Prokopské údolí

Našlapáno: cca 6 km
Stoupání: cca 140 m
Náročnost: mírná
Okruh: ne
Trasa: zde

Konečně jsme se s Martinem vydali do Prokopského údolí, které se nachází přibližně 15 minut cesty metrem z centra. Jelikož jsem tam nebyla už řadu let (tuším osm), zajímalo mě, jak to tam vypadá, a zda-li je to tam pořád tak hezké. No, neni, ale i tak to stálo za to. :)

Vyrazili jsme od stanice metra Jinonice a samozřejmě (protože jsem si to pořádně nepamatovala, jak by taky jo po tolika letech) šli prakticky opačným směrem. Z náměstíčka v Butovicích totiž vedou tři cesty a my se vydali po té jediné značené. Chyba. Došli jsme tedy do Prokopáku (z druhé strany, jak jsem před chvíli zjistila na mapě), což nám nijak nevadilo. Narazili jsme dokonce na místní vojenský prostor (lom), o kterém jsme neměli tušení, že se tam nachází. Kromě otravného sluníčka nás na lesní cestě netrápilo vůbec nic :) Nakonec jsme se po dvoukilometrové zacházce dostali na původně zamýšlenou cestu a po deseti minutách už také došli k viaduktu, což byl první cíl naší vycházky.

Vzhledem k pěknému počasí (řekněme si to na rovinu – chvílemi bylo vedro) se to v údolí hemžilo cyklisty, turisty i rodinami s dětmi. Jinými slovy, moc se nám tam nelíbilo. A na focení toho tam také moc nebylo. Snad jeden skalní útvar…

Až po několika kilometrech jsme sešli z hlavní cesty a lidí výrazně ubylo. Teprve od té chvíle se nám tam začalo víc líbit :) Došli jsme také až pořádným skalám, které bylo možné bez lidí v klidu vyfotit.

Do Holyně (typická vesnice ač je součástí Prahy) už nám chybělo něco málo přes kilometr a autobus jel za 2 minuty. Jelikož jezdí co hodinu, neměli jsme kam spěchat a šli pěkně pomalu. I tak nás čekalo 45 minut nudného sezení (zas tak nudné nebylo, vždy je o čem kecat :) Západ slunce byl dnes obzvláště vydařený, jelikož už jsme tou dobou ale stepovali na tramvajové zastávce, vhodný objekt pro vyfocení chyběl, takže snad příště.