Žítkovské bohyně – K. Tučková (2012)
Než mi byla tato kniha zapůjčena, stihla jsem si pročíst všechny (ono jich zas tolik není) články na toto téma, které se na internetu dají dohledat. Po přečtení knihy mi nezůstalo nic jiného než domněnky, co je pravda a co už je fantazie autorky. Svým způsobem je to škoda, ale pokud jste o bohyních ze Žítkové doposud neslyšely nebo se o ně nijak blíže nezajímáte, ta nejistota vám vadit nebude.
Bílé Karpaty. Moravské Kopanice. Žítková. Drsnou, avšak krásnou krajinu na pomezí Moravy a Slovenska po staletí obývaly bohyně, ženy obdařené schopnostmi, které bychom mohli označit za prakticky pohanské, ačkoli ony samy byly hluboce věřící. Hlavní hrdinkou Kateřiny Tučkové je Dora Idesová – neteř jedné z posledních bohyní Surmeny.
Surmena se Dory a její postiženého bratra Jakuba ujala poté, co byla jejich matka (také bohyně) zavražděna svým manželem. Jejich relativně poklidný život na Žítkové však netrvá dlouho. Komunistům leží bohyně v žaludku víc než kdysi fanatickým křesťanům. Doru se snaží přesvědčit o svém světonázoru ve škole, kde je jí vštěpováno, že lidové léčitelství je šarlatánství a lidí že přeci dávno chodí k (pokrokovým) doktorům. Po několika letech už jim však se Surmenou dojde trpělivost a na základě vykonstruovaného obvinění ji zavřou na psychiatrii. Dora putuje na internát, její bratr do ústavu.
Teprve v devadesátých letech se pak Dora dostane k odhalování vlastní minulosti, když prochází odhalené archivy StB. Šokovaně nachází záznamy, které se o její rodině vedly a objevuje i informace o dalších bohyních v okolí její domoviny.
Dora Idesová je sice vymyšlená postava, která propojuje, odhaluje a nakonec i uzavírá osud žítkovských bohyní, totéž však neplatí o ostatních postavách z knihy. Většina osudů kopanických vědem se zakládá na skutečnosti, ačkoli autorka pozměnila jména nebo doložená fakta přiřadila k jiné ženě. Zde nezbyde zájemcům nic jiného než pátrat jinde. Ostatně tu máme ještě Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování od Jilíka, které v tuto chvíli pilně sháním. Nicméně bohyně v Karpatech skutečně žily. Věštily, léčily, zažehnávaly bouře, zaříkaly a snad i proklínaly, radily bezradným příchozím (kteří mnohdy vážili dalekou cestu), nahé sbíraly bylinky za svatojánské noci, chovaly v úctě prameny i stromy, věřily v ochranu domova v podobě hada, čtvrtek považovaly za posvátný den. Všechny tyto praktiky mají bezesporu kořeny v dobách pohanských, ačkoli se bohyně při tzv. bohování obracení na křesťanského Boha.
Kniha jako taková se mi četla dobře, ačkoli je psaná pro mě nezvyklým způsobem. Zdá se, jakoby se autorka snažila do těch čtyř stovek stran narvat vše, co sama při psaní zjistila. Výtky některých recenzentů ohledně přemíry protokolů nesdílím. Mrzí mě pouze ta nejistota nad tím, kde byla fakta upravena a kde ne. Sama Dora Idesová nepatří mezi sdílné postavy. Víc než do jejího života, kam nás ani pustit nechce, pronikáme do osudů lidí okolo ní, do sítě zosnované komunisty ke zničení její rodiny a také do minulosti života v Kopanicích. Příběh je to však silný. Pokud vás výše uvedené zaujalo, možná vás sled událostí a hledání vlastní minulosti neteře jedné z bohyní strhne stejně jako mě – za 2 dny jsem měla dočteno :)
Teď už zbývá jen sehnat toho Jilíka a pustit se do dalšího “bádání”.
vydáno: 2012
stran: 452
verdikt: 90%
Ukázka z knihy:
– Zabila jsi bílého hádka?
Bílého hádka? Rozdupala hada, co ho Jakoubek vyšťáral kdovíkde, rozdupala potvoru, o které nevěděla, co je zač. Ano, zabila bílého hada.
– Tak teď nás, Bože, ochraňuj, řekla Surmena a sesunula se na dřevěnou lavičku.
Dora před ní rozpačitě stála, zatímco Jakoubek se odplížil za roh, zastrašený jejím nečekaným chováním. Teprve za dlouhou chvíli, když Dora nepřestávala naléhat, ať jí vysvětlí, co se stalo, Surmena promluvila:
– Tam, kde zabijí bílého hádka, ochránce domácnosti, se stane hrozné neštěstí!
Nic horšího snad ani říct nemohla.