veruce.cz

Největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor, aneb Osvětim (část 2)

KL Auschwitz I

Po porážce Polska v září 1939 bylo město Osvětim s přilehlými obcemi začleněno do Třetí říše a přejmenováno na Auschwitz. Již koncem roku 1939 se na Úřadě vyššího vedoucího SS a policie ve Vratislavi zrodila myšlenka vybudovat koncentrační tábor. Návrh byl motivován jak přeplněním věznic na území Slezska, tak nutností provést další vlnu hromadného zatýkání obyvatelstva Slezska.

Několik vybraných komisí zahájilo hledání vhodného místa pro lokalizaci tábora. Volba padla na opuštěné předválečné kasárny v Osvětimi. Nacházely se mimo zástavbu, což umožňovalo rozšiřování a izolaci.
Významný byl také fakt, že Osvětim měla dobré dopravní spojení, protože byla jedním z důležitých železničních uzlů.

Rozkaz vybudovat tábor byl vydán v dubnu roku 1940 a jeho velitelem byl jmenován Rudolf Höss.
Dne 14.6.1940 gestapo poslalo do KL Auschwitz první vězně – 728 Poláků z jiné věznice.

V době vzniku tábor čítal 20 budov, z toho 14 přízemních a 6 poschoďových. V letech 1941 – 1942 ve všech přízemních budovách vězni přistavěli patro a postavili osm nových. Celkem tábor čítal 28 poschoďových budov.

Ručičky táborových hodin nemilosrdně a jednotvárně odměřovaly běh života vězně. Od ranního gongu k večernímu, od jedné misky polévky k další, od prvního apelu až po ten, kdy mrtvola vězně byla spočítána naposled.

Počítání vězňů

Jednou z útrap táborového života byly apely, během kterých probíhalo počítání vězňů. Trvaly občas několik a někdy dokonce více než deset hodin (např. 6.července 1940 – 19 hodin). Velení tábora také často organizovalo trestné apely, během nichž vězni museli dřepět nebo klečet a v některých případech je nutili i několik hodin držet zdvižené ruce.

Životní podmínky, ač rozdílné v jednotlivých obdobích existence tábora, byly vždy katastrofální. První transporty vězňů spaly na slámě pohozené na betonové podlaze, později byly zavedeny slamníky. V sále, který měl kapacitu sotva 40-50 osob, spalo 200 vězňů. Posléze zavedené tříposchoďové palandy ubytovací podmínky výrazně nezlepšily. Na jednom patře palandy spaly obvykle dva vězni. K přikrytí jim sloužily kusy roztrhaných a špinavých pokrývek. Lepší podmínky měli vězni vykonávající různé funkce, kterým obvykle přidělovali samostatné místnosti.
V kmenovém táboře většina vězňů bydlela v patrových zděných barácích.

Nemocnice a pokusy

Malarické podnebí v Osvětimi, špatné životní podmínky, hlad, nedostatečné a před chladem nechránící oblečení, dlouho nevyměňované a neprané, krysy a hmyz přispívaly k vzniku nemocí a epidemií decimující tábor. Velký počet nemocných, kteří se hlásili v nemocnici, nemohl být hospitalizován pro její přeplnění. Proto lékaři SS prováděli periodické selekce mezi nemocnými a uzdravujícími se v nemocnicích, stejně jako mezi vězni nacházejícími se v jiných blocích. Oslabené a ty bez vyhlídek na brzké uzdravení posílali na smrt v plynových komorách nebo je zabíjeli injekcemi fenolu do srdce. Z toho důvodu vězni nemocnici často nazývali „předsíní krematoria“.

Stejně jako v ostatních táborech, rovněž v KL Auschwitz lékaři SS prováděli na vězních zločinné experimenty. Např. prof. dr. Carl Clauberg za účelem vypracování metody rychlého biologického vyhlazení Slovanů, prováděl na Židovkách v bloku 10 kmenového tábora zločinné sterilizační pokusy. Dr. Joseph Mengele v rámci genetických a antropologických výzkumů podroboval děti pokusům děti. V Osvětimi probíhalo také testování nových léků a přípravků – vězňům byly do pokožky vtírány toxické látky, prováděly se transplantace kůže apod. Stovky vězňů a vězenkyň během pokusů zemřely a u těch, kteří přežili, byla zjištěna vážná ublížení na zdraví nebo trvalé poškození.

