Ze života Ver.

Prádelny Máří Magdaleny

Hnus. Neuvěřitelný hnus. To jsou slova, kterými bych popsala většinu toho, co jsem se v knize Nikdy o tom nemluv dočetla. Ta kniha mě přiměla opovrhovat církví ještě více než předtím, ač jsem si myslela, že už to není možné. Chtěla jsem se ale dozvědět víc, takže jsem začala pročítat jeden článek za druhým. Neunikl mi ani film Padlé ženy. Knize i filmu se budu brzy věnovat ve vlastním článku.

Magdaleniny prádelny pro ženy, které byly příliš jiné

První prádelna Máří Magdaleny byla otevřena roku 1922, poslední byla zavřena až v roce 1996. Prádelny nahrazovaly zařízení dříve určená pro prostitutky. Uvádí se, že jimi prošlo až 30 000 žen (jiný zdroj uvádí „pouze“ 10 000), mnoho z nich tam bylo zavřeno již v dívčím či dětském věku, některé tam strávily celý svůj život. Provozovaly je řády katolických jeptišek s pověřením irské vlády (o čemž svědčí už jen to, že uprchlice hledala policie, která je do prádelen ochotně vracela).  

Za co byly dívky a ženy trestány odnětím svobody, důstojnosti a otročinou pro jeptišky? Z pohledu běžného ateisty za nijak vážné přestupky. Pro představu tam končily:

  • svobodné matky
  • sexuálně zneužívané ženy a dívky
  • ženy s mentálním či fyzickým postižením
  • siroty
  • ženy a dívky příliš krásné, drzé, svéhlavé, sebevědomé a/nebo kurážné.

Tyto ženy se staly nepřizpůsobivými a bylo třeba s nimi něco udělat. Pro čistou křesťanskou společnost, o kterou irská vláda usilovala, představovaly takové bytosti problém, který ji jednoduše znečišťoval.

Magdalenina prádelna

Jiná nápravná zařízení v Irsku

Starší dívky a ženy mohly být do prádelen poslány z jiných míst, kde pracovaly, např. z křesťanských polepšoven či nemocnic. Pro menší děti představovaly prádelny takovou poslední štaci, kam se mohly za své „prohřešky“ dostat (některé se přesto dostaly rovnou tam). Mírnější formu pro menší dívky představovaly reformní školy (pro chlapce existovaly industriální školy). Ty byly rovněž vedeny jeptiškami a mnoho se toho v nich člověk nenaučil. Vedle neustále omílaného náboženství, kterého se žákyním dostávalo horem i dolem, se často dočkaly týrání a otrocké práce i zde. Malé, třeba pouze osmileté, děti, musely dennodenně drhnout podlahy, stírat prach, mýt nádobí, vařit,… 

Sexuálnímu zneužívání se dívky nevyhnuly ani zde. Mnohdy k němu docházelo ze stran kněží, kteří sloužili v přilehlém kostele. Na mše a kázání chodily dívky samozřejmě povinně. Některé z nich musely po skončení zůstat, aby se na nich kněz uspokojil. Některým „jen“ sahal pod kalhotky, jiné rovnou znásilnil.  

 

Jak se tam dostávaly?

Siroty se tam mohly dostat jednoduše na základě udání sirotčince. Služebné udávala rodina, ve které pracovaly. Nejméně pochopitelné je však udávání vlastních dětí. Matky i otcové dívek, které se podle nich provinily a pošpinily čest rodiny třeba nemanželským dítětem či nevhodným chováním, je sami udávali a odváželi k jeptiškám. Pro některé přijela na základě udání policie a jen málo z nich bylo zavřeno na základě soudního verdiktu.

 

Ponižování, týrání, sexuální zneužívání a otrocká práce

Jeptišky k sobě přijímaly dívky a ženy, které z jejich pohledu spáchaly nějaký smrtelný hřích. Podle toho se k nim také chovaly – jako k lidskému odpadu. Napravit své nečisté skutky mohly ženy jen jedním způsobem – otrockou prací, pokáním a upíráním si veškerého potěšení, bez špetky důstojnosti, a to po dobu, kterou jeptišky určily, nebo lépe do konce svého života.

