Úcta k autoritám? Jakým autoritám?

„… mladší generaci chybí úcta k autoritám a smysl pro povinnost.“

Možná jste postřehli, že se internetem šíří vlna diskuzí nad povinnosti či nepovinností plnit domácí úkoly. Toto téma budu řešit až v dalším článku, ale zde se chci věnovat tomu, co se často v takových diskuzích dočítám – že děti, které nemají žádné povinnosti, nebudou mít úctu k autoritám. A prý to vidíme i u mladých dospělých lidí, kteří úctu k autoritám rovněž postrádají. Zajímalo by mě, jaké autority mají autoři těchto výroků na mysli.

Já tedy za autoritu rozhodně automaticky nepovažuji každého učitele, policajta ani jiného státního úředníka a ani např. každého lékaře nebo jiného člověka, který o sobě tvrdí, že autorita je.

Kdo má být ta autorita?

• Arogantní kretén učitel, který mě na základce učil fyziku?
  A proč? Jen proto, že nosí titul Ing. a ze své pozice se může povyšovat na své žáky?
• Profesoři na střední škole, z nichž titul prof. neměl ani jeden z nich?
  A proč? Jen proto, že učí?
• Učitelé obecně?
  A proč? Jen proto, že vystudovali peďák?
• Dopravní/městský policajt, který mě zastaví a buzeruje, ačkoli k tomu nemá důvod?
  A proč? Jen proto, že je to „zasloužilý“ státní úředník? To těžko. Jeho náplní práce je vybrat na pokutách co nejvíce a stát se jím může kdokoli průměrně (a možná spíš mírně podprůměrně) inteligentní.
• Jiný státní úředník, který si vykládá zákony a vyhlášky po svém a je potřeba mít právníka/právnické vzdělání, aby se jeho počínání mohl člověk bránit?
• Prezident? Třeba ten současný?
  A proč? Jen proto, že pro větší část občanů České republiky představuje menší zlo?
• Jakýkoli lékař? I takový, který se k člověku chová jako k číslu (pojišťovny), ale ten člověk ho vůbec nezajímá? Případně s ním odmítá diskutovat nebo ho jen obeznámit s dalším postupem?
• Má dětská lékařka, která si pletla závažnější choroby a ohrožovala zdraví svých pacientů? Ta, kterou více než ošetřování či prevence zajímaly drby?
• Jakýkoli starý člověk? Jen proto, že se dožil věku 60+, ačkoli jinak to byl člověk opovrženíhodný?

Nepleťte si pojmy úcta a slušnost

Pojmy úcta a slušnost označují dvě naprosto odlišné věci. To, že někoho automaticky nepovažuji za autoritu jen proto, že vykonává nějakou profesi, ještě neznamená, že se k němu nebudu chovat slušně. (Samozřejmě, pokud se on bude chovat slušně ke mně.) Např. takového státního úředníka slušně pozdravím a budu s ním komunikovat jako se sobě rovným. Zároveň se však budu mít na pozoru, zda se mě nesnaží skrytě či otevřeně zkrátit na mých právech. Stejně tak budu sledovat, zda postupuje v souladu se zákonem a nesnaží se přiohnout si různé předpisy k obrazu svému. To, že je to státní úředník z něj nedělá automaticky člověka, kterého bych měla chovat v úctě.

Slušnost je věc, které by se děti učit měly. Slušnost je standard, který vyžadujeme od ostatních lidí při komunikaci s námi, a tudíž bychom jí měli být sami schopni a měli bychom v ní jít příkladem i vlastním dětem. Zároveň je ale potřeba už malé děti učit, že úcta je něco, co si člověk musí vysloužit, a že nemusejí automaticky přejímat názory od někoho, kdo o sobě tvrdí, že je nějaká autorita. Nemusejí ho slepě poslouchat a bát se ho proto.

Kam může vést slepé poslouchání samozvaných autorit? Třeba k tomu, že lidé vychovávaní celý život tak, že mají autority poslouchat a ctít, aniž by si něco ověřovali nebo nad jejich výroky byť jen přemýšleli, snadno naletí. „Odborníky“ na hrnce s dvojitým platinovým dnem za desetitisíce, kteří mj. právě toho zneužívají, snad nemusím představovat.

Člověk si úctu musí získat a může o ni i přijít

Autoritou se člověk nestává jen proto, že se dá na nějakou konkrétní profesi. Nestává se jí ani proto, že vystuduje nějakou konkrétní školu nebo že se dostane na nějaké konkrétní místo v úřadu. Úctu si člověk musí zasloužit a autoritu si rovněž buduje. Oboje získává časem, zkušenostmi, znalostmi, svými postoji a vystupováním. Autoritou se stává ve chvíli, kdy jej za autoritu jiní lidé označují a uznávají, nikoli ve chvíli, kdy se za ni označí sám z titulu své profese či postavení. Požívání úcty od ostatních si člověk musí zasloužit, zároveň o to může v mžiku přijít, zejména pokud začne lhát nebo zneužívat své postavení. Pokud má nějaký člověk dojem, že je na základě svého postavení autorita, ale zároveň mu nikdo moc úcty neprokazuje, zřejmě se ve své domněnce mýlí.

Autorita jako člověk hodný úcty, by měla umět uznat vlastní chybu a držet slovo. Měla by umět diskutovat a argumentovat. Rozhodně by neměla utínat snahu o debatu postojem „Ty tomu stejně nerozumíš, já se o tom s tebou bavit nebudu.“ nebo „Ty máš jiný názor, ale já mám pravdu, protože jsem přece učitelka/ouředníček/policajt/lékář/…“. Právě to, že dokáže diskutovat a argumentovat, podporuje její váženost. Pokud člověk toto dodržuje, může se autoritou stát v jakémkoli věku a bez ohledu na to, zda vystudoval učňák nebo tři vysoké školy.