veruce.cz

komunismus a socialismus

Bylo za komunistů lépe? – Hynek Řihák

Bylo za komunistů lépe? - Hynek ŘihákPřed nějakou dobou (konkrétně před sedmi lety) jsem tady na blogu zveřejnila článek Za komunistů bylo dobře. Teď se mi do rukou dostala publikace Bylo za komunistů lépe?, která mě zaujala hned svým názvem, který mi můj starší článek připomíná. Obsahově se však liší. Zatímco já psala obecně o největších zvěrstvech minulého režimu, kniha Hynka Řiháka popisuje zejména nedostatky „dokonalého“ socialistického hospodářství.

Hned v první kapitole se zaměřuje na problémy v zásobování. Už tady jsem se dozvěděla něco nového. Všichni víme, že se stály fronty na banány a maso, to však nebyly jediné komodity, kterých se v obchodech nedostávalo. V některých letech například lidé postrádali toaletní papír a dámské hygienické potřeby. V knize jsou citovány kroniky vybraných měst, které informace týkající se tohoto problému obsahují.

Druhá kapitola je věnována zastaralému technickému vybavení v lehkém a zejména v textilním průmyslu. Po revoluci bylo nutné veškeré vybavení zmodernizovat a není se tedy čemu divit, že to pro mnohé podniky znamenalo definitivní konec.

Ve třetí kapitole si můžeme přečíst výroky některých politiků na témata zásobování či nečistota ve městech. Kapitola se částečně zaobírá tím, jak Praha svého času zaostávala v občanské vybavenosti za ostatními kraji celého Československa.

Voda se od doby minulého režimu prý zdražila o 1 177 %. Čtvrtá kapitola se věnuje tomu, že nízká cena vodného a stočného není to jediné, co je třeba posuzovat. Na mnoha místech byla voda špatné až velmi špatné kvality, téměř nepitná. A nejen voda samotná, ve špatném stavu se ponechávaly i vodovody a kanalizace. Tím, že se na údržbě takto šetřilo, bylo možné udržovat nízké ceny celorepublikově.

 

Časté historické nepravdy, nepřesnosti a zkratky

Mezi lidmi se usadilo mnoho historických nepřesnosti, polopravd i úplných blbostí. Lidé je přejímají nejčastěji z médií, která je léta papouškují stále dokola. Ty nejčastější jsem se rozhodla v tomto článku uvést na pravou míru. Některé už naštěstí ustupují a lidé si dávají pozor na to, aby uvedli fakta (např. z Heydricha už nedělají říšského protektora), u některých ale slýchám a čtu pořád totéž.

Pokud vám nepřipadá na následujícím výčtu nic divného, je tento článek určen zejména vám. I vy ostatní se v něm určitě dočtete něco zajímavého.

  • Češi nebojovali, armáda je na nic.
  • Heydrich byl říšský protektor.
  • Jsme národ kolaborantů.
  • Jediný správný zahraniční odboj byl na západě, do SSSR šli jen komunisti, co nám tu pak 40 let vládli.
  • V roce 1968 nás obsadili Rusáci.
  • Palach se upálil na protest proti okupaci.
 

Hrdinové a vrazi, aneb o bratrech Mašínech

Bratři Mašínové bývají často označováni jen dvěma tituly – hrdinové nebo vrazi. Zatímco jedna skupina lidí by je nejraději ocenila jako hrdiny nejvyššími státními vyznamenáními, druhá skupina nechápe a nechápala, jak může někdo obdivovat a chtít vyznamenávat vrahy. Neřadím se ani k jedné z nich, a to ani po přečtení knihy Zatím dobrý. Z prostého důvodu – doba, kdy se rozhodli utéct za hranice, byla jiná, pro dnešní generaci (tedy i pro mě) těžko představitelná. Minulé generaci, která ji zažila, zase vymývali mozky komunisté.

Bratři Mašínové

Ostatně byli to sami komunisté, kteří vylíčili útěk Mašínů na západ jako úprk slaboduchých individuí, která s velkou radostí podřízla příslušníka SNB omámeného chloroformem v seriálu 30 případů majora Zemana. Podle některých reakcí v různých diskuzích by člověk řekl, že právě tento seriál se stal jejich hlavním zdrojem informací.

Svůj názor si musí každý udělat sám. Důležité však je svůj názor stavět na faktech, nikoli na neúplných či smyšlených informacích nebo dokonce na tom, jak Mašíny vykreslili v nějakém socialistickém seriálu. Jak to tedy s bratry Mašíny vlastně bylo?

 

Byly jsme tam taky (D. Šimková)

Na knihu Byly jsme tam taky jsem narazila krátce poté, co jsem dočetla Krvavé jahody. Autorka v ní popisuje podmínky politických vězňů v 50. letech tak, jak je viděla a jak si je zapamatovala. Sepsané vzpomínky rozhodně nejsou určeny pro slabé povahy.

Dagmar Šimková

Dagmar Šimková se narodila v roce 1929 do rodiny pražského bankéře Jaroslava Šimka a jeho ženy Marty. Dětství prožila v jejich vile v Písku spolu s nimi a starší sestrou Martou. Její otec zemřel na konci války a Dagmar se kvůli šoku na dva roky uchýlila ke studiu do Ústavu anglických panen na zámku Štěkeň. Zde navštěvovala mimo jiné i hodiny cizích jazyků. V roce 1949 byl zámek do té doby patřící řádu Congregatio Jesu vyvlastněn. Do rodinné vily komunisté nastěhovali cizí lidi a Šimkovým zůstala pouze jedna místnost. Kuchyni museli sdílet s ostatními obyvateli.

Dagmar neměla šanci dostat se na vysokou školu kvůli svému nepřijatelnému buržoaznímu původu. Její sestře se povedlo uniknout do Austrálie a ona sama pracovala jako ošetřovatelka v písecké nemocnici. Ve volném psala a po městě šířila letáky a namalovala několik plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého.

V každém člověku žije skrytá bestie, s kterou se potýká. Morální hodnoty společnosti a kultury, ke které patří, mu pomáhají potlačit zlo, krutost, pomstychtivost, závist, touhu po Byly jsme tam taky (D. Šimková)moci, nesmyslnou a nereálnou ctižádost, pomáhají mu držet šelmu pod kontrolou a dávají mu povzbuzující pocit vítězství nad tím, co v něm je nedobré.

Ale doba, v níž jsme žili, odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže závist se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem, neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice.

Z knihy Byly jsme tam taky

 

Lidem se stýská po bývalém režimu

plotPřed pětadvaceti, třiceti, čtyřiceti lety si lidé nepřáli nic víc, než žít v demokratické zemi. Chtěli žít ve svobodě, aby jim nebylo všechno podstrkováno. Tehdy tu bylo všechno jinak. Bývalý režim diktoval a lidé museli dělat, co chtěl. Kdo to zažil a má mozek, ten to nikdy nechce zažít znova. Jenže lidská mysl je „chytrá“, pamatuje si jen to dobré a to špatné potlačuje. Takže se v poslední době čím dál častěji objevuje názor: „Tehdy bylo dobře, měli jsme práci.“ Ale jakou práci a za jakých podmínek?! Nebo „Tehdy se o nás stát staral.“ Nestaral, jen diktoval…