Navštívit archeopark Chotěbuz jsme se chystali už kolik let. Ze středních Čech je to trochu z ruky, takže jsme se tam vydali až nyní, během beskydské dovolené.

Archeoparků už jsme několik navštívili, ale to, co jsme viděli v Chotěbuzi, jsme viděli poprvé. Takhle nějak si představuju skanzen poté, co se řádně podojí dotace z EU. Vstupní budovu, která vyrostla loni, jsem nefotila. K vidění je na stránkách archeoparku. Stavba zajišťuje technické zázemí archeoparku, najde se v ní menší výstava ke Slovanům a dále skrývá prostory pro doplňkové programy k expozici a hradišti (např. etnografický balíček obsahuje dobové psaní, slovanskou mytologii a výrobu amuletů pro posvátný dub). My zvolili pouze základní prohlídku, která probíhá s průvodcem (bez něj to nejde). Čekala jsem, že si vyšlápneme kopec na hradiště a ono ne. Doba mě předběhla. My si vyjeli na střechu vstupní budovy výtahem a pod hradiště jsme došli po železné lávce. Co si budeme povídat, to moderní zázemí působí pod dřevěnou palisádou jako pěst na oko.

Vystoupali jsme příkopem na volné prostranství. Naproti hradišti jsou dodnes zřetelně viditelné valy, které nám svou výškou připomínaly ty Češovské, které jsou však v dnešní podobě o mnoho mladší (zachycené jsou na páté fotce níže). S výhledem na hradiště jsme se dozvěděli něco o osídlování této oblasti, které probíhalo jak ve starší době železné, tak v době starých Slovanů. Opevněné sídlo zde stálo zhruba do 11. století. Následně jeho funkci nahradil hrad na Zámeckém vrchu nacházející se v dnešním polském Těšíně. Řeka Olše v těch dobách tekla přímo pod hradištěm.

Betonové základy staveb

Prohlídka pokračovala přechodem do samotného hradiště, kde nás nepříjemně překvapilo několik věcí. V prvé řadě jsme si nevybrali nejlepší čas k návštěvě. S námi po areálu běhaly nejméně dvě školní výpravy. Dojem z místa nám dále zkazily všudypřítomné pásky se zákazem vstupu kvůli probíhajícím úpravám obydlí a také plot okolo dlouhého domu, který byl zrovna budován. To jsou však věci, se kterými by se člověk smířil. Rekonstrukce je čas od času potřeba. Horší však bylo to, čeho jsme si díky tomu všimli. Archeopark, který hradiště postavil tak, jak dle archeologických nálezů nejspíše stálo, by si mohl dát s vnitřními stavbami více záležet. Ty betonové základy mi ke Slovanům opravdu nesedí. ;) A nesedí mi ani k moderním trendům v archeologii jako je experimentální archeologie, kde se vše staví dobovými prostředky a metodami.

Archeopark na místě původního hradiště

Co nás dále zarazilo, je fakt, že se hradiště nachází prakticky ve stejných místech, kde slovanské hradiště před tisíci lety stávalo. To je jev skutečně neobvyklý. Podle všeho zde proběhly rozsáhlé terénní úpravy, které s výstavbou archeoparku souvisely. Svědčí o tom ponechaná část navršeného terénu uvnitř hradiště. Podle slov průvodce tak vypadala větší část návrší před tím, než se začalo s výstavbou. S takovou úpravou archeologického naleziště jsem se setkala snad poprvé. Zde ponechaný kus původního terénu má prý sloužit pro výzkumy v budoucnu. Napadlo mě, zda jim to k něčemu vůbec bude.

Srub a polozemnice

Abych na chvíli přestala s tím negativním výčtem dojmů, je na čase poukázat na něco, co se mi líbilo. Uvnitř hradiště stojí několik staveb typických pro dobu starých Slovanů (např. srubová stavba či polozemnice). Ty je možno si prohlédnou i zevnitř. Právě interiéry a úzké okolí staveb se mi na hradišti líbilo. Zájemci si tu mohou vyzkoušet třeba mletí obilí mezi žernovy.

Zbručský idol a Svantovít?

V hradišti nechybí rekonstrukce místa, kde dle nálezů stával jakýsi kultovní objekt. K tomu jsme se žel nedozvěděli nic bližšího než to, že stával venku za příkopem. Stojí tu i idol v podobě toho Zbručského. Průvodce přednesl, že se jedná o idol Svantovíta, kterého Slované ctili. Zde jsem měla neodolatelnou chuť mu do toho výkladu skočit, protože vydávat nepotvrzené domněnky za nezvratná fakta, to se nedělá. Kult Svantovíta je doložený u polabských Slovanů především na Rujáně, Svantovít byl vyobrazován se čtyřmi tvářemi. Zbručský idol byl nalezen v západní Ukrajině a představuje čtyři samostatné postavy, na každé straně jednu. Že se jedná o podobu Svantovíta, je pouze jedna z mnoha domněnek. Další je třeba ta, že se vůbec nemusí jednat o idol nějakého slovanského božstva.

Po prohlídce hradiště jsme si šli ještě prohlédnout expozici ve vstupní budově. Najdete zde pár archeologických nálezů, ukázku dobového oblečení a několik naučných cedulí. Prohlídku jsme celkem urychlili, neboť okolo nás pobíhaly neukázněné děti z další školní výpravy.

Za vidění stojí už samotná palisáda okolo hradiště, které na svém návrší působí impozantně, a most k němu. Jsem ráda, že jsem se do Chotěbuze konečně podívala i přesto, že výše uvedený popis nasvědčuje, že jsem neodjížděla nadšená jako z jiných archeoskanzenů. I tak jsem to tam ale viděla ráda, protože mě to tam jako rodnověrce táhlo. Navíc jsem se něco dozvěděla o oblasti, ve které jsem jako dítě vyrůstala.