Ženám jeptišky neustále opakovaly, že jsou to jen hříšnice, že skončí v pekle, ale že mají malou naději to zvrátit, když je budou poslouchat, budou dřít a zapomenou na to, že před vstupem do prádelny vedly nějaký jiný život. Při vstupu jim dokonce vzaly jejich občanská jména a přejmenovaly je dle vlastní úvahy. Na ateistu či jiného od fanatických křesťanů odlišně smýšlejícího člověka by takové kecy možná nepůsobily, určitě ne ze začátku. Ty zavřené „hříšnice“ však pocházely z křesťanských rodin a samy byly věřící. Na ně mohl takový nátlak působit opravdu silně.

Vedle tohoto deptání je jeptišky trýznily i jinak. Dívkám a ženám se všemožně snažily zmožnit navázní přátelství mezi sebou. Nutily je v tichosti pracovat i jíst, hlídaly je i během přechodu z jedné místnosti či budovy do jiné. Nejen v noci pro ně tuto práci odvedla nějaká dlouholetá magdalénka, které už dočista vymyl pobyt v prádelně mozek.  

Ženy byly trýzněny i stále přítomným hladem. K jídlu často dostávaly jen suchý chleba a kaši. Ve stejné místnosti však jedly také jeptišky, které si dopřávaly pečené maso a jinou plnohodnotnou stravu.

Hlavní náplní života v prádelnách představovala těžká manuální práce. Od rána do večera šest dnů v týdnu namáčení prostěradel ve studené vodě, vzduch nasycený bělidlem, které pálilo v očích i na kůži, obsluha těžkých žehliček, to vše bez nároku na mzdu.  

Za kázeňské prohřešky měly sestry připraveny tvrdé tresty, vesměs tělesné. Za menší porušení kázně rákoskou přes ruce nebo zadek, jezení ze země místo u stolu nebo mrznutí venku, za větší surové zmlácení koženým řemenem. Výjimku nepředstavovalo ani potupné ostříhání vlasů (někde se vlasy udržovaly krátké po celou dobu).

V některých zařízeních nechybělo ani sexuální obtěžování či znásilňování, ke kterému docházelo často z řad kněží nebo od mužů z venku, tedy od těch, kteří vozili prádlo, od údržbářů, ale také od bohatých návštěvníků, kteří přicházeli s jediným záměrem – najít si společnici, která o jejich záletech nebude mít komu říct.    

Magdalenina prádelna

 

Novorozené děti prodávané do adopce

V nápravných zařízeních pro ženy se samozřejmě často rodily děti. Ty, které byly nemocné, sice zůstávaly s matkami, ale často se nedožily jednoho roku. Nikoho ani nenapadlo pro ně shánět adekvátní lékařskou péči, která by je třeba vyléčila, a ony mohly žít v rámci mezi normální život. Udává se, že novorozenecká úmrtnost v některých ústavech se dostala až na počty ze 17. století.

Ty děti, které přežily a zdály se být zdravé, byly předávány (a často prodávány) k adopci zejména do USA. Jen mezi lety 1945 and 1965 se takto k adopci dostalo více než 2200 irských dětí.

Matka neměla právo na své dítě, protože musela být potrestána za své hříšné chování. Nezáleželo na tom, zda ji znásilnili před příchodem do prádelen či zda ji někdo znásilnil až tam, stejně tak bylo jedno, že se dítě narodilo matce, která jej zplodila s mužem mimo manželský svazek. Jakmile se zdravé dítě narodilo (z křesťanského pohledu) z hříchu, bylo matce odebráno a posláno pryč. Z matky se stala otrokyně, která měla jen mizivou šanci, že své dítě ještě někdy uvidí.

