslím že mám tuhle fobii ze socialistické mateřské školky kde holčičky povinně musely nosit zástěrky na knoflíky a přísné učitelky zase propínací pláště….a tuhle fobií mám celý život,(bude mi 50).
Touto fobií trpím už od dětství. Ví to jen moji rodiče a sestra+kamarádka, jinak nikdo, protože vím, že to spousta lidem přijde divné a neuvěřitelné. Knoflíků jsem se štítila už jako malá, když mi mamka dávala oblečení s knoflíkama, vždycky jsem ho vyměňovala za jiné. Nesnášela jsem je, nelíbily se mi a pocit, že bych na ně měla sáhnout? Hruza! Sestra mi vždy ze srandy dávala ruce na knoflíky a nutila mě abych se jich dotkla, poté jsem si vždy šla umýt ruce a cítila jsem špínu. Z knoflíků mám doteď divné pocity, přijde mi že jsou špinavé, odporné, smradlavé a že jsou všelijak ochmatané. Prostě je mi z nich špatně a nesnesu na ně sáhnout nebo něco s nimi mít. Musím říct, že se to trochu zlepšilo, třeba peřinu si zapnu, ale nesmí to být ty uplně odporné, co nenávidím.
Ten kdo to nezná, to prostě nepochopí :(
Ja ji taky mam a, kdyz jdu na rande a ta slecna ma neco knoflikoveho tak je hodne snizena sance,ze z toho neco bude :-)) Kdo nezna tak nepochopi a je to prvni vec na kterou se zeny ptam jakou nosi modu a zda je schopna prizpusobyt satnik me fobii.Pracuji na sobe tak uz jsem nektere veci dokazal tolerovat kde to je holt nutne (kabaty,obleky,kostimky),ale uz ne nejake svetriky,polokosile,kapsacova moda atd..fuj!!:-) Taky mam povleceni na zip a pojud bylo s k… tak zapnute jedine dovnitr,aby nebyli videt.Ani film Knoflikari jsem nekoukal neb film s takovym nazvem je predem divny… Ale jinak vse good a vse se da a okoli tim zase tolik neotravuji :-)
Jinak strach nebo uzkost necitim, ale stitivost a odpor ano. Nekde lezet tak to hodne rusi soustredenost.Na cizich lidech jsem se to naucil nevnimat,ale na blizkych je to horsi a pritelkyne tam je to podminka nosit tyto veci minimalne.Zelezne mi taky neva – zvlastni :-) No holt divny co se nam do te hlavy dostalo :-(
Můj jedenáctiletý syn také trpí touto fobií a to od malička. Nejdřív jsme to nikdo nemohl pochopit a malé dítě své pocity nevysvětlí. Postupně jsme si ale zvykli, že u jídla na sobě nikdo knoflíky mít nesmíme a že když máme na sobě košili, malý nás prostě neobejme. “Vtipné” bylo, když nám líčil, jak si ve školce při jídle sedá tak, aby na ostatní děti neviděl a mohl se najíst. Dnes sám knoflíky nenosí (peřinu si také upravuje tak, aby byly dole u nohou), ale zdá se mi, že na ostatních už je toleruje lépe. Nicméně mě opravdu překvapuje, kolik lidí s touto fobií je. Všem přeji pohodu a chápavé okolí.
taky moje dcera-dnes 17 letá tímto trpí…zpočátku jsem to moc nechápala,jako dítě jsem jí věci s knoflíkama samozřejmš kupovala,nic jsem o tomto nevěděla…,ale postupně jak rostla a začala si věci vybírat sama,tak opravdu knoflíky nemá :( škoda,dnes se hodně nosí košile,které by jí moc slušely,je štíhlounká,modelkovský typ…ale co nadělám…tolerujeme to asi od jejicj 9 let,kdy se začala knoflíkům bránit….ale co jsou horší věci.např. taková sociální fobie…knoflíky na lidech v okolí jí myslím nijak nevadí…aspoň myslím.
Já jsem jedna z těch lidí, kteří touto fobii trpí. Je mi líto, když mi někdo říká, že jsem divná, nebo tak… Byla jsem kvůli tomu i u léčitele a ten mi řekl něco jako tohle: ,, … tato fobie by mohla pocházet z minulých životů, kde jste jako malá mohla spolknout knoflík a zadusit se jím… ” . Nedokážu je na sobě vystát (vyjímkou jsou u kalhot na ně jsem si už zvykla) . Nemyslím si, že si na to někdy zvyknu, ale budu se o to snažit ;) .
PS.: Děkuji všem za pochopení :) a také bych chtěla potkat člověka s podobnou fobií.
dobrý den, jmenuji se Květa, můj synovec měl podobný problém stějně jako jsem ho i já objevila u sebe. Nemám ani tak strach obecně z knoflíků, ale z čeho mám doopravdy fobii je nit provlečená knoflíkem, zeblila bych se. prosím diskutujte semnou
Dobrý den, mám to odmalička, po letech jsem si částečně zvykla. Ale jak tady čtu tu diskusi, začíná mi být docela úzko… :P
A ano, musím souhlasit s Květou – nejhorší je, když vidím, jak se někde povaluje utržený knoflík s nitkama… Nesnáším hladké plastové knoflíky. Dřevěné mi až tak zásadně nevadí – když je vidím a nemusím je nosit. Roky jsem si myslela, že jsem blázen, protože to nikdo nechápal. Až jednou jsem se někde dočetla, že je to “jenom” fobie. Dost se mi ulevilo. :D
Knoflíkům na oblečení se pokud možno vyhýbám. Nechápu kreativce, kteří jsou schopni desítkami i stovkami knoflíků ozdobit kdeco. Povlečení na šňůrky ani za zipy nepřešívám, ale když tak nad tím přemýšlím, tak takové vlastně přenechávám synům, kteří s tím problém nemají.