Blok 10 a 11

Dvůr mezi bloky 10 a 11 je ze dvou stran obehnán vysokou zdí. Dřevěné bednění na oknech bloku 10 mělo zabránit sledování prováděných poprav. Před popravčí zdí příslušníci SS zastřelili několik tisíc vězňů, především Poláků. Na dvoře bloku 11 příslušníci SS vykonávali také trest bičování a tzv. sloupek, sloužící k věšení vězně za dozadu vykroucené ruce.

Blok 11 byl izolován od zbytku tábora. V jeho podzemí se nacházela táborová věznice. Stejně jako přízemí se nacházela táborová věznice. Stejně jako přízemí bloku 11 je zachováno v podobě rezervace.

V několika sálech na pravé a levé straně chodby byli umísťováni policejní vězni čekající na rozsudek stanného soudu, který do KL Auschwitz jezdil z Katovic a během 2 až 3 hodinového zasedání vynesl několik desítek až téměř dvě stě rozsudků smrtí. Odsouzení byli odváděni před popravčí zeď. Před zastřelením se všichni museli svléknout v umývárnách, kde se také, v případě že počet odsouzených byl malý, prováděly popravy.

Systém trestů používaných SS v nacistických koncentračních táborech byl jednou ze součástí plánovaného, cílevědomého, cílevědomého realizovaného vyhlazování vězňů. Vězeň mohl být potrestán za cokoliv. Trestalo se utržení jablka, vykonání tělesné potřeby během práce, vytržení vlastního zlatého zubu s cílem jej vyměnit např. za chléb nebo za, dle názoru esesáka, příliš pomalé pracovní tempo. Trestali se bičováním, věšením na speciální sloupek za dozadu vykroucené ruce, umístěným v podzemích bloku 11, zvláštní prací, trestným cvičením, stáním v pozoru nebo zařazením do trestního komanda. V expozici se nalézá původní lavice pro trest bičování, sloupek k věšení vězňů a přenosná šibenice, na které se popravovalo. Vězni, zařazení do trestních komand, dostávali snížené příděly jídla a byli nuceni vykonávat nejtěžší a nejnamáhavější práce. např. odstraňování rákosu z rybníků, kopání odvodňovacích příkopů a nivelace terénu.
V září 1941 se zde konal pokus hromadného usmrcení lidí pomocí cyklonu B. Zahynulo tehdy asi 600 sovětských válečných zajatců a 250 nemocných vězňů z táborové nemocnice.
Ve sklepních celách byli umísťováni jak vězni, tak civilní obyvatelstvo, podezřelé z kontaktů s vězni, napomáhání útěkům, vězni odsouzení k smrtí vyhladověním za útěk spoluvězně a ti, které esesáci vinili z porušování táborového řádu a vyšetřované osoby.

Vedení tábora provádělo v celách občasné selekce, nazývané také „vybíráním“ nebo „vyklízením bunkru“. Vybrané vězně stříleli nebo posílali do trestní roty.V podzemí lze vidět tři druhy kobek. Většinu tvoří obyčejné, v nichž vězni přebývali během vyšetřování. Cela č. 18 je jednou z těch, do nichž zavírali vězně odsouzené k smrti vyhladověním. V roce 1941 sem velení tábora, umístilo mj. polského řeholníka P. Maksymiliana Kolbe, který zemřel, aby zachránil život jiného vězně. Cela č. 20 by1a temnice, v nichž docházelo k případům udušení pro nedostatek vzduchu. V cele č. 21 se dochovaly kresby zde vězněných. V cele č. 22 se nacházejí 4 malé kobky o rozměrech 90×90 cm, v každé z nich odpykávali zvláštní trest čtyři vězni.

Přes těžké životní podmínky, stálý teror a ohrožení, vězni vedli v táboře ilegální činnost namířenou proti SS. Projevovala se různých podobách. Navazování kontaktů s polským obyvatelstvem žijícím v okolí tábora umožňovalo pašování balíků s potravinami a léky. Z tábora byly předávány zprávy o zločinech páchaných příslušníky SS, jmenné seznamy vězňů, esesáků a také důkazy o zločinech. Všechny zásilky byly schovávány v různých předmětech, často zvláštních tento účel připravených, korespondence mezi táborem a odbojovými centry v zemi se šifrovala.

