Kurská kosa | Raganų kalnas aneb Kopec čarodějnic

Kurská kosa nás lákala z mnoha důvodů, ale Raganų kalnas aneb Kopec čarodějnic byl rozhodně jedním z těch zásadních. Tahle krátká stezka lesem je lemována dřevořezbami postav baltské mytologie, litevského folklóru a pohádek. Raganų kalnas se tyčí 42 metrů nad obcí Juodkrantė, v níž se dá na mnoha místech bezplatně zaparkovat. Vstup do parku se sochami není omezen a je zdarma, nachází se ale v placené části národního parku (za vjezd se platí nedaleko Meškos galvos kopa).

Trocha baltské mytologie

Křesťanství se do baltských zemí dostalo násilně formou křížových výprav. Stalo se tak výrazně později, než tomu bylo v jiných evropských koutech. Litva oficiálně přijala toto náboženství až v roce 1387. Pro srovnání – naše království za sebou tou dobou mělo zlatou éru Karla IV. Na trůnu seděl jeho syn Václav, jehož autorita se s tou Karlovou nedala ani zdaleka srovnávat. Vliv krále slábl, Evropa řešila papežské schizma, českými zeměmi se prohnal mor a lidé čím dál více kritizovali církev. Tou dobou se křesťanství na našem území vyskytovalo už 500 let. Vnucení křesťanství všem vrstvám obyvatelstva je úkol na staletí. Díky tomu, že se do Litvy dostalo až takto pozdě, mají Litevci zachovanou úžasnou studnici baltské mytologie, kterou jim můžeme směle závidět.

Mezi hlavní baltská božstva patří:

• Dēivas – nejvyšší baltský bůh, vládce nebes;
• bůh hromu Perkūnas (podobný slovanskému bohu Perunovi);
• bůh podsvětí Velnias (podobný slovanskému bohu Velesovi), kterého křesťanství degradovalo do podoby čerta;
• bohyně slunce Saule;
• bohyně osudu Laima.

U Velniase/čerta se ještě zastavím, protože na Kopci čarodějnic se nachází v hojném zastoupení. Velnias nebo také Velinas, Velns či Vels patří mezi tři nejvyšší baltské bohy a křesťanství s ním zatočilo jako s jedním z prvních. S evropskou představou čerta, ba biblického ďábla ovšem nemá nic společného. Jeho jméno se do dnešního dne dochovalo ale právě jako synonymum pro tyto dvě bytosti podobně, jako se slovem perkūnas dodnes označuje hrom (například v idiomu kaip perkūnas iš giedro dangaus = jako hrom z čistého nebe). Velnias v pověstech často stojí proti Dēivasovi a Perkūnasovi. Ti zastupují řád a spravedlnost, kdežto on je šprýmařem vyvolávajícím chaos. Tím se podobá severskému Lokimu. Někdy bývá velmi chytrý, jindy zase velmi hloupý. Je vykreslován jako hrbatý kulhající stařec s jedním okem. Tím se zase lehce podobá severskému Odinovi, nicméně tato charakteristika je v baltské mytologii vlastní všem chaotickým bytostem spojeným se zemí a podzemím. Na druhou stranu ale existují litevské pohádky, kde si Velnias omývá oko u pramene, aby se stal vševidoucím. Pokud toto ale udělá nějaký človek, Velnias mu oko vypíchne. V litevském folklóru přežil v podobě čerta, který ale nevládne peklu a není ani absolutním zlem. Zůstává entitou, která i nadále odráží jeho původ. V pohádkách často vystupuje jako nadpřirozená bytost, kterou lze přechytračit i obyčejným selským rozumem nebo třeba humorem. Podobně se v mnohých příbězích zase snaží přechytračit se navzájem s čarodějnicí.

Co se samotných čarodějnic týče, ty mají v litevském folklóru podobně širokou funkci jako čerti. Křesťanství z nich udělalo postavy v základu zlé, škodící lidem i zvířatům. Původně se ale jednalo spíše o věštkyně, čemuž napovídá i to, že slovo ragana je odvozeno od litevského regėti, což znamená vidět. Později samozřejmě původní baltské čarodějnice začaly přebírat běžný evropský obraz této mytologické postavy – ošklivý vzhled, sesílání zlých čárů a kouzel, obcování s čerty, spojování se špatnými znameními, dávání viny za bouře, blesky, neúrodu, smrt apod.