Teprve nedávno mě napadlo, že u mě to možná pochází z velmi raného dětství, když mě hlídávala babička a dávala mi na hraní staré plyšáky. Měli knoflíkové oči. Špatně držely, už byly dost vytahané, spíš visely… Pokud si dobře pamatuju, tak to byl pro mě pravidelný hororový zážitek.
Ahoj, mám to postavené podobně jako Květa a Zlata. Knoflíky jsou mi už od dětství nepříjemné, asi od 4-5 let. Postupem času, zhruba v pubertě, se “nepříjemné” změnilo v “nechutné, odporné”. Od té doby se můj odpor tak nějak zaobluje a v normálním źivotě mi až tolik nepřekáží.
Nejodpornější jsou mi (polo)průhledné knoflíky volně visící na oděvu, které hrozí utrhnutím; anebo ty, které už se utrhly a volně leží i se zbytkem nitě…
Obzvlášť nepříjemné je to, když jím, piju, prostě když polykám. Kdo viděl ve filmu “Co takhle dát si špenát” scénu s utrženým knoflíkem v polévce, ať přidá komentář :-)
Pokusil jsem se přijít na to, kde se to ve mně vzalo a vzpomněl jsem si na tohle:
1) už v dětství, právě zhruba v těch čtyřech až pěti letech, jsem se dozvěděl, že knoflíky se dělají z kostí a z rohů.
2) jakýsi příbuzný o generaci starší než já podle rodinné legendy spolknul jako dítě hřebík. Aby si nepoškodil trávicí soustavu, krmili ho rodiče zelím, ve kterém byly nitě. Všechno dopadlo dobře, hřebík z toho klučiny vyšel omotaný nitěmi, a tedy bez následků. Až na ten můj iracionální hnus, spuštěný 20 let poté…
Souhlasím s Květou, pohled na knoflík provlečený nití to mě fakt děsí. V dětství jsme měli takovou tu kovovou kulatou krabičku od sušenek a bylo v ní šití, kde bylo strašně moc knoflíků od čehokoliv, od pyžama, od povlečení s nítěma, tohle byl pro mě doslova horor otevřít jí a podívat se a nedej bože pro nějaký šáhnout.
Dobrý den,tak jsem Květa a fobii na knoflíky mám od mateřské školky. Nejhorší pro mně je knoflík který visí na nitce a vypadá že brzy upadne…z toho se mi zvedá žaludek…
Teprve dnes po přečtení všech těchto zpráv jsme asi pochopili, že existuje fobie na knoflíky, kterou trpí naše dcera. Stále jsme si z toho dělali legraci a mysleli si, že to není možné. Ale naštěstí jsme ji od mala nenutili věci s knoflíkami nosit. Stejně by je nenosila. Povlečení, které používáme, knoflíky nemá. Ikea knoflíky na povlečení nedělá…. je mi to líto, že tímto lidé vůbec trpí……
Ahoj všem, já o tomto odporu ke knoflíkům slyšela poprvé od své sestřenice už před lety.Její syn už od mala odmítal oblečení s knoflíkama. Tenkrát jsem tomu nevěřila a smála se.. Smích mě však přešel, když má malá dcera začala knoflíky odmítat také. Nesnese je na oblečení, povlečení,ani na ostatních lidech,na riflích to ustojí,když jsou kovové.
Máte někdo zkušenost s terapií? Na koho se obrátit? Děkuji
Ahoj, poprvé jsem to zažila u mého přítele který s tím trpí už od dětství. ALE co je hodně zvláštní a nikde o tom nemůžu nic najít je, že někdy od 22-24 let se tato fobie změnila u žen v úchylku. upnuté košilky u žen ho začaly silně přitahovat, a to tak, že sex vyžaduje výhradně v košilce, jinak si to tak moc neužije. máte s tímto zkušenost, nebo aspoň nějaké informace? (dříve byly projevy stejné, na sobě to nesnesl, když to měl někdo na sobě při jídle tak se nenajedl. a když vidí samostatně knoflík, tak ho okamžitě vyhodí, ale nedokáže se ho dotknout, musí ho vzít do ubrousku)
Jsem na tom podobně, v dětství jsem košile s hnusnými knoflíky nesnášel, ke změně došlo v pubertě, vzrušují mne ženy v propínacích košilích a halenkách a nošení košil.
Mám to úplně stejné, jako Váš partner. V dětství silný odpor, v dospělosti mne ženy v košilích přitahují.
Mně je momentlně 26 a řekla bych, že se u mě spíše zhoršuje. Vadí mi jen některé specifické druhy knoflíků, ale začaly mi vadit tak, že je už nedokážu ani sama ustřihnout a pomáhá mi s tím bratr :D. Velké a tmavé knoflíky mi ale nevadí, takže jsem si je v klidu přišívala na kabát, dokonce mám i nějaké halenky s knoflíky, ale velkými.
Take ji trpim od detstvi a vydrzela mi do mych 28 let.nesnesu je na sobe, povleceni, alw ani pri zehleni konkretnich veci :) a na ostatnich lidech..naucila jsem se to zvladat a ignorovat to, ovsem, pouze u cizich..pritel kvuli mne nenosi tolik oblibena tricka s limeckem :-D bych se ho proste stitila..obleceni s knofliky mi prijde nechutne a nehezke..vse od mala na zip nebo upravene, ale ze by se mi s tim spatne zilo, to ne.. az na rodinu to temer nikdo nevi a to mimo rodinu se proste zasmeji, pokud na to prijde rec..
Mám tuto fobii od dětství,začala jsem si ji uvědomovat tak kolem 6-8 let.Knoflíky ve mě vyvolávají odpor,hnus,pocit na zvracení,už jen to slovo . . vidět utržený knoflík na ulici na zemi zvracím . . . dopracovala jsem se aspon tam,že pokud už je vůbec mám na oblečení,zapínám je přes ubrousek,abych se jich ani nedotkla,a pak dělám že je nemám.Druhému bych se knoflíků ani nedotkla,pokud jich má moc,hnusí se mě i ten člověk.Nevím,kde jsem to vzala . . .už jen když mám o nich psát,mám žaludek jak na vodě .. .
taky se mi hnusí knoflíky a ví to jen rodiče a přítel. pokud se jich nemusím přímo dotýkat, nevadí mi (akorát se mi např. nelíbí oblečení onoho člověka). už od dětství mám vypozorováno, že největším problémem na knoflíku, jsou díry a nejspíš si tento strach vezmu až do hrobu.
