Slovinsko 2023 – autem a mimo kempy

V květnu jsme vyrazili objevovat Slovinsko a rozhodli jsme se pro dobrodružnou cestu autem mimo kempy. V zemi jsme strávili necelé dva týdny, kdy jsme spali v dodávce a parkovali, kde se dalo. Na blogu se objevilo už 25 článků z různých míst, která jsme během té doby navštívili, teď je na čase konečně sepsat i nějaké ty věci okolo.

V tomto příspěvku se dozvíte:

• jak dlouho trvá cesta do Slovinska přes Rakousko 🇦🇹;
• kolik stojí dálniční známky a poplatky za tunely 🛣️;
• jak je to ve Slovinsku se spaním mimo kempy ⛺;
• jaké čekat ve Slovinsku ceny 🪙;
• jaké počasí panuje ve Slovinsku v květnu ⛅;
• jak se ve Slovinsku domluvit a jací jsou Slovinci 🇸🇮.

Cesta tam a zase zpátky

6 států za 14 hodin

Celá výprava se samozřejmě neobešla bez hledání špinavých plastových krabiček s mokrým plesnivým sešitem uvnitř (rozuměj bez geocachingu). Mnohá zajímavá místa jsme našli právě díky tomu a na cestu tam jsme si připravili takovou soukromou výzvu – zastavit se na chvíli v šesti různých státech během jednoho dne (a něco tam samozřejmě odlovit).

Povedlo se a tak se my i malý můžeme chlubit (je-li čím), že jsme v jeden den viděli něco z Česka 🇨🇿, Rakouska 🇦🇹, Německa 🇩🇪, Itálie 🇮🇹, Slovinska 🇸🇮 a Chorvatska 🇭🇷. Využili jsme toho, že ze Salzburgu to je do vedlejší německy mluvící země, co by kamenem dohodil, a také toho, že jsme chtěli začínat na slovinském pobřeží, odkud je to stejně daleko do Chorvatska. Vyjížděli jsme někdy o půl desáté ráno a po různých drobných peripetiích si mohli po 14 hodinách odškrtnout posledních chybějící zemi.

Jo, dalo to příšernou práci, přitom taková blbost, co?

Přes Rakousko za 4,5 hodiny

Po rakouských dálnicích ovšem cesta utíká výrazně rychleji, než výše uvedený údaj naznačuje. Od hranic Slovinska s Itálií (tam i zpět jsme zvolili trasu přes průsmyk Predel (it. Passo del Predil, si. Prelaz Predel) jsme dorazili k Dolnímu Dvořišti za 4,5 hodiny a bez zastávky nebo se svižnějším autem by to šlo i rychleji.

Cestou tam jsme Predel volili kvůli italské pevnosti Batteria Sella del Predil stojící přímo u silnice, cestou zpět jsme se chtěli vyhnout jednak placenému, ale zejména částečně uzavřenému tunelu Karavanky (vede z Villachu do Jesenice).

Dálniční poplatky a mýta

Rakousko

Zaplatit si dálniční známku na přejezd Rakouska se rozhodně vyplatí, 10denní vyjde na 10 €. První jsme kupovali na benzínce v Dolním Dvořišti, druhou na rakouské benzínce v průběhu našeho výletu.

Cestou pak můžete narazit ještě na zvlášť zpoplatněné tunely, kde se průjezd platí u mýtné brány. Cestou tam jsme platili za Katschberský tunel něco okolo 13 €, v průběhu pobytu pak ještě za již zmíněný tunel Karavanky – 7,5 €.

Waze ovšem nemusí o všech mýtných bránách vědět. Cestou zpět jsme se chtěli pro zajímavost podívat, jak vypadá cesta mimo placený tunel a zajeli si přes průsmyk Katchberg. Při návratu na dálnici (za tunelem!) jsme byli hned zkasírování, jen nás to nestálo 13 €, ale jen 7,5 €. :D

Slovinsko

Od začátku jsme věděli, že za dálnice ve Slovinsku platit nechceme, raději jsme si užívali vyhlídkové přesuny po silnicích nižších tříd. Slovinci totiž rozlišují osobáky do 3,5 t podle výšky nad nápravou, takže třeba majitelé dodávek automaticky spadají do té dražší kategorie a zaplatí dvojnásobek. V praxi to znamená 15 €, resp. 30 € za 7denní dálniční známku.

Itálie

Nejzajímavější systém poplatků má Itálie. Během několika málo přejezdů jsme si nikdy nebyli jisti, zda náhodou nebudeme někde něco platit. Poplatky se tu neřeší formou paušálu, ale mýtnými branami. Kousek dálnice mezi Rakouskem a Tarvisiem placený není, stejně tak dálnice v okolí Terstu (potvrzeno italskou policií ;)).