A teď hurá na Kurskou kosu.

Raganų kalnas aneb Kopec čarodějnic

Raganų kalnas (ragana = čarodějnice, kalnas = kopec) se nachází na jižním konci Juodkrantė. Stezku lesem lemuje více než 80 dřevěných soch na motivy baltské mytologie a národních pohádek. Letovisko Juodkrantė a zejména tento kopec se těšily velké oblibě už před více než sto lety. Jeho historie ale sahá ještě dál do minulosti. Prý už odnepaměti se tu scházely čarodějnice a démoni a konaly se tady oslavy letního slunovratu (Joninės). Podle nich se dříve kopec jmenoval jednoduše Jono kalnas.

Obce Neringa a Juodkrantė zorganizovaly v roce 1979 tvůrčí dřevořezbářský festival, jehož myšlenkou bylo oživení místního folklóru. Za nápadem stály zejména postavy Algimantase Nasvytise a Steponase Šarapovase. Festival se konal znovu i v letech 1980 a 1981, celkem se sešlo 50 umělců, kteří vytvořili 71 soch. Každý musel předem doložit nejprve návrh k posouzení, zda odpovídá představě stezky jako celku. Inspirací se staly zejména postavy baltské mytologie, litevských pohádek a historie tohoto místa. Stezka je navíc symbolicky rozdělena na výše položenou světlou část zaměřenou zejména na kladné pohádkové bytosti a tmavou níže položenou část zaměřenou na čerty a čarodějnice.

Další festivaly se konaly v průběhu 80. a 90. let a sochy jsou do dnešních dnů pravidelně udržovány, případně nahrazovány, protože místní klima jim dává celkem zabrat. Ke stezce existuje pěkná interaktivní mapka, kterou najdete na webu raganukalnas.lt.

Šipka • Zastřelená bohyně Neringa • Vypravěč • Zrození Neringy

Rodyklė Raganų kalnas (rodyklė = šipka), tedy Šipka na Kopec čarodějnic na místě stojí od otevření v roce 1979. Vytvořil ji Eduardas Jonušas, který v ní zachytil i symboliku starých kuronských rybářů, a sice ryby a vrány, které zde bývaly loveny pro obživu.

Sušaudyta deivė Neringa, česky Zastřelená bohyně Neringa, stojí v parku od roku 2001 a pochází od řezbáře jménem Juozas Jakštas. Legenda praví, že dobrosrdečná obryně Neringa narostla do své úctyhodné velikosti díky bohyni osudu Laimě. Když se bůh moří, bouří a větru Bangpūtys rozhodl seslat smršť na pobřeží, Neringa neváhala a v zástěře nanosila písek kus od pevniny, kde jej navršila tak, aby vznikla ochranná hráz mezi rozbouřeným mořem a domovy rybářů. Dnes jejímu dílu říkáme Kurská kosa. :) Příběhy o Nerinze nicméně většinou končí dobře, o zabití Neringy jsem nenašla vůbec nic.

Pasakorius od Teofilis Patiejūnas znamená v češtině Vypravěč. Na svém místě stojí od roku 1980 a připomíná tradici ústního předávání příběhů, moudrosti a životních zkušeností mezi generacemi.

Neringos gimimas aneb Zrození Neringy od stejného autora jako první Neringa, avšak starší dílo – 1981.

Světlo štěstí / Květ kapradí • Upálení poslední čarodějnice

Laimės žiburys / Paparčio žiedas, tedy Světlo štěstí / Květ kapradí je socha od Antanase Česnulise a stojí zde rovněž od samého počátku, tedy roku 1979. Květ kapradí je neodmyslytelně spjat se svátkem letního slunovratu, v Litvě známým jako Joninės, Rasos či Kupolė. Kapradí má rozkvétat pouze o půlnoci na svatého Jana a svému nálezci propůjčit vědění (třeba porozumění řeči zvířat), moc a přinést štěstí a lásku.

Paskutiniosios raganos sudeginimas aneb Upálení poslední čarodějnice připomíná temnou éru dějin (zejména 16. a 17. století), kdy se ani Litvě nevyhnuly čarodějnické procesy. Čarodějnictví, tedy spolčování se s ďáblem, se i tady často trestalo smrtí na hranici, ačkoli podle všeho bylo takto odsouzených méně než v jiných zemích. Autorem sochy z roku 1981 je Jonas Liaukus.