Ahoj, muj syn asi od roku a pul vzdy silene brecel, ze nechce “kofliky”. Ja nakoupila krasna polo tricka a vsechny jsem je musela rozdat…ted jsou mu 4, nedostanu na neho ani rifle, musim kupovat vse na gumu. Posledni dobou mu navic zacaly vadit knofliky na mem obleceni a na babickach s dedeccich. Ma o rok mladsiho brachu, ten se nechal “inspirovat” a taktez na sebe nevezme nic s knoflikama. U toho mladsiho mam ale za to, ze je to opakovani po starsim. U starsiho se opravdu jedna o fobii. Syn od moji sestrenice ma tuto fobii od utleho veku taktez. Jako rodina jsme si uz zvykli. Holt musim vic vybirat co nakupuju za obleceni…
Kdyz spytuju sve chovani v detstvi, take se mi nikdy knofliky nelebily, pokud byla moznost, vzdy jsem si vybrala obleceni bez knofliku. V dospelosti je na halenkach, sackach do prace snesu, ale rozhodne takove obleceni nevyhledavam. No tak to ma asi po me, bohuzel v silne forme.
hmm taky tu fobii mám (už odmala). Sou tak hnusny :-( jenze je problem ze ´´knofliky,, sou skoro vsude napr. Povleceni,obleceni (i kdyz nosim hlavne na zip kvuli te fobii) nebo treba i nektere panty mi delaji problem =/ je to hrozne…. @_@
Ale no tak knoflíky jsou na mužích tak hezké
Zjistil jsem že to má “kámošk” a divil jsem se jako kráva :)
Když jsem zahlídl úvodní obrázek, musel jsem ho zakrýt dlaní. Souhlasím, že nejde ani o strach, jako spíš o odpor a hnus. Naprosto největší humus je pánský pruhovaný pižamo s velkejma těma … První věc, co si hlídám, když nocuji mimo domov je, zda jsou ty humusáci na peřině u nohou a ne u hlavy. Je to zvláštní, ale nejhorší představa je, že by se mi knoflík dostal do pusy. Z toho bych třikrát zvracel …
Zdravím! Konečně jsem se po několika letech, kdy jsem si tuto fobii uvědomil, setkal s někým kdo odporu ke knoflíkům cítí stejně jako já. Překvapilo mě, jak velmi podobné až stejné “příznaky” a vývoj fobie mám s vámi ostatními, taky u mě začala už v útlém věku, taky se mi nejvíce hnusí lesklé klasické knoflíky, taky už u mě jenom to slovo vzbuzuje znechucení, taky se mi při pohledu na ně dělá špatně a začnu se dávit a nejvíc ze všeho nenávidím, když se sám nebo někdo ostatní dotkne knoflíků, nebo ho nedej bože zdvihne blíž k obličeji (k ústům). Stejně tak jako to, že jediný knoflík co snesu, jsou ty kovové u riflí a kalhot. Bohužel pro mě, mám v tomto ohledu trochu omezenějšího otce, který hned jak na mojí fobii přišel, si začal utahovat z mého odporu s tím, že si určitě dělám srandu a že jen na sebe upozorňuji. Následovalo každodenní “strašení” knoflíky, záměrná provokace, nucení mě na pohled toho, jak si knoflíky vkládá do úst a cucá je. Už jenom jak píšu toto dělá se mi husí kůže. Byl jsem malý, tak malý že jsem nebyl schopný to otci vysvětlit, nebo on to ode mě nechtěl slyšet s tím, že to nemůžu myslet vážně. Po roce utrpení jsem mu to s matkou, které jsem se svěřil, nakonec vysvětlil. Sice mě nepochopil, což jsem ani neočekával, ale měl jsem klid. Dnes, po 15 letech, je to u mě pořád stejné, ke knoflíkům si držím pořád stejný odpor jako když jsem byl malý, držím se stále stejných zásad, které jsem si vypěstoval jako malý vlastně vůbec nic se nezměnilo. Ještě jsem si za těch několik let nevšiml ani jedné změny co se týče vývoje fobie, stejně jako se ale vůbec nic nezměnilo k lepšímu. Otec mě do dneška nechápe a ťuká si na hlavu, narozdíl od matky, která na můj problém, o kterém už tak ví jen pár lidí, klade důraz, pomáhá mi například s povlékáním a nedělá mi naschvály jako můj otec dělával. Jen taková vsuvka, tehdy jsem si kupoval nový notebook, když jsem se ho poprvé zapínal, objevila se mi na ploše původní tapeta knoflíků v košíku na šití. Hystericky jsem notebook zabouchl a okamžitě ho šel vrátit.
Super, ze je nas tu vic takovych “divnych”. Mam to od malicka, doma se mi vzdy vsichni smali a moc nechapali, az kdyz jsem jim kdysi ukazala tuto stranku, tak me zacali brat vazne.
Pred lety jsem mela obrovske dilema – chtela jsem se stal letuskou, ale soucasti uniformy byla i kosile s knofliky. Zjistila jsem, ze moje touha je vetsi, nez odpor ke knoflikum, respektive v hlave jsem si to srovnala tak, ze jsem tuto praci mohla vykonavat a nezvracet odporem sama k sobe. Na telo se mi nedostaly a zvenku je kryla vesticka a kravatka. Po kazdem zapinani ovsem nasledovala dukladna ocista rukou.
Ovsem mam jednu historku, ze ktere se mi dodnes zveda zaludek a tehdy opravdu na zvraceni nakonec doslo…chodila jsem do prvni tridy a spoluzacka nasla na zemi knoflik. Uplne cizi. Libil se ji, tak ho strcila do pusy. Nasledovala moje savlicka…
Pevne nervy a zaludky vsem….