Slovinsko a spaní mimo kempy

Co jsme četli a slyšeli

Za hotely a kempy jsme platit nechtěli, vyrazili jsme na divoko. Když jsme cestu plánovali, ptali jsme se všech možných známých na to, jaké mají s podobným cestováním ve Slovinsku zkušenosti. Všichni se shodli na tom, že nějakou nepříjemnou zkušenost zažili. Slovinci neradi vidí kempovat někoho tam, kde se kempovat nemá. Něco podobného jsme se dočetli i všude možně na internetu.

Přesto jsme do toho šli. My ale neplánovali kempovat v pravém slova smyslu, neplánovali jsme ani stanovat, ani bivakovat (spát pod širákem), neplánovali jsme nikde rozdělávat oheň. Plánovali jsme spát v dodávce, která na první pohled nevypadá jako obytňák, ale jako normální auto. Blbosti jako kempovací židličky, stolečky, rádia, velké vařiče, slunečníky apod. jsme s sebou vážně neměli.

Co jsme zažili

Na každý večer jsme si vytipovali pár zapadlých míst u lesa, parkovišť u zřícenin, cest vedoucích zdánlivě nikam a tak podobně. V praxi to ovšem znamenalo, že jsme třeba dvě hodiny popojížděli, protože první, druhé ani třetí vyhlédnuté místo nebylo dobré (třeba kvůli blízké zástavbě, která na mapě nebyla vyznačena).

Negativní zkušenost si neodvážíme ani jednu. Vždy jsme si našli takové místo, kde jsme nikomu nevadili. Ranní pejskaře jsme vždy slušně pozdravili a v co nejkratším čase místo opustili. Nepříjemný pocit jsme měli vždy jen po dobu, než jsme si uvařili kafe a přeskládali auto (to jsme museli vyskládat ven x přepravek třeba kvůli náhradnímu oblečení) a na náhodné kolemjdoucí to mohlo působit opravdu nevábně).

Dotaz, zda náhodou nekempujeme, jsme ale přece jenom obdrželi, a to ve chvíli, kdy nám kikslo auto a několik hodin jsme zůstali stát na místě, na louce vedle úzké cesty, abychom nepřekáželi. Ten den panovaly výjimečně letní teploty, takže krom otevřené kapoty jsme měli otevřené i všechny dveře a běhali okolo auta sem a tam. Nicméně ten člověk se zeptal slušně, my slušně odpověděli, co to tam děláme, takže nám ještě popřál, ať to brzo vyřešíme a v klidu odjel.

Placená stání v národním parku

Jediná oblast, kde jsme počítali s placeným stáním přes noc, je Triglavský národní park, kde i za parkování přes den mimo vyznačená místa hrozí nepříjemně vysoké pokuty. Jakékoli bivakování/stanování je tam přísně zakázáno a některá parkoviště u turisticky exponovaných míst mají zákaz nočního parkování.

Kvůli špatnému počasí jsme v parku nakonec strávili jen jednu noc, a to na placeném stání pro obytňáky v Bohinjske Bistrici u nádraží. Takové stání (stellplatz) se ve Slovinsku označuje zkratkou PZA (postajališče za avtodome) a většinou nabízí wc, vodu, internet, přípojku na elektřinu a další zázemí pro karavany. Seznam/mapu PZA najdete třeba tady avtokampi.si nebo tady camperstop.si.

V květnu v dešti jsme na místě stáli jen my a ještě jedno auto. Záchody byly nefunkční, muselo se až na pár set metrů vzdálené nádraží (ve slejváku skvělá procházka). Elektřinu a vodu jsme s obyčejnou dodávkou využít ani nemohli, přesto jsme za stání zaplatili jako karavan, tedy 20 € (platí na 24 hodin). Tento stellplatz se nachází přímo u kolejí, takže není nouze o hluk železničního provozu. Jedinou výhodou byl fakt, že jsme si tady mohli v klidu a prakticky v soukromí uvařit večeři a nebáli se, že nás někdo přijde pokutovat. Jinak se ale jednalo o zaručeně nejhorší místo, na kterém jsme za celé dva týdny spali. ;)

Ceny, počasí, slovinština a Slovinci

Ceny ve Slovinsku a okolo

Cenami jsme byli překvapeni pouze příjemně (platí ke květnu 2023). Benzín byl levnější než u nás, ceny jídla v obchodech srovnatelné. Jediné, co bylo výrazně vyšší, než jsme čekali, byly ceny na jídelních lístcích restaurací. Viděli jsme však jen nabídku okolo hlavních cest a v turisticky zajímavých obcích. Jak je to s cenami dál od hojně navštěvovaných lokalit, jsme nezkoumali.