Smrt Neringy • Eglė, královna hadů

Neringos žuvimas, tentokrát smrt obryně Neringy, opět od Juozase Jakštase z roku 1980.

Eglė žalčių karalienė – pohádka o královně hadů Eglė je jednou ze stěžejních litevských pohádek, u níž se předpokládá, že má kořeny hluboko v předkřesťanské době. V češtině ji můžete znát z knihy pohádek Diamantová sekera, kde jsou hadi konkretizováni jako užovky. Příběh dívky Eglė začíná po koupeli v moři, kdy se chtěla obléci a v rukávu našla ukrytého hada, který ji lidským hlasem nabádal, aby si jej vzala za muže, jinak že jí košilku nevrátí. Dívka nakonec souhlasila, neměla na výběr. Její rodina ji nechtěla dát a procesí užovek, které se po nějakém čase připlazily pro nevěstu, podstrkovala různá bílá zvířata. Ke svatbě ale přesto muselo dojít, protože kukačky tuto lest vždy užovkám vykukaly. Eglė vstoupila za hadem do podmořského světa, kde se proměnil v krásného muže – Žilvinase, krále hadů. Nějakou dobu spolu šťastně žili, než Eglė zatoužila navštívit svou rodinu a představit jí své tři děti. Žilvinas jí to umožnil a prozradil jí tajné zaklínadlo, jímž jej zavolá na břeh, aby se s ním mohla vrátit do svého vodního domova. Rodina ji ale odmítla pustit zpět k hadovi, její bratři z dětí násilím vymámili zaklínadlo, u moře jej vyslovili a Žilvinase, který vystoupil z vod, aby doprovodil svou rodinu domů, zavraždili kosami. Když se pak sama Eglė snažila vrátit domů, moře jí prozradilo, že je její muž mrtvý. V zoufalství, kdy nemohla žít ani v jednom světě, pronesla kouzlo, které ji i její děti proměnilo ve stromy, jejichž jména nesly (Eglė = smrk nebo jedle, Ąžuolas = dub, Uosis = jasan a Beržas = břízu). V jiné verzi pohádky dcera svého otce zradila a byla proměněna v osiku (Drebulė), která se pořád třese. Sochu vyřezal Povilas Tamulionis v roce 1980.

Neringa • Naglis • Bangpūtys

Příběh Neringy inspiroval mnoho řezbářů, například Stasyse Karanauskase, Jonase Paulauskase a Petrase Balsyse, kteří vytvořili tyto tři sochy – dobrotivou obryni Neringu (původně 1979, nyní tam stojí novější verze), krutého obra Naglise (1979), který terorizoval pobřeží a na rybářské lodě a vesnice přivolával bouře, a samotného boha moří, bouří a větru Bangpūtyse (2000).

Dvanáct bratrů, dvanáct krkavců • Pytlák – rybářův syn • Soví lavička

Příběh, jenž představuje socha Dvylika brolių juodvarniais lakstančių vám bude nápadně připomínat zápletku pohádky Sedmero krkavců, kterou ve svých sbírkách převyprávěli bratři Grimmové i Božena Němcová. Verze od Němcové má k litevskému příběhu blíž a byla i zfilmována (já osobně mám raději verzi z roku 1993 než tu z roku 2015). Litevská varianta vypráví o dvanácti bratrech, kterým měla jejich malá sestra přinést neštěstí. Snad v hněvu, snad ve strachu opustili svůj domov, čímž spustili prokletí – proměnili se v havrany odsouzené bloudit světem. Když jejich sestra dospěla, dozvěděla se o nich pravdu a rozhodla se je zachránit. Dlouhé roky pro ně musela mlčet a musela jim ušít košile z kopřiv. Po celou dobu tiše snášela bolest i samotu. Lidem se její počínání nelíbilo, byla obviněna z čarodějnictví. Když v poslední chvíli před svou popravou hodila došité košile po havranech, ti se okamžitě proměnili zpět v muže. Sochu vytvořil Pranas Peleckis v roce 1980.

Sochu malého rybáře – pytláka vyřezal v roce 1979 Juozas Lukauskas, autor Soví lavičky není uveden. Sova by měla v baltské mytologii symbolizovat posla ze země mrtvých. Lidové pověry považují houkání sovy u domu za znamení smrti, přítomnost sovy na střeše za blížící se neštěstí a jejich noční houkání za hlasy duchů. Avšak nejedná se o zlou bytost, spíše o bytost varující. Sovy jsou jinak považovány za moudré ochránkyně lesa, v něž se umějí proměnit čarodějnice.