Mně zas připadá dost úsměvné, kolik lidí se nám za to vysměje… já to mám také odmalička. Prostě je nesnesu a je to hnus. Nechápu, že má na sobě někdo i tak OBROVSKÉ knoflíky. Nikdy jsme se tím netajila. Prostě tak žiju, tak co. Nenosím blbý knofle. Zajímavé, že jak čtu, všichni je snesem u kalhot. To taky nikdo nechápe, že ty snesem.
Zažila jsem docela dost údivů a nepochopení. Protože skoro co brigáda, to uniforma a to knoflíky. Prostě jsem si to nechala přešit a nikdo se nepo***. Mamka to naštěstí už odmala naprosto chápala a tolerovala a ani jako malou mě do toho nervala. Babičky sice docela dlouho ofrňovali, dokud jsem jim neodmítla tolik jejich halenek a nesmyslů s tím hnusem. Ta jenda, když mi něco koupí, hned to přešije.
Kamarádi si jenom zvykli, prostě řeknou, vona nesnáší knoflíky a je tam pořád to (je to divný) Můj přítel, když mě fakt chce vytočit, klidně si ten humáč strčí do pusy. nechápe moje slzy a moje nablejvání. Ale já zase nechápu, že mu to nevadí, žejo. Mrzí mě, že to nikdo nedokáže NORMÁLNĚ pochopit. Ale přesto jsem to nikdy netajila. Prostě nechci, aby lidi nosili tu ohavnost předemnou. Na druhou stranu všichni moji bývalína sobě měli předemnou košili fakt jen jednou. V tu ránu jsem to vyklopila a musím říct, že si ji nikdy ani jeden nevzal naschvál znova. V tomhle jsou docela miláčkové :) Takže jistá tolerance v tom asi je. Krom občasného posmívání se jako slečna koflíková. Nebo dáme jí knoflíky. Ale to slovo mi nevadí a nikdy se to nestalo. Takže :) Každý má holt něco… NAŠTĚSTÍ jsme potkala tak před rokem člověka, co to má taky a to je hned lepší pocit :)
U kalhot je snášíme možná proto, že jsou to spíš nýtky, než knoflíky. I když u mě ten materiál – kov, dělá hodně. Pro mě je kov kamarád.
Divím se, že s ním vůbec ještě seš nebo mu dáš pusu, když si tu ohavnost strčí do pusy. Potřeboval by důkladnou dezinfekci pusy. Já bych se ho štítil.
Když si čtu vaše komentáře, tak se mi chce skoro brečet. Taky tím trpím už od mala a je velmi fascinující, že všechny vaše zážitky a zkušenosti jsou naprosto stejné s mými. Nevím kolik mi bylo let, ale živě si pamatuji na jeden ze svých prvních snů, byla to taková moje malá noční můra. Moje prababička měla takovou tu babičkovskou zástěru se dvěma poloprůhlednými lesklými knoflíky, já jsem stál u ní a ona mě těmi knoflíky krmila. Pamatuji si jak jsem je v tom snu musel polykat. Fuj, kdykoliv si na to vzpomenu, mám husinu a chce se mi zvracet. Celé dětství jsem nesnášel košile a všechno s knoflíky. Ale byl jsem tvrdý chlapec, takže jsem to chlapsky snášel, mamka si to všimla, ale považovala to jen za jakýsi rozmar. Přestal jsem nosit košile. A nechápal jsem jak v tom někdo může pořád chodit, vždyť je to odpor. Nechtěl jsem se ani objímat s takovými lidmi, nejvíc mě vytáčely svetry, které byly kolem krku poseté naprosto zbytečnými knofly – fuj to slovo je vážně hnus :-D. Ovšem, docela často jsem od holek slýchal, ať si vezmu košili, že se jim to strašně líbí. Nu tak jsem si ji jednou vzal a všechny holky z ní byly podělané, takže ve mě snaha líbit se zvítězila nad odporem z knoflíků. Sice si v některých košilých připadám jako nejvíc odporná osoba na světě, ale s vědomím toho, že se holkám takhle líbím, jsem ještě velmi rád ochotný toto podstupovat. Nejlepší je sako s kravatou, ta vždycky zakryje ty podělané knofle :-D. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřil a jsem rád, protože jak to tady čtu, tak by se mi asi všichni vymáli. Opravdu zvláštní, že železný knoflík na kalhotách nevadí. Je mi 23 let a došlo v průběhu života ke dvěma zvratům. Když jsem po pubertě začal chodit s přítelkyní, tak mě stejně jako u jednoho komentátora tady, začaly některé košilky mé přítelkyně rajcovat. A také jsem si po nošení košil, na knoflíky trochu zvykl. Chce to mít hlavně vyšší ideál, který tento odpor přebije. Není to normální stav, ale dá se tak s tím žít. Teď je to tak, že už to skoro neřeším, ale pokud se jim můžu vyhnout tak to udělám. Držím vám všem palce a bojujte.
Ahoj koumpounofobici ne mi 21 let a mam tu samou fobii.Jako maly jsem musel nosit kosile a nejspis diky tomu se mi to zhnusilo.Uvedomil jsem si to zhruba kolem 10 roku.Kdyz jsem delal zaverecny zkousky a musel jsem mit oblek a kosili tak mi to vzdycky zapnula mamka.A kdyz jsem ji nemel po ruce tak jsem to zvladl sam proste jsem se snazil na to nemyslet a nejak jsem to zvladl.Jinak ty kovovy u rifli mi treba nevadi.Ale na ostatnich mi to taky vadi.Kdyz jsem pred casem byl navstivit mou kamaradku ktera v praci musi nosit kosili tak mi to zase tolik nevadilo,ale nejspis to bude tim, ze ji mam moc rad.Kacko miluju te!!!!!! Laska dela zazraky. ;) Jsem rad ze je nas vic.