Velkou pozornost věnovala ilegální organizace boji s kriminálními vězni, kteří vykonávali řadu funkcí, svěřených jim příslušníky SS; Boj předpokládal postupné vytlačení z těchto funkcí vězňů, kteří bezvýhradně spolupracovali s esesáky a jejich nahrazení politickými vězni.

V táboře byla také organizována akce vězeňské svépomoci, akce upevňující mezinárodní solidaritu proti hitlerismu, jak rovněž kulturní činnost spočívající v konspirativních diskusích, schůzkách, i ilegálních bohoslužbách. Rozvíjela se rovněž ilegální výtvarná činnost.

Krematorium

Krematorium se nalézá mimo vlastní oplocené území tábora. Před vchodem, v místě kde se v době existence tábora nacházel barák táborového gestapa, stojí šibenice, na které 16. dubna 1947 byl popraven první velitel tábora KL Auschwitz Rudolf Höss.
Největší místností krematoria je márnice, která byla provizorně předělána na plynovou komoru. Zde v letech 1941 a 1942 vraždili sovětské válečné zajatce a Židy z ghett, vytvořených nacisty na území Horního Slezska. Ve druhé části se nacházejí dvě ze tří pecí, rekonstruované z původních dílů, v nichž během dne spálili asi 350 těl. Do každé spalovací komory se vkládali 2-3 mrtvoly najednou.
Krematorium vybudovala firma Topf und Söhne z Erfurtu, stejná firma v letech 1942 a 1943 instalovala pece ve čtyřech krematoriích v Březince. Název firmy je vidět na některých železných dílech pecí. Krematorium fungovalo v letech 1940-1943.

KL Auschwitz II – Birkenau

Asi 3 km od kmenového tábora se nacházel další tábor KL Auschwitz II – Birkenau, vybudovaný na území vesnice Březinka. Rozloha tohoto tábora činila asi 175 ha a byl zastavěn více než 300 baráky.

Počet všech vězňů a vězenkyň dosáhl v srpnu 1944 asi 100000. Pohromou pro tábor byl nedostatek vody, katastrofální hygienické podmínky a obrovské množství krys. Na území Birkenau nacisté vybudovali většinu vyhlazovacích zařízení, tedy čtyři krematoria s plynovými komorami, dvě prozatímní plynové komory v přestavěných pro tento účel, selských domech, a také spalovací jámy a hranice.

Lidé určeni k tomu, aby byli v Birkenau zničeni, byli přiváženi vlaky z celé Evropy okupované Němci. Zpravidla už několik dní před příjezdem takového transportu se trousily pověsti, že se čeká transport francouzský, holandsky, český nebo jiný, a tyto pověsti se také brzo splnily. Každý transport byl před svým příjezdem hlášen veliteli Soderkommanda, který dal včas rozkaz k zatopení v pecích a ke všem, ostatním přípravám. Do června 1944 přijížděly tyto vlaky do Osvětimi I na zvláštní rampu, kde nešťastníky třídili. Toto třídění vězňové z tábora ani z jeho okolí neviděli.

Jakmile vlak s 50 až 80 dobytčími vagóny přijel k rampě, byl obklopen hustým řetězem stráží SS se psy, vězňové vyklizovacího oddílu Kanada otevřeli vagóny a zmatení lidé byli s křikem vyháněni z vlaku. Úkolem oddílu Kanada na nádraží bylo především, aby byla rychle vyložena zavazadla vězňů a aby jim bylo odebráno všechno kromě příručních kabelek. Přijíždějícím řekli, že jim zavazadla budou doručena v táboře. Tomu, kdo se vzpíral zavazadlo vydat, vzali je násilím.
.
Často se stalo, že mezi příchozími byli příbuzní vězňů z oddílu Kanada, například matka vězně, který pracoval v oddílu; syn však byl bezmocný a musel pomáhat při pohřbu vlastní matky za živa.

Stávalo se také, zvláště u polských transportů, že přijíždějící věděli, co je čeká, a ptali se:

„Jdeme do pece?“ „Jdeme do komína?“

Když muži vystoupili z vagónů, byli odloučeni od žen a dětí a příslušnici SS, lékař a důstojníci je třídili. Prohlédli povrchně každého a potom ukázali palcem napravo nebo nalevo – na život nebo na smrt.

