Budapešť | Stará linka M1, Rybářská bašta, Velká tržnice a další

Ve třetí části o naší jednodenní výpravě do Budapešti shrnu všechno, co jsme stihli během dne, ale na samosatný článek to nedá (třeba most Svobody, Velká tržnice, Rybářská bašta nebo stará linka metra M1). Něco se povedlo, něco se nepovedlo, něco jsem si představovala jinak, ale tak už to bývá. V rámci možností jsme si to užili a hlavně jsme před sebou měli ještě jeden cíl, který jsme plánovali na večer. O něm jsme byli skálopevně přesvědčení, že bude fajn. A byl, ale to si nechám do posledního článku.

Szent Gellért tér – Műegyetem, Szabadság híd, Pálos kolostor

Kde začít… Asi na stanici metra Szent Gellért tér – Műegyetem (M4, zelená), o níž jsem se zmínila už minule. Po procházce podél Dunaje, kde jsme viděli Parlament, Boty na břehu Dunaje a Széchenyiho most jsme naskočili do tramvaje. Vozili jsme se s malým po městě, čekali, než uběhnou ty tři hodiny, než nám otevřou Tropicarium (teď už vím, že jsme se mohli stavit třeba na tržnici a mít odpoledne víc času, ale co už). Na stanici Szent Gellért tér – Műegyetem jsme vystoupili, protože se nám líbila, a to aniž bychom tušili, kde se nacházíme. Nahoře nedaleko tramvajové zastávky jsme narazili i na pekařství, takže jsem měla konečně příležitost říct něco i maďarsky 🇭🇺. S úlevou jsem zjistila, že je to snažší než posledně. :)

Kde se nacházíme jsem ale poznala hned, když jsme vystoupili z metra na povrch. Vrch Gellért (Gellért-hegy) je ve městě nezaměnitelný. Tyčí se asi 140 metrů nad Dunajem a stojí na něm známá pevnost Citadella, která by bývala jedním z našich prvních cílů, kdyby ještě stále nebyla v rekonstrukci. Nedaleko metra se nacházejí známé Gellértovy termální lázně a Technická a hospodářská univerzita, ostatně to má stanice i v názvu (egyetem = univerzita). Přímo v těchto místech se navíc přes řeku klene most Svobody (Szabadság híd), který také patří mezi celkem známá (a fotogenická) místa. Na jeho druhé straně přijdete právě rovnou k Velké tržnici.

Po mostě jsme se projít nešli (je to další místo, které mě láká hlavně na noční focení), ale vzali jsme to alespoň po nábřeží pod Gellértovou horou. Před prudkým skalnatým svahem tam stojí Pálos kolostor a asi není divu, že nás ta stavba celkem zaujala.

Nagycsarnok aneb Velká tržnice

Sem jsem chtěla, protože Velká tržnice je jednoduše hezká a taky kde jinde koupit pořádnou zásobu klobás, že jo. :) Schválně jsem hledala takové, které se u nás nedají sehnat, protože něco málo se k nám přecejenom dováží. Valné většině vzorků nebylo co vytknout, takže mi je jasné, že se příště zastavíme zase i tady. Tržnice byla postavena na konci 19. století, během války byla značně poničena a opravili ji až v 90. letech 20. století. Víc si nechám na příště, až ji víc nafotím, teď jsme na to neměli čas.

O tržnici se píše kde co, ale vesměs všichni vychvalují velké množství kvalitních, čerstvých a místních potravin. Byla jsem zvědavá, jestli to tak skutečně je, a podle toho, co jsem viděla, to tak opravdu je. Na stáncích se dá sehnat čerstvá zelenina, ovoce, maso, uzeniny, sýry, koření, sladkosti, pečivo i víno. Dovolila jsem si jen ty klobásy a nějaké drobnosti, ale kdybych tam toho dne nebyla autobusem a jen s malým batohem, vím přesně, jak by to dopadlo. :)

K Velké tržnici jsme zamířili hned po Tropicariu. Tím jsme asi definitivně předurčili návštěvu vojenského muzea k neúspěchu, ale to jsme také ještě nevěděli. Od tržnice jsme to vzali dvěma autobusy na Dísz tér nedaleko Rybářské bašty, odkud jsme měli v plánu dojít ke zmíněnému muzeu. Problém byl, že nám zbývalo vážně málo času. Zpětně bych návštěvy těchto dvou míst prohodila, příště začneme v muzeu hned dopoledne, pro jistotu.