Počasí v květnu

Pro náš dvoutýdenní výlet jsme si schválně vybrali začátek května. Toto období má své výhody i nevýhody. Co se týče počasí, platí květen za jeden z nejdeštivějších měsíců ve Slovinsku. V tomto ohledu jsme měli velké štěstí. Pršelo nám na začátku a pak až na konci, za to ale tak, že jsme si pobyt o dva dny zkrátili. Jinak bylo povětšinou pod mrakem, vysloveně slunných dnů jsme zažili jen pár, teploty se přes den pohybovaly nejčastěji do 18 – 20° C. Nutno ale podotknout, že nám to takhle vyhovuje. Jen na hory jsme mohli rovnou zapomenout, na Triglavu například bývá sníh ještě v půlce června.

Slovinština a jak se tu dorozumět

Slovinština je slovanský jazyk, takže základní porozumění mluvenému i psanému jazyku není problém, pokud si připravíte pár základních frází dopředu a pochytíte základní odlišnosti. Platí to ale pouze pro takové to běžné nakupování jídla nebo vstupenek, v dalších situacích už je porozumění velmi individuální. To samé platí v případě češtiny, kterou budete mluvit na Slovince.

Nám dost pomohl slovníček, který jsme si připravili a dlouhou cestu tam si krátili mj. i jeho pročítáním. Jednou zajímavostí je třeba to, že slovinština nerozlišuje i/y. Všude najdete jen i, které na rozdíl od češtiny žádnou hlásku nezměkčuje. Jakmile začnete všechno číst tak, jakoby tam bylo y, často to začne dávat větší smysl, třeba črni se nečte [črňi], ale [črny] a hned je jasné, že je to černý, stejně třeba štiri se nečte [šťiri] ale |štyry] a hned je jasné, že jsou to čtyři. U jiných slov to ale naopak moc nepomůže, třeba tiho a tišina se čte [tycho] a [tyšina] a ne [ťicho] a [ťišina], jak by se nabízelo. :)

To mi připomíná ještě jednu základní věc, která dost usnadní porozumnění – h se vždy čte jako ch: hvala (děkuji) se čte jako [chvala], hitrost (rychlost) se čte jako [chytrost], vhod (vchod) jako [vchod] a izhod (východ) jako [izchod], stejné je to u slov odhod (odjezd), prihod (příjezd) a tak dále.

A nejdůležitější info asi pro většinu čtenářů – anglicky se domluvíte prakticky všude.

Jací jsou Slovinci

Asi nemůžu mluvit za všechny, ale jednoduché shrnutí by znělo dost v pohodě. Většina Slovinců, které jsme potkali, měla dobrou náladu, a to na ulici, za kasou, na procházce, v obchodě, na vesnici, ve městě, na památkách, v turisticky exponovaných místech,… prostě všude. Výjimku tvoří jen zpruzená obsluha vstupu do Vintgaru.

Ve městech jsem neměla pocit, že by všichni někam spěchali, jak je to k vidění často u nás. Prodavačky kecaly se zákazníky, aniž by to dalším v řadě nějak vadilo. Při vstupech na všechna možná místa jsme si často pokecali o tom, odkud jsme a o tom, co z ČR zná protistrana. Možná na tohle není v sezóně v létě čas, ale v květnu to bylo fajn.

A ještě jeden zážitek, s nímž budeme mít tuhle výpravu už navždy spjatou, tu musím zmínit. Kikslo nám auto. Dvakrát. Poprvé to bylo mezi vesnicemi na polopustém středním Slovinsku u Gabrovky. Nikde nikdo, ale část naší malé výpravy vyslovila myšlenku, že by se za chvíli mohl zjevit traktorista, který jistojistě zná nějakého místního mechanika. Stalo se, do 15 minut přijel veselý chlápek na malém traktoru a hned se ptal, co se děje. Obratem obvolal mechaniky, z nichž jeden do půl hodiny přijel, zjistil závadu, obvolal svoje dodavatele a do hodiny se vrátil s náhradním dílem. Byla sobota! Nějaké peníze navíc jsme mu museli vnutit, byť všem bylo jasné, jak moc si té pomoci vážíme. S traktoristou jsme se podělili alespoň o české pivo, za které nám ještě stihl přivést domácí klobásy, protože prostě opravdu nic za svou (pro nás ohromnou) pomoc nechtěl. Něco podobného jsme pak zažili ještě s druhým mechanikem o dva dny později a dost jsme si sedli i s naším známým, který ho zavolal. Střední Slovinsko se tímto pro mě stalo srdeční záležitostí, protože tam svět funguje tak, jak bych chtěla, aby fungoval všude.

Co ve Slovinsku vidět (nebo ne)

Samostatné články s vybranými místy Slovinska najdete níže. Sami si udělejte představu, zda tato místa stojí za návštěvu. :)