Můj 7 letý vnuk od mala trpí koumpounofobií, odporu ke knoflíkům. Nemůže se podívat na nikoho, kdo má knoflíky, nebude jíst, pokud má v místnosti někdo na sobě knoflíky, nesmíme ani říct slovo “knoflík”. Dělá se mu špatně, okamžitě má sucho v ústech a musí se jít rychle napít. Nekupujeme oblečení ani sobě, pokud jsou na něm knoflíky. Musely jsme si odpárat knoflíky u nočních košil a dírky zašít. Dnes ve školní jídelně neobědval, protože družinářka měla na sobě knoflíky. Zjistili jsme, že to má od té doby, když byl malý, viděl tu strašidelnou pohádku Koralína.
Ahoj Vážení,
hlasím se do “klubu”. Naprosto nejodpornější filmovou scénou všech dob je pro mě film: “Což takhle dát si špenát?”, kde host restaurace najde knoflik v polévce… no to pro mě vždy zkouška žaludku, jen když si na to vzpomenu. Jinak jsem na tom byl v minulosti hůře, ale postupně jsem si zvykl, ale jen omezeně….
Pepan
:)))) Jo, přesně, to je na tyčku:)) A ještě jedna scéna z českého filmu, teď nevím přesně jak se to jmenuje, ale doktor v tom starým bílým plášti zavadí o topení a kno…. se utrhne a ještě dělá ten odporný zvuk než spadne na zem..brrrrrrrrrrr
Ahoj, velice mě to zaujalo, nikoho takového jsem neznala, ale zajímalo by mě, jestli je ten odpor jen ke kulatým knoflíkům a nebo máte problém i třeba s oválnými (viz. foto) http://www.zuzinick.cz/fotky15786/fotos/_vyr_868P6140191.jpg . :)
Já to měla od malinka naopak. Babička je dámská krejčová a měli jsme doma velkou krabici s knoflíky. Mohla jsem si s nimi hrát celé dny. Třídila jsem je podle barev, hladila, třásla je v rukou, všude našívala… :D Jsem asi knoflíkofil :)) Do dnešního dne se na ně chodím dívat do švadlenky a fascinuje mě, kolik je v dnešní době barev, tvarů a druhů!
S těmito problém, já osobně, nemám. Ani mi jako knoflík nepřijdou.
Jak u koho. Mně osobně vadí malé a průhledné a takové ty prostě hnusné! Velké mi nevadí vůbec. Klidně si je i přišiju. Taky mi nevadí ty ve tvaru zvířátek atd.
Ahoj,
také se připojuji se svojí zkušeností – mám tuto iracionální fobii – odpor. Naštěstí jen v omezené míře, takže to okolí nepozná. Týká se však plochých knoflíků s dírkami, z umělé hmoty. Kovové, dřevěné, níťové, potažené látkou, s dírkou vespod mi nevadí. Mám to už od mala, ví o tom rodiče a manžel, nikomu jinému jsem se nesvěřila. Kde to šlo, nahradila jsem knoflíky zipy, suchými zipy, patentky. Pořizuji si i dětem oblečení pokud možno bez knoflíků. (Někdy se jim však člověk nevyhne, kalhoty, společenský oděv) :-(.
Nejošklivější se mi zdají průhledné – co se dávaly na pyžama, zástěrky a odpor se zesiluje, pokud nejsou přišité. Na cizích lidech knoflíky registruji, ale snažím se je přehlížet. Propínací šaty, polokošile – raději ne. Když je potřeba dovedu se přemoct a knoflík (třeba na manželově košili) i přišiji, ale není mi to příjemné. Upadnutý knoflík, z oblečení i seberu, ale, co nejrychleji jej dávám z ruky, někdy se i oklepu. Povlečení s umělohmotnými také obracím, tak abych na ně neviděla.
Tuhle syn přinesl přáníčko – dělali ve školce – vánoční stromeček polepený knoflíky, jako ozdobičkami. Bohužel, jak to šlo, skončil v koši. Nechápu lidi, kteří si z knoflíků dobrovolně dělají ozdoby – naušnice, šperky, nevzala bych to na sebe. V Brně je také restaurace Na knoflíku s knoflíkovou dekorací (viděno jen na fotkách) a i když třeba dobře vaří, nestojím o návštěvu.
Také by mě zajímalo, co je příčinou této fobie. Pavouci, brouci a jiná havěť, výšky mi nevadí, ale tá malá věc k zapínání, ano, ale proč?
Jsem přesvědčená, že nežijeme první život, že nepřicházíme na svět, jako nepopsaný list. Když jsem před mnoha lety viděla dokument z koncentračního tábora, jak dělali z lidských kostí knoflíky, měla jsem zvláštní pocit, jako bych tomu rozuměla, měla to prožité… okamžitě jsem si to spojila s mým odporem ke knoflíkům a tvarům jim podobným. Je za tím nějaký otřesný zážitek zasunutý někde v nevědomí, který si sebou neseme klidně i z minulých životů.
Mám to nějak podobně. Taky nesnáším ty malé průhledné knoflíky! Na povlečení vůbec! Bud’ si pořídim se zipem a nebo poprosím bráchu, aby mi je ustřihnul :D. Košile, halenky taky hnus! V restauraci s knoflíkovou výzdobou bych se taky nenajedla. Ale nevadí mi takové ty velké. Ty si klidně přišiju na kabát nebo plyšákovi jako oči, ty snesu. Myslím, že u mě se to projevuje, protože se bojím, že bych knoflík mohla vdechnout nebo spolknout. Proto mi vadí jenom malé a na takových místech jako povlečení, u krku atd..
Ahoj, mám jen lehkou formu. Vadí mi jen utržený knoflík. Když je přišitý tak ne, pokud není velký.
Ale nejsem si jistý, jestli je to dobře pojmenovaný. Alespoň v mém případě se nejedná o fobii.
Fobie (z řeckého slova „fobos“) je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí, situací nebo lidí.
U mě se nejedná o strach, ale připadají mi naprosto odpudivé a štítím se jich dotknout. Přemůžu se a dokážu je i přišít. Ale potom si musím umýt pořádně ruce.