Dětí šly na smrt a ženy, které se od svých dětí nechtěly odloučit také. Z ostatních žen vybrali pro tábor mladé a zdravé od 16 do 30 let, ostatní poslali do plynových komor. Mužů, kteří byli vybráni jako práceschopní, bývalo 15 až 20 procent.

Lide určení do plynových komor byli naloženi na připravená nákladní auta; než odjeli do Birkenau, bylo jim řečeno, že jedou do pracovních táborů.

Ti, kteří byli vybráni do práce, měli jít do táborů pěšky. Před odchodem byli vyzváni ti z nich, kteří si netroufají dojít pěšky, aby také nasedli do auta, a to znamenalo smrt v plynu.

„Nikdy nezapomeneme na dlouhé řady rychle jedoucích nákladních aut přeplněných lidmi. Ani slovem, ani náznakem jsme jim nemohli prozradit, co je čeká, a bylo to pro ně vlastně lépe.“

Jedním z největších znesvěcení všeho lidského bylo, že při každém třídění transportů, jakož i při jízdě do krematoria účinkovalo sanitní auto s červeným křížem. Auto stálo na rampě a jeho účelem bylo předstírat humanitní a zdravotní službu Červeného kříže. Odjíždělo vždycky za posledním nákladem obětí a uzavíralo tento pohřební průvod.

Jeden hladový starý vězeň volal na auto s novými oběťmi: „Hoďte mi kus chleba, stejně jdete na smrt!“ Esesman, který stál nablízku, zapsal si jeho číslo a velitel tábora potrestal nejen tohoto vězně, ale celý jeho pracovní oddíl – poslal je všechny do plynu.
Jindy vyskočil asi patnáctiletý hoch z jedoucího auta a utíkal pryč; esesmani ho však brzy našli, ztýrali a odvedli do krematoria.
V srpnu 1943 naložili na auto asi třináctiletého hocha a odváželi ho do krematoria. Hoch několikrát seskočil s křikem, že nepojede, že chce a umí pracovat Esesmani nechtěli vzbudit podezření u ostatních nešťastníků a dali ho proto do vozu s červeným křížem. Ale hoch, který tušil, oč jde, rozbil okno auta a tak prosil a křičel na velitele tábora, že byl vzat do tábora, kde dělal až do evakuace poslíčka u strážnice. Byl to Polák a jmenoval se Karol.

Když lidé přijeli automobily nebo přišli pěšky ke krematoriím, rozdělili je do dvou skupin, muže zvlášť a ženy s dětmi zvlášť, a každou skupinu zavedli do jiného krematoria.

Nejdříve je čekaly „šatny smrti“, je vyzvali, aby se svlékli, svůj oděv řádně složili, boty svázali a dobře si zapamatovali číslo věšáku, aby všechno po koupeli a po dezinfekci zase snadno našli. Pak jim nařídili, aby vstoupili do koupelny, tedy do plynové komory. Potom dveře těsně uzavřeli, a místo aby spustili vodu, jak všichni lidé očekávali, vsypali svrchu do železných pilířů krystalky cyklonu B…

Nešťastníci si někdy uvědomovali, že se připravuje něco hrozného, neboť úměrně s vysvlékáním a s vháněním do plynových komor padala maska slušnosti a zdvořilosti esesmanů, kteří zpočátku se přetvařovali a s lidmi dost slušně zacházeli. Jakmile však viděli, že nahé oběti jsou bezmocné, ukázali se v celé své bestialitě. Bili je, tupili a hanobili. Zvláště poslední malé skupiny, které se těžko mohly do napěchované komory vtěsnat, bezohledně týrali. Velitel krematoria Moll byl ve svých prostředcích zvlášť nevybíravý: vháněl lidi do komor střelbou z pistole.