 

Za upřímnost do blázince

Pokud si nějaká dívka či žena stěžovala na to, že ji v péči jeptišek někdo znásilnil, byla nejčastěji převezena do psychiatrické léčebny. Nikdo se nezajímal o to, zda jsou její slova pravdivá. Nové pacientky představovaly výbornou příležitost k testování nových léčebných postupů a léčiv. Nikdo se nemůže divit, že v některých případech to „lékaři“ přehnali a chemickým koktejlem si zajistili pacienta, který pro bezpečnost svou i svého okolí už blázinec nemohl opustit.  

 

Prádelny jeptiškám vydělávaly

Nutno ještě poznamenat jednu věc, a tou je samotná výdělečnost prádelen. Za otrockou práci jeptišky ženám neplatily. Díky tomu mohly služby jako praní a šití nabízet za velmi nízké ceny a likvidovaly tím konkurenci. Vedle toho vydělávaly nemalé peníze i výše uvedené adopce.

 

Dlouholeté tabu a stále bez omluvy

Veřejnost se o to prádelnách dozvěděla až po roce 1993. Tohoto roku se řád, který provozoval jednu z prádelen, rozhodl prodat pozemky, na nichž stála. Při následujících pracích byl objeven hromadný hrob s těly 155 žen. O dvou desítkách těl neexistovaly žádné záznamy.  

V průběhu let se objevují nové příběhy žen, které sebraly odvahu o svém osudu i o osudech dalších „spoluhříšnic“ promluvit. Někdy se do zpráv dostane také nově objevená skutečnost, např. nález hromadného hrobu 800 miminek u jednoho z domů pro matku a dítě. Mnoho věcí však stále zůstává otázkou i dnes. Církev v Irsku proti sobě ani s odstupem času nechce uveřejňovat žádná fakta.  

V   roce 2010 se kardinál Sean Brady setkal s   ženami z   kampaně Spravedlnost pro Magdaleny. Sice uvedl, že to, co se dělo, je těžko pochopitelné, více se však ve věci neangažoval, protože to prý byla věc jednotlivých řádů. Jejich představitelé se samozřejmě s ženami odmítli setkat. Irská vláda se podle bývalých magdalének k celé věci staví jen velmi vlažně. Přitom jim vesměs nejde o nic jiného než o upřímnou omluvu.

Některé se snad dočkaly finančního odškodnění. Jeho získání však pro mnohé představovalo nepřekousnutelný problém – vyslýchání čili oživování vzpomínek, kterými se znovu zaobírat už nechtěly, probírání detailů jejich pobytu u jeptišek, zajišťování důkazů, že si to celé nevymýšlejí. Tak to popisuje Kathy O’Beirneová v poslední části knihy Nikdy o tom nemluv.

 

Následky na celý život

Ty ženy,   které se dočkaly svobody, nemohly a nemohou vést normální život. Dlouholeté týrání, sexuální zneužívání a psychický nátlak na nich zanechal hluboké šrámy. Těm, které se do nápravných zařízení dostaly už jako děti, často chybělo vzdělání i sociální návyky.

Ty z žen, které o svých osudech promluvily, se shodují na tom, že trpí depresemi, úzkostmi, panickými atakami. Mnohé z nich se pokusily o sebevraždu, Některé už nikdy neopustily psychiatrickou léčebnu. Snažily se a snaží žít jako normální lidé, ale vědí, že normální život už nikdy nepovedou.

 


Zdroje informací a zajímavé články:

Zdroje obrázků: obr. 1 a 2

 

4 thoughts on “Prádelny Máří Magdaleny

    1. Ver. Post author

      Jaký dokument, pamatuješ si název? Ráda bych se podívala, ale na žádný jsem zatím nenatrefila. A jinak děkuji :)

       
  1. beallara

    Úžasný článek, nikdy jsem o těchto zvěrstvech nečetla, ani jsem neviděla žádný dokument.
    Alarmující pro mě je fakt, že historie těchto šíleností skončila poměrně nedávno, na druhou stranu vše co je spojené s jakoukoliv vírou je zvrácené a nechutné.

     
    1. Ver. Post author

      Děkuji. Souhlasím, že je vážně zarážející, do kdy tyto prádelny opravdu fungovaly. Dokument jsem také žádný neviděla, existují však filmy Padlé ženy a Hříšnice.

       

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.