Lesník • Bangpūtys • Rybář

Socha Miškininkas, tedy Lesník od Ipolitase Užkurnyse z roku 1979 odkazuje na historii oblasti. Dřevořezbu lemují dva stoleté buky a je věnována lidem, kteří v 19. a 20. století tvrdě pracovali na zalesnění poloostrova.

Další Bangpūtys od Justinase Jonušase z roku 1979 a Žvejas, tedy Rybář od Algise Kulieše z roku 1980.

Rybář na lodi / Šťastný rybář • Kastytis • Voda • Čekající

Žvejas laive / laimingas žvejas, česky Rybář na lodi / Šťastný rybář stejně jako jiné sochy s tématikou rybolovu symbolizuje kolorit života na pobřeží. Rybolov byl po staletí hlavním zdrojem obživy místních obyvatel a není žádným tajemstvím, že se jedná o řemeslo nebezpečné a nevyzpytatelné. Tuto dřevořezbu vytvořil Zenonas Lažinskas v roce 1979.

Sochu rybáře Kastytise vyřezal ve stejném roce Vincas Markaitis. Litevská pohádka Jūratė ir Kastytis, tedy Jūratė a Kastytis vypráví o tom, jak se mořská bohyně Jūratė, která žila v nádherném jantarovém paláci na dně Baltského moře, rozhněvala na rybáře Kastytise, protože lovil příliš mnoho ryb, čímž narušoval rovnováhu moře. Chtěla jej potrestat, ale když jej spatřila, zamilovala se do něj a odvedla ho do svého paláce. Lásku mezi smrtelníkem a bohyní ale nesl nelibě bůh hromu Perkūnas, který proto udeřil bleskem, rozbil jantarový palác a zabil Kastytise. Jūratė zůstala sama. Na baltském pobřeží se dodnes dají najít kousky jantaru, snad pocházejí z jejího paláce, snad se jedná o její zkamenělé slzy, protože dodnes truchlí.

Mezi sochami nechybí ani personifikovaná Voda, Vandenis vyřezal Pranas Dužinskas v roce 1979.

Laukiančioji, tedy česky Čekající od Stasyse Karanauskase z roku 1981 opět poukazuje na nabezpečné řemeslo rybářství.

Lavička – drak • Slibinas • Naglis / Rytíř

Na nejvyšším bodě stezky přes Kopec čarodějnic, ve výšce 42 m nad mořem, se nachází jedna z nejfotogeničtějších scenérií.

Dračí lavičku (Suolas – slibinas) vytvořil v roce 1980 Juozas Prielaidas. Draci se v baltské mytologii vyskytují v trochu jiné podobě, než v jaké si je běžně představujeme. Za draka je často považován Aitvaras (v Lotyšsku Pūķis), který je vyobrazován jako had nebo jako kohout s ohnivým ocasem. Aitvaras se líhne z vejce starého kohouta a z domu, kde se usadí, odmítá odejít. Jeho majitelům přináší zlato a obilí, problém je v tom, že obojí je povětšinou nakradené u sousedů, takže to moc štěstí nepřináší. Aitvaras má dlouhodobý spor s bohem hromu Perkūnasem, což se dá považovat za baltskou obdobu slovanského boje boha Peruna se zmejem. Bouře jsou v baltském prostředí často vykládány jako hon na ohnivé bytosti, jakou Aitvaras bezpochyby je.

Slibinase, coby další dračí bytost vyřezal Vytautas Ulevičius v roce 1979. Slibinas je vyobrazen jako obří hadovitá bytost a coby zlý tvor je znám nejen v baltské mytologii, ale i ve slovanském prostředí právě jako zmej (v ruských pohádkách vystupuje třeba Zmej Gorynič – Змей Горыныч). V baltském prostředí je vyobrazován jako černý létající had, ve slovanském pak jako tříhlavý zelený drak na dvou nohách.

Se Slibinasem bojuje Naglis / Riteris od stejného autora.

Upálení čarodějnice • Mlha • Perkūnas

O kousek dál vyobrazil Ipolitas Užkurnys v roce 1988 další Raganų sudeginimas, tedy Upálení čarodějnice, Alfonsas Skiesgilas v roce 1980 svou představu mlhy, litevsky Migla a Valdas Stumbras v roce 1979 Perkūnase.

