Největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor, aneb Osvětim (část 1)

Osvětim, celým názvem Konzentrationslager Auschwitz, byl největším vyhlazovacím táborem za II. světové války, který se nacházel na území dnešního Polska u města Osvětim. Jednalo se o komplex několika táborů v oblasti Horního Slezska, které byly vzájemně propojeny.

Název tábora je odvozen od německého názvu města Osvětim (německy Auschwitz) a vesnice Březinka (německy Birkenau), které leží přibližně 60 kilometrů západně od Krakova v jižním Polsku.

Tábor měl vypracovaný celý systém vyhlazovacích metod, od aktivního vraždění, teroru, nedostatku potravin a vody, sociální péče, což mělo mít za následek šíření infekčních nemocí až po vyhlazování vězněných (a transportovaných) v plynových komorách.

Je to jediný tábor nalézající se na listině světového dědictví UNESCO.

Jak vypadá tábor dnes, bude popsáno v samostatném článku.

Uvádí se, že v táboře našlo smrt přes 1,5 miliónu lidí – asi 1 300 000 Židů, 75 000 Poláků, 19 000 Romů a mnoho dalších.

Průměrný početní stav zajatců kolísal mezi 13 000 a 16 000, v roce 1942 jednorázově přesáhl 20 000. Vězni byli ubytováni v blocích, k tomuto účelu se využívaly také půdní a sklepní prostory baráků. Souběžně se zvyšováním počtu vězňů se rozšiřovalo také území tábora. Tábor v Osvětimi – KL Auschwitz I se stal kmenovým táborem pro celou síť nových táborů. V roce 1941 byla ve 3 km vzdálené vesnici Březinka zahájená výstavba druhého tábora, později nazvaného KL Auschwitz II – Birkenau a v roce 1942 v Monowicích u Osvětimi byl vedle závodů IG Farbenindustrie vybudován KL Auschwitz III. Navíc v letech 1942 – 1944 vzniklo asi 40 poboček kmenového tábora , podřízených KL Auschwitz III, umístěných hlavně poblíž hutí, dolů a továren, využívajících vězňů jako laciné pracovní síly.

KL Auschwitz byl největším nacistickým koncentračním táborem pro Židy, Poláky a vězně jiných národností, s různými politickými a náboženskými názory, civilní obyvatelstvo a členy hnutí odporu, které hitlerovský fašismus odsoudil k izolaci a postupnému vyhubení hladem, těžkou prací, experimenty, ale také k okamžité smrti v důsledku individuálních nebo hromadných poprav a později i pro válečné zajatce.

V roce 1941 určil říšský vůdce SS Heindrich Himmler tábor v Osvětimi jako místo realizace programu úplného vyhlazení židovského obyvatelstva. Velitel tábora Rudolf Höss ve svých vzpomínkách cituje Himmlerova slova a vysvětluje motiv jeho rozhodnutí: “Místa vyhlazování na Východě nezvládnou akci prováděnou ve velkém měřítku. Proto jsem k tomuto účelu určil Osvětim, jak pro její výhodné umístění z hlediska dopravy, tak protože toto území lze snadno izolovat a maskovat.” V prvních měsících roku 1942 byla zahájena akce hromadného vyhlazování Židů. První transporty Židů určených k likvidaci byly do KL Auschwitz vypraveny z Horního Slezska, poté z Generálního gouvermentu a od jara začaly přicházet hromadné transporty ze Slovenska, Francie, později Belgie a Nizozemska, na podzim z Německa, Norska a Litvy i dalších okupovaných evropských zemí.

Téměř okamžitě po nacistickém útoku na Sovětský svaz byli v Osvětimi umístěni sovětští váleční zajatci, což bylo proti všem předpisům mezinárodního práva. Na základě počtu přidělených čísel se zjistilo, že v táboře bylo zaregistrováno 12000 zajatců. Během asi pěti měsíců zahynulo 8320 osob, část z nich byla zavražděna plynem, část zastřelena a zbytek zemřel vysílením. Jedním z důkazů tohoto zločinu je původní kniha zemřelých, uložená v nyní v archívu muzea v Osvětimi. Zvláštní pozornost zaslouží rubriky, do níž se v
5-10minutových odstupech zaznamenávala fiktivní příčina a doba úmrtí.
KL Auschwitz se stal rovněž místem vyhlazení Rómů. Jedním z důkazů tohoto zločinu jsou, vězni ukradené a ukryté, evidenční knihy cikánského tábora, obsahující asi 21000 jmen zaregistrovaných Rómů.

Většina Židů určených k vyhlazení v osvětimském táboře přicházela do KL Auschwitz přesvědčením, že jsou vyváženi na východ Evropy, který mají “osídlit”. Podváděni byli zvláště Židé z Řecka a Maďarska, jimž nacisté prodávali neexistující stavební parcely, statky, obchody, nabízeli práci ve fiktivních závodech. Proto také posílání na smrt s sebou přiváželi nejhodnotnější předměty ze svého majetku.

