Při naší poslední návštěvě Vysočiny na konci října jsme zažili o něco dobrodružnější výlet, než jsme původně plánovali. Z Boru u Skutče jsme se v pokročilém odpoledni vydali po zelené na Toulovcovy maštale. Cestu dlouhou 2 kilometry bychom měli zfouknutou za ani ne půl hodiny, kdybychom neobjevili houby a nezdrželi se jejich sbíráním a focením. Krásnou krajinu okolo s pískovcovitými útvary jsme si užívali a neměli kam spěchat.

Našlapáno: cca 6,5 km
Stoupání: cca 200 m
Náročnost: mírná
Okruh: ano
Trasa: zde

Do Maštalí jsme dorazili ve chvíli, kdy slunce zapadlo za kopec (a chvíli na to i za obzor, to jsme však neviděli) a věděli jsme, že nám zbývá sotva půl hodina světla. Tudíž bylo zcela jasné, že se k autu po červené (4 km) dokodrcáme po tmě. To jsme však ještě netušili, jak si z nás trasa vystřelí.

Spokojeně jsme si svítili baterkou, Nikonem i telefonem a noční les nás uchvátil. Každou chvíli jsme červenou značku našli na stromě a říkali si, že jsme zachvíli v teple. Po příjemných odpoledních teplotách by nám tam v padající tmě teploměr naměřil sotva pár stupňů nad nulou. Před námi byl poslední kilometr, kdy je potřeba vystoupat z údolí cca 300 metrů do solidního kopce a obejít skály, které údolí obepínají. Minuli jsme další červenou a pokračovali chvíli podél potoka a poté nahoru, kde se najednou cesta ztrácela a červená nikde v dosahu nebyla. Ať jsme na okolí stromy svítili, jak jsme chtěli (dokonce ani výbojka blesku v Nikonu nepomohla), cestu ani značku jsme nenašli.

Inu vydali jsme se do dosti prudkého kopce nahoru, půda i listí nam klouzalo pod nohama a říkali si, že ty zatracené skály prostě nahoře obejdeme. Smůla. Nahoře jsme sice našli ohniště, tam ale zřejmě někdo vyšel stejnou cestou jako my, protože jiná tam nevedla. Okolo skály to nešlo a tak nám nezbylo než slézt dolů k výchozímu bodu, jímž byla poslední nalezená červená značka (ještěže tam tekl ten potok a my měli možnost orientovat se alespoň podle zvuku). A jo, je to fakt sranda slézat svah, kde člověk díky baterce vidí sotva pár metrů před sebe, když je mokro a klouže to jako svině :)

Do kopce jsme se o výchozího bodu vydali asi pětkrát, než jsme bloudění na slepo vzdali a vytáhli mapu (ono nás to totiž bavilo, jinak bychom ji asi vytáhli dřív) a vydali se do kopce směrem, kde by se přibližně měl průlez do Boru nacházet. Světe div se, nějak jsme se vyškrábali zase k pískovci a červenou po hodině běhání ve tmě po lese konečně našli. Zbývalo tak už jen pár desítek metrů nejprudšího kopce a octli jsme se na rovně pevné cestě. Cestu do Hlinska nám pak zpříjemňovala mlha a už jsme začali plánovat, kam se příště vyprávíme zase za tmy :)