Umírání trvalo kratší nebo delší dobu, podle toho, kolik lidí bylo v komoře a jak veliká byla dávka plynu. Někdy trvalo 20, ponejvíce 30 minut; stávalo se však, že se oběti pro nedostatek plynu trápily i několik hodin. A esesmani, kteří obsluhovali krematoria a dostávali značnou dávku alkoholu na posilnění, se malými zasklenými okénky dívali, jak lidé umírají… Když okénkem zjistili, že oběti jsou mrtvé, zapjali vzdušné vysavače, které vyhnaly otrávený vzduch z komor. Potom komoru otevřel. Skýtala otřásající obraz: mrtvá těla trčela napěchovaná v zoufalých postojích, s namodralými skvrnami na prsou, mnozí byli rozdrásáni a zakrváceni. Poté byli dotáhnuty do spaloven či na hranice…

Zatímco v kmenové táboře byly domy z cihel, těch bylo v Březince jen pár, jelikož vězňů přibývalo, stavěly se dlouhé dřevěné baráky maximálně pro 40-50 lidí, v každé však „bydlelo“ několik set lidí. V zimě museli trpět chladem, jednoduché stěny z prken propustí nesčetnými škvírami světlo a tedy i zimu. V létě se tmavé baráky s černou lepenkovou střechou nutně změnily ve výhně. Na jednom patře palandy spali i 4 lidé. Na hygienu nebyl brány zřetel a jako toaleta sloužily dva kýble.

Tábor v Březince byl rozdělen na několik polí a sektorů , které tvořily samostatné tábory – mužský, ženský, terezínský rodinný, maďarský židovský a cikánský tábor.

KL Auschwitz III – Buna

Základní myšlenkou při nacistickém vpádu na Východ bylo nejen vyhubit překážející národnostní skupiny, ale především jich co nejvíce využít. Proto byla zřizována dlouhá řada pobočných táborů v osvětimském okolí, kde musely desetitisíce vězňů pracovat. jedním z nejdůležitějších byl tábor Buna, přímá součást firmy I. G. Farben.

Koncern I. G. Farben, sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, byl prvním nacistickým monopolem, který dostal povolení Göringova ministerstva vybudovat v blízkosti Osvětimi chemický kombinát. To znamenalo co nejrychleji postavit továrny na výrobu syntetického benzínu a gumy pro hitlerovský válečný průmysl.

Podmínkou bylo, že I. G. Farben bude používat jak k výstavbě, tak i k provozu vězňů z koncentračního tábora Osvětim jako pracovních sil. Byla uzavřena dohoda s esesáky, kteří se zavázali, že dodají koncernu I. G. Farben potřebné množství silných a zdravých vězňů za denní sazbu 6 RM. Dále slíbili, že prací vyčerpané a nemocné vězně budou vyměňovat ihned za nové.

Koncem dubna 1941 nařídil Himmler osvětimskému veliteli Hössovi, aby dodal pro potřeby I. G. Farben požadovaný počet vězňů ke stavbě cest a nových budov továren Buna. Stavební práce byly zahájeny v obci Monowice, vzdálené asi 8 km od Osvětimi. Stavba byla velmi nutná, začalo se ihned a nesmělo se ani čekat, až budou postaveny nejnutnější ubikace pro vězně.

Následující text je zpověď jednoho Čecha – vězně číslo 71 225 Ctibora Wohla z Prahy, poté už nebude třeba psát o Buně a tamějších podmínkách nic dalšího…

„Do Osvětimi jsem přijel koncem října 1942. Nás transport čítal přes 2500 osob. Bylo nás vybráno na nádraží asi 300 mladých silných mužů, zbytek, asi 2200 osob od nemluvňat až po slepé stařeny byl odvezen nákladními vozy do plynových komor v Birkenau.

Nejprve nás odvedli do ústředního tábora v Osvětimi I. Tam nás obrali o všechen osobní majetek, ostříhali a oblékli do vězeňských hadrů a natetovali vězeňská čísla na ruku. Za týden nás odvezli do Osvětimi III – Buna.

Po našem příjezdu bylo již v Buně asi 300 vězňů, kteří přijeli z koncentračních táborů v Buchenwalde a Sachsenhausenu. Bylo mezi nimi dosti Čechů. Asi do 7. listopadu jsme pracovali přímo pod komandem esesáků a kápu. Již během prvého týdne bylo ubito mnoho vězňů k smrti.

