Již od prvního sněhu jsem doufala, že se mi podaří projít si některá místa na Vysočině, která jsme prošlapali s Martinem v létě. Ostatně o naší cestě na Devět skal ze Svratky se můžete dočíst zde.

Nu a najednou jsem měla dovolenou a nejeli jsme nikam jinam, než kam jsem tak chtěla a včera se vydali na jednu zimní, nikterak náročnou procházku. Vyrazili jsme pro změnu z obce Herálec, abychom měli Žďárské vrchy prošlapané opravdu ze všech stran. Počasí nám přálo, bylo jasno, slunečno, až to sluníčko doslova pálilo (alespoň do očí). Z prvu nám stačila i mikina, sněhu se též v okolí moc nevyskytovalo a popravdě už jsme se těšili do lesa, kam jsme se dostali až po kilometru cesty.

Sluníčko tam krásně prosvítalo mezi stromy, v dáli se objevovaly bílé kusy země a před námi se vlnila cesty, která, jak jsme záhy zjistila, byla řádně namrzlá. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál :)

Zatímco se nejdřív sníh a led objevoval jen v místech, kde zřejmě sluníčko moc nesvítilo, při stoupání začalo obojího přibývat. Teplota se také pomalu snižovala s rostoucího nadmořskou výškou a také ubývajícím dnem. Brzy jsme tedy spíš šli lesem než po cestě. Někdy nám cesta připomínala ze všeho nejvíc zamrzlou řeku .)

Téměř na vrcholu – u rozcestníku U Žida se nacházel jak dostatek sněhu, tak řádné kluziště až na 1km vzálechých Devět skal. Tou cestou se nedalo jít prakticky vůbec, obzvlášť jsme to nechtěla riskovat se zrcadlovkou na krku. Šlapali jsme tedy vedle cesty po zmrzlém sněhu, zbývalo ho tam dobrých 20-30 cm (jak jsme zjistili, když jsme se náhodou párkrát propadli) a pohled na třpytící se bílou plochu opravdu stál za to .)

Bohůmžel, stejně jako na mnoha místech Žďárských vrchů, i zde se nachází cedule s okupační vlajkou…

A došli jsme tam, Devět skal v dohledu, schody k nim řádně namrzlé, naštěstí se tam objevilo i dost ledem nedotčených kamenů, po kterých jsme se mohli dostat až nahoru. Přímo na vyhlídku jsme si ale netroufli, vylezli jsme do půlky skal, kde to ještě dolik neklouzalo. Museli jsme se spokojit s tím, že přecejen nejsme sebevrazi a raději si jedou ten výhled do kraje odpustíme .)

Cestu zpět jsme nakonec zvolili stejnou, i když jsme původně plánovali okruh. Dost jsme se cestou nahoru zdrželi, takže pomalu zapadalo slunce a my tu ledovku nechtěli riskovat po tmě. Jelikož však krom západu slunce před Herálcem nebylo co fotit, uklidili jsme foťák a doslova se vesele klouzali většinu trasy :)