Jako malému mi to nevadilo, naopak jsem si snima hrál. A tam se mi to nejspíš rozjelo. Možná přesně vím čím. Jestli někdo narazíte na odborný článek, tak si ho rád přečtu. A jestli budete tak hodní, přepošlete adresu na: leon3v@seznam.cz
Diky a přeji všem knoflíky co nejdál od nás
Tomáš
Ano, umýt ruce, to je přesné. A nebo utržený knoflík se zbytkem nití. Fuj, mě se dělá divně, jen to píšu a to jsem se s tím už taky naučila žít.
Díky! Dcera patrně touto fobií trpí, ačkoliv mi to přišlo nemožné. Na svém oblečení nesnese knoflíky, pokud je nějaká hračka s knoflíky, také se jí nelíbí. Nejprve jsme jí podezřívala, že si je jen nechce zapínat, ale asi to tak není. Mnoho svetrů jsem musela dát pryč, prostě je nevzala na sebe.
Já jsem také trpěl koumponofobii. Pociťoval jsem
Když jsem se jen koukl na knoflík úzkostné a
Pocit odpornosti. Je mi 19 a fobie jsem se částečně zbavil. Na povlečení knoflík nesnesu
Take ti polštáře otačím tak aby nebyly vidět knoflíky. Bylo mi líto že jsem nemohl kvůli fobii
nosit košile. Košile jsou krásné,barevné a příjemné a mládí to oblékají pořád a pro fobika
to je problém. Když jsem si řekl že si koupím košili tak jsem ji kupoval půl roku než jsem nasbíral odvahu. Take se mi smáli že se bojím
tak obyčejné věci jako je knoflík. Dám vám radu nevšimejtesi těch knoflíků divejte se jak jim to sluší ti košile,saka a svetry. Já když jsem oblékl poprvé košili tak doma a sám a rikal jsem si vždyť to není cítit že nám nasobě knoflíky ani jsem ty knoflíky neviděl. Musíte
Vykonávat nejakou oblíbenou činnost např
( film,hrát hry,uklízet byt )
Kdybych měla uklízet byt v košili tak se pobleju to je moje noční můra
Já uklízela byt v polotričku dost blbý pocit to polotriko jsem měla za trest i to uklízení
Ps to jsem já pokaždé když něco vyvedu tak dostanu za trest polotričko
Kdybych měla uklízet byt v knoflíkatém oblečení nebo dostat za trest polotričko tak se pobleju to je moje noční můra
To už ani není trest to polotričko takhle jsem jsi alespoň zvykla na knoflíky a začínám knoflíky nosit obléknu vpoho i košili
Jak to můžeš nosit košile nebo ta polotrička zeblila by jsem jse kdybych to musela obléknout
No to máš tak když mi mamka obléká to polotriko říkala už jsi na sobě měla knoflíky no tím chci říct že když mi to dala jednou tak bude dávat pořád a to jdi na ty knoflíky zvykneš
Díky bohu že mě nenutí. Kolik ti je let Natalo
Je mi 13let no jsem jsi prostě zvykla jak jsem napsala když mi mamka jednou dala polotričko pak později i košile jsem musela začít nosit ale co už mi to nevadí knoflíky už oblékám dobrovolně no košile pořád nosím jen na tričku
Polotričko je jediný kus oblečení u kterého mi nevadí knoflíky ano mám ráda polotrička s knoflíky
Noa já uklízím byt každý den v košili a to jsem taky ty knoflíky neměla v lásce
No to je toho tak bys měla na sobě košili
tak by jsi měla na sobě košili to je toho,všecno se musí i košile se musí nosit
Ahoj vespolek zkoušela jsem to nosit oblečení s knoflíky a jak to tu někdo zmiňoval že mám vykonávat nějakou činnost tak jsem uklízel na byt v košili byl to hrozný pocit košili jsem si koupila sama takže mám smůlu musím tu košili nosit i když je mi to proti srsti necítím se v tom dobře ale byla drahá
Také trpím touto fobií a mám s tím úplně stejné potíže. Když jsem četl všechny ty komentáře jako kdyby jsem si četl sám o sobě. Touto fobii trpím Už od dětství. Knoflíky nesnesu na tričku polštářích nebo jako doplněk. Je to vrchol nevkusu když knoflíky nejsou potřeba na košilích mi to ještě tak nevadí ale košili bych na sebe nevzal jen když je to nutné například ( ke zkoušce, na svatbu). Myslel jsem si že jsem jediný a že jsem blázen. Netušil jsem Kolik lidí může trpět touhle fobie.
Taky trpím touhle fobii už od dětství ale rodiče mě nechápaly a oblečení s knoflíky mi kupovaly a nutili oblékat a pořád to nechápou utahovali jsi ze mě a trestali mě že jsem odstřihavala knoflíky je mi 28 a naštěstí chodím do obchodu sama když jsem četla ty komentáře jako bych četla o sobě s těmi polštářemi a dekami
Ale u kalhot mi to nevadí ale na druhou stranu jsem ráda že mě nutili oblékat košile v práci máme dresscole a základem je košile ale ta práce mě baví
Tak mě napadlo se na tuto fóbii podívat, jestli se na světě někdo jiný než já ještě vyskytuje:) Jsem muž, 53 roků a klasicky jak zde čtu mám tu nejhorší fóbii z kno…ani to nemůžu dopsat:)) už od dětství, když babička třeba kno… příšívala, fyzicky se mi navalovalo až na zvracení, šla z nich na mě taková upocená špína, hnus..krabice s kno… byla pro mě jako krabice s rozemletými potkany. Nedovedete si představit co jsem prožíval na vojně:) Nebylo nejhorší to, že běhám po cvičáku zrychlený přesun s pancerfaustem na zádech, ale to, že večer budu muset ulehnout do šustivýho spacáku, který má vložku přidělanou asi 50 kno…, takový ty hnědý s dírkama. Prostě permanentně na zvracení. Vše trvá samozřejmě dodnes a je to asi i horší, mívám sny jak ležím na polštáři a kno… mám u huby, povlečení rozepnuté a okamžitě se budím odporem a překusuju, abych se zase nepozvracel. K tomu se přidá pocit zimy, studeného vlhka, zima od ledvin. Ale nikdy mi nevadily kno.. na džísce, to vlastně nebyly ani kno… , ani patentní apod. Pro okolí je to nevysvětlitelné, nikdy jsem to nikomu neřekl až dnes tady, protože to pochopíte:) A když jsem zahlídl zpěváka Vildu Čoka, jak má čepici pošitou samými kno.. opět fyzicky zle..)) Myslím že to mám na doživotí.