Strava byla nedostačující a vězňové padali vysílením a hladem při práci.. Ráno jsme dostávali horký odvar z travnatých bylin, kterému říkali „káva“. V poledne jsme dostávali l litr řepné polévky a večer 20 dkg chleba z obilných slupek smíšených s dřevitou moučkou; k tomu 2 dkg margarinu. Začátkem listopadu jsme začali pracovat již na vlastních stavbách obrovitého továrního kombinátu Buna – l. G. Farben. Rozloha pracovišť byla asi 15 km2. Celý prostor byl obehnán ostnatým drátem a hlídán esesáky s kulomety z vysokých strázních vězí.

Vězňové byli rozděleni do pracovních oddílů, které byly očíslovány. Na začátku bylo asi 10 oddílů o několika stech vězňů. Veliteli těchto oddílů byli němečtí kápové, zločinci z povolání. Bitím a mučením vymáhali na vězních nejvyšší výkony a denně několik vězňů ubili k smrti. Zpočátku jsme pracovali na vykopávkách, vyrovnávání terénu, skládání cementu a písku. Všechnu práci jsme museli vykonávat v poklusu a přitom nás ještě surově týrali. Do konce roku 1942 počet vězňů vzrostl na několik tisíc. Denně dojížděly transporty vězňů ze všech zemí Evropy. K vysilující práci a nedostatečné stravě se přidružovaly nakažlivé nemocí, které nemilosrdně kosily rady vězňů. Při odchodu z pracoviště jsme vlekli s sebou několik desítek mrtvých kamarádů, kteří padli buď pod klacky kápu a esesáků, nebo se zhroutili vysílením a hladem. Pro esesáky a kápy platila jedna zásada: Známe jen vězně schopné práce nebo mrtvé. Jakmile vězeň nevydržel tempo a ochaboval v práci nebo jevil známky vyčerpanosti, byl ubit k smrti. Výkon

vězňů neustále sledovali a pozorovali civilní mistři dosazení od I. G. Farben, kteří požadovali od vězňů výkon zaručený esesáky. Tito pověřenci I. G. Farben poukazovali na nedostatečnou prácí vězňů a vodili esesáky na místa, kde práce vázla. Na jejich pokyn byli vězňové biti, aby byl na nich vynucen předepsaný výkon.

V období od října 1942 do března 1943 byl tábor Buna lidskými jatkami. Tisíce vězňů bylo zabito. Později byl nalezen „humánnější“ způsob. Říkali nám, ze budou posílat slabé vězně na zotavenou (zur Erholung). Každý měsíc se konaly takzvané „selekce“. Vězňové museli nastoupit nazí před bloky a na pokyn esesáckého lékaře v poklusu defilovat kolem esesácké komise, která posílala vězně buď zpět do bloku, nebo je nechávala stát před blokem. Kolem těchto vězňů před blokem postavili ihned stráž z kápu, kteří nikoho z kruhu již nepustili. Po skončení selekce byla zapsána tetovaná čísla vězňů. Byli zahnáni na zvláštní blok, který byl uzamčen a hlídán. Druhy den přijela nákladní auta a za asistence esesáků a kapu s obušky a se psy byli naši nešťastní kamarádi vehnání na nákladní auta a odvezení „k zotavení“ do plynových komor v Birkenau.

Nejkrutější selekce byla na konci zimy 1943. Při ranním pochodu pracovních oddílů za zvuků táborové kapely vybíral velitel tábora obersturmführer Schwarz se smečkou esesáků vězně přímo z pochodujících pětic. Stačilo, aby vězeň pokulhával (a nebylo divu, protože místo bot jsme nosili dřeváky), Schwarz ukázal pouze prstem a smečka číhajících esesáků a kápu je vytahovala z pochodujících řad a vracela je do tábora. Pří této selekcí byla téměř polovina vězňů z pracovních oddílů vybrána pro plynové komory v Birkenau. A to všechno proto, ze vedení I. G. Farben nebylo spokojeno s výkonem vězňů a žádalo nové.

Tisíce nových vězňů přijížděly do Monowic a výstavba továrních objektů pokračovala rychlým tempem. Tovární haly, komíny, vysoké destilační věze, kancelářské budovy vyrostly na staveništi již za několik měsíců.