Vzdálenost, dělící zatčené od KL Auschwitz, dosahovala 2400 km. Tuto cestu absolvovali převážně v zapečených a zadrátovaných nákladních vagónech aniž by obdrželi jakoukoli potravu. Lidé, napěchovaní ve vagónech, cestovali do Osvětimi 7 a někdy i 10 dní. Proto také, část deportovaných, především staří lidé a děti nepřežila, zatímco zbytek byl ve stavu krajního vysílení.

Vlaky zastavovali na osvětimském nákladovém nádraží a od roku 1944 na pro tento účel postavené železniční rampě v Březince, kde důstojníci a lékaři SS prováděli selekci deportovaných Židů, přičemž práce schopné posílali do tábora, zatímco označené za neschopné do plynových komor. Podle prohlášení Rudolfa Hösse bylo do plynových komor posíláno 70-75% deportovaných.

Vězni byli klidní, protože je po selekci esesáci ujistili, že na ně čeká koupel. Nařídili jim svléknout se a pak je zahnali do další podzemní místnosti napodobující koupelnu. U stropu byly umístěny sprchy, ze kterých nikdy netekla voda. Do místnosti o rozloze 210 m2 přivedli 2000 obětí. Po uzavření dveří plynové komory esesáci otvory ve stropě sypali dovnitř cyklon B. Lidé umírali během 15-20 minut. Zavražděným trhali zlaté zuby, stříhali vlasy, zabírali prsteny a náušnice, a poté mrtvoly putovaly do kremačních pecí nacházejících se v přízemí nebo, pokut ty nestíhaly spalovat, na spalovací hranice.

Cyklon B vyráběla firma Degesch, která prodejem tohoto plynu vydělala v letech 1941 – 1944 téměř 300 000 marek Jen v Osvětimi se v letech 1942 – 1943 spotřebovalo 20 000 kg cyklonu B. Podle Hösse k usmrcení 1500 osob bylo zapotřebí 5-7 kg plynu. V táborových skladech byly po válce nalezeny hromady plechovek po spotřebovaném cyklonu B a dokonce plechovky s celým obsahem. V muzeu je vystaveno několik příkazu k jízdě pro nákladní automobily z osvětimského tábora do Dessau pro odběr cyklonu.

Vedoucí tábora jim první den oznámil, že:

“… přišli do koncentračního tábora, odkud není jiné cesty ven, než komínem krematoria…”.

Těm, kteří nebyli rovnou posláni na smrt, byly odebírány oděvy, veškeré osobní věci a ostřihány vlasy, pak procházeli dezinfekcí a lázní, dostávali čísla a byli zaevidováni. Zpočátku se každému vězni pořizovaly fotografie ve třech záběrech.

V roce 1943 bylo zavedeno tetování. KL Auschwitz byl jediným nacistickým táborem, v němž se vězňům čísla tetovala.

Podle důvodu zatčení byli vězni označováni barevnými trojúhelníky, které si spolu s číslem našívali na vězeňský oděv. Část vězňů nosila červené trojúhelníky označující politické vězně. židé obdrželi hvězdu sestávající ze žlutého trojúhelníku složeného s trojúhelníkem barvy vyjadřující důvod zatčení. Černý trojúhelník nosili Rómové a vězni považovaní nacisty za asociály. Vyznavači bible dostávali fialové, homosexuálové – růžové a kriminální vězni – zelené.

Tenký pruhovaný vězeňský oděv nechránil vězně před chladem. Prádlo se vyměňovalo po několika týdnech nebo dokonce měsících, přičemž vězni neměli možnost si jej vyprat. To vedlo k šíření epidemií různých nemocí, zejména skvrnitého a břišního tyfu a také svrabu.

Strava

Celodenní vězeňská strava měla hodnotu asi 1300-1700 kalorií. K snídani vězeň obdržel asi 1/2 litru “kávy” nebo bylinkového čaje, k obědu asi 1 litr bezmasé polévky často uvařené ze shnilé zeleniny. Večeře sestávala z přibližně 300-350 gramů černého mazlavého chleba, malého množství doplňků (např. 20 g salámu nebo 30 g margarínu, případně sýra) a bylinkové tekutiny či “kávy”.
Těžká práce a hlad vedly k úplnému vysílení organismu. Vězni onemocněli hladovou nemocí, která často končila smrtí. Po osvobození vážili 23-35 kg.

Děti

V Osvětimi byly vězněny rovněž děti, posílané do tábora spolu s dospělými. Byly to hlavně děti židovské, rómské, ale také polské a ruské. V táboře s nimi zacházeli stejně jako s dospělými. Většina židovských dětí umírala hned po příjezdu v plynových komorách. Nepočetné, vybrané během selekcí, posílali do tábora, kde podléhaly stejnému režimu jako ostatní. Některé děti (např. dvojčata) sloužily k zločinným experimentům. Jiné musely těžce pracovat. Děti, poslané do tábora, byly evidovány a často vedeni jako političtí vězni.

Pokračování (jednotlivé část KL Auschwitz apod.) v dalším článků.