Čarodějnice – sova • Lucifer • Pekelná brána

Vedle dalšího ikonického místa stojí socha Ragana – pelėda, tedy Čarodějnice – sova od Juozase Lukauskase z roku 1980.

Místního Lucifera a Pragaro vartai, tedy Pekelnou bránu vytvořil Anicetas Puškorius v roce 1979. Socha stojí na okraji lesního amfiteátru, na okraji svahu údolí Eglių. Právě sem se před sto lety sjížděly davy lidí, aby oslavili letní slunovrat. Dnes zde začíná tzv. čertovská série soch, které vycházejí z lidových motivů a tradičních masek. Baltská mytologie samozřejmě nic jako křesťanského Lucifera neznala, dá se tedy předpokládat, podobně jako u nás u slovanského boha Velese, že se jedná o převlečeného boha Velniase.

Laumė / Dobrá čarodějnice • Žiežula • Sigutė

Laumė / Geroji ragana od Romanuse Venckuse z roku 1980 představuje bohyni porodu známou jako Laumė či Lauma. Ačkoli jménem i popisem připomíná bohyni osudu Laimu, uvádí se jako samostatná bytost. Je možné, že kdysi žila po boku Perkūnase, ale byla vyhnána do světa smrtelníků. Ve folklóru se postupně vlivem křesťanství proměnila z krásné víly v čarodějnici, která koná zlomyslné skutky, avšak není primárně zlá. V podobě krásné ženy s dlouhými vlasy a velkými ňadry je možné ji zahlédnout, když se koupe. Má-li děti s člověkem, Perkunas jedno z nich zabije, případně je Laumė rozdá, jednoduše je podstrkuje lidem. V jiné verzi děti zase mít nemůže, takže je krade. V takovém případě na sobě mívá podobu ošklivé ženy s velkými zuby, železnými nehty a slepičíma nohama.

Žiežula od Algirdase Butkevičiuse z roku 1979 personifikuje žár, spalující horko, ničivé sucho či požár. Naproti ní stojí o rok mladší Sigutė od stejného autora. Sigutė je postava další známé litevské pohádky s motivy, které moc dobře znáte odjinud. Tichou, laskavou dívku Sigutė nenávidí její macecha, nutí ji k těžké práci, týrá ji hladem, ponižuje ji, bije ji. Sigutė tak hledá oporu v přírodě, někdy je jí přítelem kráva, jindy strom nebo nějaká přírodní bytost, ve všech případech ji takto někdo pomáhá přežívat. Když macecha toto pouto odhalí, zničí je a nakonec se dívky zbaví. V některých verzích příběhu ji zavraždí, v jiných ji nechá napospas divočině, v dalších se Sigutė spojí s přírodou – stane se z ní pták či strom. Macešin čin ale nezůstane bez následků, pravda vyjde najevo skrze přírodní znamení či zpěv lesa, případně jiným obdobným způsobem.

Žena s koštětem • Žena s pracím prknem • Čert s čarodějnicí

V další části, která je věnována čarodějnicím, které jsou ve folklóru často spojovány s čerty, se nachází například tyto sochy – Moteris su šluota, tedy Žena s koštětem od Ipolitase Užkurnyse z roku 1981, Moteris su mogliu, tedy Žena s pracím prknem od Rimantase Zinkevičiuse z roku 1980 a Velnias ir ragana, tedy Čert s čarodějnicí od Rudolfase Gindulise ze stejného roku. Čarodějnice na sebe v různých pověstech a legendách berou různé podoby, aby mohly nepozorovaně něco (často něco zlého) provést lidem.

Vzhůru nohama / Čert leze komínem • Lávka setkání • Čarodějnice na koštěti

Aukštyn kojomis / Velnias įlenda į kaminą od Jonase Jocyse z roku 1980.

Susitikimų lieptas od Justinase Jonušase také z roku 1980.

Ragana ant šluotos od Rudolfase Gindulise z roku 1981.

Kohouti

Mnoho litevských lidových pohádek končí frází „Když kohout zakokrhá, čerti utíkají.“, což inspirovalo další řezbáře.

Gaidys od Broniuse Draskinise z roku 1980 a o rok mladší Gaidys od autorů Romase Venskuse a Rimantase Zinkevičiuse.