V březnu 1943 bylo v tábore na 15 000 otročících vězňů a tento stav byl neustále udržován a doplňován pravidelnými týdenními transporty za ty, kteří buďto zahynuli v Buně, nebo bylí jako práceneschopní posláni do Birkenau. Často přijížděly komise civilistů z Berlína. To byli funkcionáři l. G. Farben, kteří kontrolovali postup prací. Nijak se netajili svou nespokojeností s malým pracovním výkonem a každá taková návštěva znamenala zhoršeni podmínek, prudší pracovní tempo, bílí a selekce.

Kromě vězňů, pracovalo na stavbě několik tisíc cívilistů, takzvaně „totálně nasazených“, ze všech okupovaných zemí Evropy. Bydleli ve zvláštním úseku tábora a nesměli se s vězni stýkat. Tomu však nemohli esesáci zabránit. Na výstavbě Buny pracovali také váleční zajatci sovětští a angličtí. Obrovský rozdíl byl v tom, jak nacisté s těmito zajatci zacházeli. Zatímco sovětské zajatce ubíjeli a mučili hladem, angličtí váleční zajatci měli velká privilegia.

V tu dobu jsem se dostal jako zámečník k práci při stavbě a montáži ocelových konstrukcí pro tovární haly. To mi vpravdě zachránilo život. Esesáci si netroufali chodit na vysoká lešení. Avšak i někteří mistři, zaměstnanci I. G. Farben, nás na staveništi týrali. Práce na montáží byla velmi nebezpečná, protože jsme museli v dřevákách chodit po konstrukcích a nosnicích širokých 10 cm a pod námi byla propast až 50 m hluboká. Lešení ani jiná bezpečnostní opatření nebyla, a proto mnozí kamarádi při montáži nosníků spadli, zmrzačili se nebo se zabili. Počet pracovníků neustále vzrůstal a z původních deseti -pracovních oddílů vzrostl. Za necelých osm měsíců na 200 pracovních oddílů. Starší vězňové, kteří vydrželi těžké začátky, se později dostali k řemeslnickým pracím. Tím bylo možno vytvořit základy vězeňského hnuti odporu, které bylo vedeno politickými vezní. Prvním úkolem bylo organizovat pomoc zesláblým kamarádům a vymáhat lepší zacházení od kápu. Organizace vězňů proti kápům záhy přispěla k tomu, že se poměry zlepšovaly. Kápové po několika názorných akcích cítili, že masa vězňů není bezmocná a dovede se bránit. Dělalo se to tak, že nenáviděný kápo, zpravidla to byl zelený zločinec z povolání, který ubil mnoho vězňů, byl v noci přepaden vězeňskou organizací a vhozen do záchodové žumpy, kde byl ráno nalezen mrtvý. Kápové po několika případech pochopili tuto výstrahu a zabíjení pří prácí ustalo.

Přesto všechno vsak vysilující práce zeslabovala vězně. Selekce i dodávky pro nenasytná birkenauská krematoria neustávaly. Tábor se neustále doplňoval novými a novými transporty. Z několika tisíc holandských vězňů nepřežil zimu 1943-1944 nikdo.

Počátkem roku 1944 byl ztajen v některých traktech Buny již provoz. Začal se vyrábět první syntetický benzín a vedlejší produkty. To byl signál pro zástupce I. G. Farben k zvýšenému pracovnímu tempu a k urychlení výstavby ostatních úseků mamutí fabriky. Stavby a provozy potřebovaly více a více vězňů. Početní stavy stoupaly a tábor nestačil. Na úzkých kavalcích a palandách se spalo po dvou, a když ani to nestačilo, byly narychlo postaveny

tři obrovské cirkusové stany. V nich bylo ubytováno po třech tisících vězňů. Tam byly umístěny hlavně transporty z Itálie a Maďarska. Čím více bylo otroků, tím častější byly nemilosrdné selekce, které se konaly i čtrnáctidenně. Nečekalo se ani, až vězňové nebudou schopni práce. Kdykoli prostě potřebovali prostor a ubikace pro nové čerstvé transporty, jednoduše nařídili selekci s předem určeným počtem těch, kteří mají být posláni na smrt.

Angličtí zajatci dostávali pravidelně balíky od Červeného kříže, které jim byly celé vydávány; neměli hlad. Do práce chodili v čistých, nažehlených uniformách. Jak jsem viděl, vařili si na pracovištích zrnkovou kávu a kakao.