Vždycky jsem si myslela, že tuhle fóbii mám snad jenom já a každý komu jsem o tom řekla se mi smál. Naštěstí mi vadí pouze specifické druhy knoflíků, takže velké knoflíky třeba na kabátě mi nevadí a dokonce nemám ani žádný problém si ho i sama přišít nicméně malé a průhledné knoflíky nemůžu ani vidět. Ani v krabičce natož třeba na košili nedej bože na pyžamu! Nejen, že se jich štítím dotknou, ale pokud se na ně budu muset dívat, tak se pozvracím. Nedávno se mi stala taková záludná věc. Objednala jsem si nové povlečení, povlak na polštář je zcela bez zapínání jen na navléknutí, ale povlak na peřinu měl hnusné průhledné knoflíky!!! Zavolala jsem bratra aby mi pomohl a ustřihnul je. Já jsem měla zavřené oči a ruce na puse a dalo mi zabrat, abych nezačala zvracet :D.
:))) Ano, zdá se to neuvěřitelné, ale mám to samé. Povlečení chci už jenom na zavazování. Stejně mám občas v noci děsivý sny, že jsem musel přespat někde u kámoše a uložil mně do postele, kde je všude jen knoflíkový zapínání a těma dírama mezi leze stará peřina ven a knoflíky skoro trhá. A ať to vše obracím jak chci, knoflíky vždycky vylezou ven a mám je blízko u pusy. To už mám taky blízko ke zvracení. Naštěstí se většinou probudím, ale hnusný pocit přetrvává. Nikdy mi nevadili knoflíky u džísky, takový ty kovový. Vůbec netuším kde se ta fóbie vzala, ale mám ji od malička, babička měla krabičky s knoflíkama a mně se z toho vždy navalovalo. Nechápu co je to za psychický problém a s čím má souvislost či původ…
Ahoj také jsem trpěla touto fobíi. Jako dítě jsem cítila odpor a hnus ke knoflikum nesnesla jsem je na oblečení ani na kalhotech když moblékli něco s knoflíky tak jsem stuhla a čekala a vadil mi i samotný pohled na knoflík a i peřiny jsem otáčela tak aby knoflíky byly dole no prostě děs a hrůza snad nejhorší byla pro mě školka kde většinou ostatní děti měli oblečení s knoflíky štítila jsem se jíst a utahovali jsi ze mě, dávali mi ruce na knoflíky a oblékli mě do košil většinou jsem ve školce plakala po půl roce plakaní ve školce mě rodiče dali k psychiatrii po několika delších sezeních nebyl problém vzít na sebe košili …. jsem ráda že je to za mnou jsem ráda za knoflíky a košile protože košile jsou super a moderní
Ahoj také trpím touto fobíi. Ne všechny knoflíky mi vadí ty malé mi vůbec nevadí klidně jsi je i přišiju a vezmu i na sebe košili!!! Ale ty velké mi vadí těch velkých se ani nedotku. Nebo nemám ráda když knoflíky nejsou potřeba např nemám ráda polotrička nechápu k čemu triko s knoflíky, i u povlečení mi to vadí tak povlečení s knoflíky nekupuji, ale oblečení s knoflíky teda košile jako vezmu to na sebe to jo ale jen když je to potřeba stejně raději oblékám oblečení bez knoflíků. Mám tuhle fobíi poměrně mírnou a to je dobře tak snad jednou mi nebudou vadit i ty velké knoflíky třeba na polotričku nebo kabátu
Zdravím také jsem trpěl touhle fobíi, pociťoval jsem ji už od dětství no začalo to ve školce kdy mi každý den oblékali košili na triko, nejspíš proto mi to začalo vadit ale co nechápu he že kolem 17 let jse z fobie stala v uchilku u žen nošení košili a v 18 jsem začal nekontrolovaně nosit košile nevím proč a jak ale jo to tak.
Přeji všem fobykum chapavé okolo a sžíti s touhle fobíi
Hlásím jse do klubu knoflíky nemám ráda od dětství tak jsem jse bránila knoflíků rodiče mě do toho nenutili tak jsem knoflíky neměla ale teď jse to zlepšilo nevím jak ale zlepšilo no velké knoflíky mi nevadí ale ti malé ti jsou hrozné nechápu jak někdo může nosit košile no brrrr ale ty velké knoflíky mi nevadí a i klidně vezmu na sebe polotričko nebo kabát
ahoj také jsem trpěl touhle fobií a nenosil nic s knoflíky snad od 5ti let a to že je to pojmenována fobie jsem zjistil když mi bylo tak 16 let není to strach ale odpor k tak normální věci jako je knoflík, teď knoflíky normálně nosím dokonce v tuhle chvíli mám na sobě košili páč když jsem šel na závěrečné zkoušky na střední škole tak jsem si musel na sebe vzít oblek a to známená košili a sako což je spousta knoflíku a mamka mě po závěrečných zkouškách přemluvila k tomu abych začal nosit košile na tričku a stalo mi to za to že mě přemluvila ale bylo to divné když jsem měl na sobě košili před mamkou, takže nakonec se to nějak vyřešilo přes mamku, jinak Polo tričko bych na sebe nevzal, a knoflíky na ostatních mi už vůbec nevadí
Jak to můžeš nosit košile nebo ta polotrička zeblila by jsem jse kdybych to musela obléknout
Tak ahoj také jsem trpěl touhle fobií a nenosil nic s knoflíky snad od 5ti let a to že je to pojmenována fobie jsem zjistil když mi bylo tak 16 let jak přesně píšeš není to strach ale odpor k tak normální věci jako je knoflík, teď knoflíky normálně nosím dokonce v tuhle chvíli mám na sobě košili páč když jsem šel na závěrečné zkoušky na střední škole tak jsem si musel vzít oblek to známená košili a sako což je spousta knoflíku a mamka mě po závěrečných zkouškách u mluvila k tomu abych začal nosit alespoň košile na tričku a říkala ať si těch knoflíku nevšímam že ty knoflíky nebudu vůbec na sobě cítit a měla pravdu a stalo mi to za to že mě u mluvila ale bylo to divné když jsem nosil košili před mamkou trochu jsem se styděl nosit košile před mamkou, takže nakonec se to nějak vyřešilo přes mamku.