Čert na květnové vycházce • Tanečníci • Dudák • Houslista • Harmonikář • Bubeník

Čerti jsou v litevském folklóru široce zastoupenými bytostmi, které mají různé funkce. Čert bývá popisován jako bytost, která se ráda zdržuje v blízkosti lidí a objeví se tam, kde někdo potřebuje pomoc. V litevských pohádkách se často opakuje motiv, kdy se čert stonásobně odvděčí tomu, kdo mu projeví úctu nebo mu věnuje nějaký peníz. Většinou tak běžně vstupuje mezi lidi, kteří se jej nemají důvod bát, mívá s nimi neutrální, někdy až přátelský vztah. Na druhou stranu se ale umí vybarvit i jako nejděsivější a nejnebezpečnější bytost vůbec.

Tady je vyobrazen jako běžný host na veselce (Velnias gegužinėje – Algirdas Juškevičius, 1981), kde se baví i další taneční pár (Šokėjai – Jonas Ignotas, 1979) a hrají jim k tomu Dudák (Dūdorius – Romas Venckus, 1981), Houslista (Smuikininkas – Vidas Cikana, 1981), Harmonikář (Grojantis armonika – Algis Kulieša, 1981) a Bubeník (Būgnininkas – Aloyzas Urbšys, 1981).

Čertův jazyk • Žvaigždikis • Čert s čarodějnicí • Čertův a čarodějničin jazyk

Na konci okruhu jsem už nefotila tolik jako na začátku, mnoho soch mám vyfocených jenom s námi, což mi došlo, až když jsem je doma probírala. Takové fotky zpravidla nezveřejňuji, pokud se ale někdy podíváme na Kurskou kosu znovu, dofotím chybějící sochy a tento článek aktualizuji :) Teď se tak podíváme na poslední čtyři dřevořezby, které mám zdokumentované.

Velnio liežuvis od Algirdase Juškevičiuse z roku 1989.

O rok mladší Žvaigždikis od Jonase Vaicekauskase zobrazuje boha hvězd, kterému se také říká Žvaigždystis, Žvaigždukas nebo Švaistikas.

Další dvě sochy byly součástí dětského hřiště a měly naprosto úžasně nápadité herní prvky. Hodně se mi líbil Čert s čarodějnicí (Velnias su ragana), kteří se přetahují o soudek. Ten se točí kolem své osy a je celkem sranda se na něm udržet. :) Sochu vytvořil Aivaras Norbutas v roce 1999. Druhá, která se nám opravdu hodně líbila, se jmenuje Velnio ir raganos liežuviai, tedy Čertův a čarodějničin jazyk. Ten první funguje jako skluzavka, ten druhý jako schody. :) Sochu vytvořil Rimantas Zinkevičius v roce 1988.

Tak to by byla naše zastávka na Kopci čarodějnic. Raganų kalnas rozhodně doporučuji k výletu!

A co dál? Dál jsme se zajeli podívat na hřbitov s náhrobky s lidovými motivy v Nidě.

---

Zdroje informací:

Weby: vle.lt | vilniausgalerija.lt | kauno.diena.lt | raganukalnas.lt | wiki (lt, en, cs)

Knihy: Encyklopedie baltské mytologie (Marta Eva Běťáková & Václav Blažek) | Diamantová sekera: Baltské pohádky (Jaroslav Tichý)

---

Jako cíl naší letošní rodinné expedice jsme zvolili Litvu. Původně jsme měli v plánu jet někam úplně jinam, a sice na východní Slovensko, do severovýchodního Maďarska a do regionu Maramureș na severozápadě Rumunska. Večer před odjezdem jsme se podívali na aktualizované počasí a zjistili, že máme problém, který by nám z výpravy udělal leda tak týdenní posezení v autě, a to v řádně promáčených věcech. No nic, tak jsme na poslední chvíli vymysleli plán v té části Evropy, kde pršet téměř nemělo.

Hrubý plán jsme vymysleli během pár hodin, podrobnosti a konkrétní zastávky jsme pak řešili přímo na cestách. Vyšlo to skvěle. :)

Co jsme viděli:

Co jsme během toho týdne a půl všechno viděli, se můžete podívat v následujících článcích. (Zveřejňovat je budu postupně.) Na závěr pak ještě sepíšu závěrečné shrnutí s obecnými informacemi a tipy.