Zmíním se o jedné příhodě, která se udala v zimě 1943-1944.

Při ranním nástupu odmítl anglický zajatec pracovat na železných nosnicích, jelikož na nich byla námraza. Esesácký strážný ho proto na místě zastřelil.

V létě 1944 zažili jsme první nálet amerických bombardérů na Bunu. Bylo to v neděli odpoledne. Buna byla zamlčena umělou mlhou. Byly vypuštěny ochranné balóny se sítěmi, ale ani tato opatření nepomohla. Buna byla těžce zasazena na mnoha místech. Výroba benzínu byla přerušena. Při tomto náletu bylo zabito mnoho vězňů a také byl zasazen tábor anglických zajatců. O měsíc později byly škody odstraněny a výroba benzinu obnovena. Ale další nálet, který krátce nato následoval, poškodil továrnu tak, že se benzín již do konce války nevyráběl. Vězňové úmyslně zdržovali a sabotovali odklizovací i obnovovací práce. Pres veškerou snahu a pobízeni představitelů l. G. Farben, kteří stále častěji a častěji tam dojížděli, výstavba Buny se zdržovala.

Za dobu existence tohoto tábora bylo ubito na pracovišti, zemřelo vysílením, hladem, nakažlivými nemocemi a bylo odvezeno do plynu více než 150 000 vezmi, příslušníků všech evropských národu okupovaných nacistickými hordami. To vše pro zisk mamutího koncernu l. G. Farben, který vězně jako otroky lacino kupoval od esesáků. Když Z nich vymačkali všechnu pracovní sílu, vraceli je esesákům do plynových komor, pro které dodával tentýž koncern jedovatý plyn, cyklon B.“

Třetí a poslední část bude pojednávat o tom, jak vypadá Osvětim dnes.

 

11 thoughts on “Největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor, aneb Osvětim (část 2)

  1. Elysia Post author

    i kdyz clovek vi, jake hruzy se tam dely, vzdy kdyz to znovu cte nebo slysi, tak mu beha mraz po zadech… v zivote proste nepochopim, kde se v lidech muze vzit takova krutost a bezcitnost:,(

     
  2. veruce Post author

    Já jsem zase během své návštěvy Osvětimi přemýšlela nad absurdností myšlenky vyhladit jeden určitý druh lidí a potom plánovat povraždit další druh lidí a najednou mi vůbec nedávalo smysl proč?

     
  3. Marttin

    Vrazi, lháři,čuráci,šmějdi,svině,kokoti,pi*e,hovada, kterým dělalo dobře se dívat na na nebohé udřené,hladovějící a umírající NORMÁLNÍ LIDI. Kdybych se v té době narodil jako soudce, který odsuzoval velení SS, žádné tresty smrti bych jim nedal! Jen ať si pěkně vyzkoušejí, jaký je to trpět!!! Zavřel bych je do Osvětimy a ti by pod přísným dohledem museli makat, až yb se z nich hulilo!!! Žrat bych jim dával tak jednou za týden!!! Ať si pochcípají únavopu, hladem, na testování vakcín!!!! ZMRDI nacistyčtí!!!!

     
  4. Sára

    Neznám slova co by označila tenhle typ nelidí….Jejich činy jsou více než nechutné, totálně bez citu a všeho co by snad mohlo projevit fakt, že jsou to lidi. Je nepochopitelné čeho byli schopni aniž by se nějak pozastavili nad tím co vlastně dělají….Je mi z toho na blití….myslím, že poprava byla až moc milosrdná….nechala bych je tam utrápit se ,ikdyž by si zasloužili mnohem horší trest…

     
  5. Patrik

    Zkurveny nacisticti zmrdi, sadistycky hovada. po valce mely vsecy ss bez rozdilu postrilet a nemecko trvale zotrocit!

     
  6. mirek

    TO CO SE TAM DELO NENI ANI MOŽNY JA TO PRAD NEMUZU POCHOPIT POKAŽDY KDYŽ SI NECO CTU O OSVETIMI SEM STOHO NA MEKO

     
  7. klara

    Dobry den, prosim Vas da se nekde zjistit jmena veznu? Nasla jsem soukromy denik jednoho z veznu, ktery byl v tomto tabore a rada bych ten denik predala jeho pribuzenstvu. Dekuji

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.