No tak kluci noste knoflíky je to děsně sexy
No tak kluci noste knoflíky je to děsně sexy
Prosím kluci noste knoflíky je to hezké a mužné
Ale prosím vás knoflíky na klucích jsou tak hezké a slušivé hlavně košile
Ale knoflíky jsou hrozné ale mám je teď na sobě
Proč
ahoj také jsem trpěl touhle fobií a nenosil nic s knoflíky snad od 5ti let a to že je to pojmenována fobie jsem zjistil když mi bylo tak 16 let, přesně jak se zde píše není to strach ale odpor k tak normální věci jako je knoflík, teď knoflíky normálně nosím dokonce v tuhle chvíli mám na sobě košili ale Polo triko bych na sebe nezval. Když jsem šel na závěrečné zkoušky na střední škole tak jsem si musel vzít oblek to známená košili a sako což je spousta knoflíku a mamka mě po závěrečných zkouškách přemluvila k tomu abych začal nosit alespoň košile na tričku a stalo mi to za to že mě přemluvila, styděl jsem se nosit košili před mamkou ale zvykl, takže nakonec se to nějak vyřešilo přes mamku.
ahoj také jsem trpěl touhle fobií a nenosil nic s knoflíky snad od 5ti let a to že je to pojmenována fobie jsem zjistil když mi bylo tak 16 let není to strach ale odpor k tak normální věci jako je knoflík, teď knoflíky normálně nosím dokonce v tuhle chvíli mám na sobě košili páč když jsem šel na závěrečné zkoušky na střední škole tak jsem si musel na sebe vzít oblek a to známená košili a sako což je spousta knoflíku a mamka mě po závěrečných zkouškách přemluvila k tomu abych začal nosit košile na tričku a stalo mi to za to že mě přemluvila ale bylo to divné když jsem měl na sobě košili před mamkou, takže nakonec se to nějak vyřešilo přes mamku, jinak Polo tričko bych na sebe nevzal, a knoflíky na ostatních mi už vůbec nevadí
Ale no tak noste knoflíky
No jo knoflíky nemám ráda ale co už musí se to hlavně košile, košile na tričku je super že mám pravdu kluci? U holek chápu že nemají rády knoflíky ale kluci.. vždyť to ke klukům patří ty knoflíky kluci co nenosíte košile s knoflíky měli by jste to začít nosit, patří to o vám sluší to vám hlavně límeček vám sluší noste knoflíky a hlavně košile na knoflíky
Ahoj, také sem si tím prošla. Jako bych četla sama o sobě s těmi polštář. Nejhorší pro mě bylo oblečení s knoflíky. Ani nevím kdy jsem si ji začala uvědomavat. Když sem se poprvé svěřila tak rodiče to nechápaly a nikdy to nepochopili, a oblečení s knoflíky jsem musela dále oblékat. Nejhorší byli košile a polo trička, košile jsem musela pravidelně oblékat od té doby co jsem začala protestovat tak jsem musela nosit košile a jít na veřejnost ( do školy, ven, na návštěvu) nebo jen tak. Nejhorší bylo když sem dostala košili za trest ( kombinovalo se to s které jsem nesnášela) což bylo dost časté
Většinou za špatné známky bylo vždy košile bez trika a zapnout všechny knoflíky takže jsem měla košili a musela jist jídlo které mi nechutnalo ( kopr ) zbytek dnů jsem měla polo triko takže jsem měla na sobě každý den knoflíky a to povinně od pondělí do pátku košile a sobota a neděle polotriko. Ale teď mi to už nevadí a nosím košile běžně až na polo trika ty se mi nelíbí
Ale košile se mi líbí i ta koprová omáčka mi zachutnala.
Ahoj, také sem si tím prošla. Měla jsem to trochu jinačí knoflíky jsem skoro normálně nosila až na to že před rodinou sem se strašně styděla vzít na sebe něco s knoflíky. Když sem se chtěla sladit s kamarádkou tak košili sem si oblékla až venku. ( Tehdy mi bylo 12 let). Na vánoce si jednou ze mě udělali srandu a dostala jsem dvě polo trička a tři košile od každého z rodiny sem dostala jeden svršek s knoflíky tak sem poděkovala a chtěla jsem to dát do skříně ale máma se ozvala to si to ani nevyzkoušíš? Ty nám nechceš udělat radost? A tak sem si začala zkoušet až nakonec zbyla jedna košile kterou sem také obléká a máma se opět ozvala. Ta ti sluší nech si jí na sobě budem se fotit. A od té doby nosím knoflíky i před rodinou a jsem za to ráda.
ahoj lidi, také sem trpěl touhle fobií. Příznaky sem měl naprosto stejné jako většina tady, takže sem neměl rád kniflíky už od útleho věku. Býa to klasika jak zde píše mnoho lidí když sem měl povlečené s knoflíky tak vždy sem je měl dole. Oblečení s knoflíky nepřipadaly v uvahu a takhle mi to vydrželo do mích 15-17 let, od té doby nastal zlom a postupně mi přestaly vadit knoflíky a pomalu jsem začal nosit polotrika, košile.