Rybářská bašta v rychlosti

Vojenské muzeum jsme totiž nenašli, mapa nás dovedla někam úplně jinam a když mi to konečně došlo, měli bychom na prohlídku necelou hodinu, a to je málo. Rozhodli jsme se tak, že ho necháme na příště. Chtěli jsme tak tam nahoře alespoň pořešit pár kešek, ale objevil se jeden nečekaný problém – vybitý telefon a rozpadlý konektor u kabelu k powerbance. V tu chvíli se mi potvrdilo hned několik věcí:

  • Nikdy bych se nespoléhala na jízdenky v mobilu (aplikace, e-mail) právě z tohoto důvodu. Celodenní budapešťskou jsem měla koupenou papírovou a lístek na autobus domů vytištěný.
  • Domácí příprava je základ. To, že možná budu následujících osm hodin v cizím městě bez telefonu, mě nijak nevzrušovalo. MHDéčkem jsme se toho dne už něco najezdili, takže jsme měli představu, kde co je, a díky koukání do mapy před cestou jsem přesně věděla, jak se dostat zpátky na autobusák Népliget i na ta místa, která jsme toho dne chtěli ještě vidět.
  • Chce to náhradní kabel. Nebo dva. Naštěstí se dneska dají sehnat skoro na každém rohu.

Domů jsem poslala rychlou zprávu, co se nám veselého přihodilo, kdyby náhodou došlo na to, že už nebudeme dostupní. Z telefonu jsem ještě vymáčkla, aby mi na mapě ukázal nejbližší místo, kde se dají kabely koupit, a vydali jsme se na neplánovanou procházku. Jasně, že to dopadlo dobře, protože to ani jinak dopadnout nemohlo. :)

Pár fotek Matyášova chrámu a Rybářské bašty cestou jsem si ale neodpustila (foťák byl naštěstí nabit dostatečně). S Rybářskou baštou jsem měla úplně jiné foto záměry, ale ono to jednou vyjde. Výhled z ní jen potvrzuje, jaké “pěkné” počasí ten den panovalo, ale synek alespoň viděl celý Parlament, když už se ráno prošel přímo pod ním a nic moc z něj neměl.

Stará linka metra M1 (žlutá)

Jedna z dalších věcí, kterou jsme při této návštěvě Budapešti nutně museli vidět, je stará linka metra M1 (žlutá). Svezli bychom se s ní ve všech případech, protože představuje nejsnazší způsob, jak se dostat na náměstí Hrdinů (Hősök tere) a dál k Městskému parku (Városliget), kde jsme měli v plánu zajít na langoš u zoologické zahrady a hlavně si zabruslit na tom obrovském kluzišti.

V případě linky M1 se jedná o nejstarší metro v kontinentální Evropě a druhé nejstarší v celé Evropě (starší je už jenom v Londýně). Otevřeno bylo v roce 1896, mělo 10 stanic a měřilo 3,7 km. K rozšíření došlo až v roce 1973, kdy byla zrušena stanice Állatkert (Zoo), do té doby nadzemní stanice Széchenyi fürdő byla přebudována na podzemní stanici a linka byla prodloužena do nové stanice Mexikó út – dnešní konečné. Linka M1 vypadá jinak než běžné současné metro, zachovává si svůj nezaměnitelný vzhled. Nenachází se nijak hluboko (jedno schodiště pod úrovní ulic) a není divu, že se mu přezdívá Kisföldalatti, tedy Malá podzemka, obsluhují ji totiž vlaky dlouhé sotva jako dnešní tramvaj. :)

Myslím, že i tahle část našeho výletu by si zasloužila víc informací a víc (lepších) fotek, ale ona nás tak nějak doháněla noc strávená v autobuse, takže jsem ráda, že jsem vyfotila alespoň něco. A to jsme se svezli oběma směry celkem dvakrát. No, jak jinak – příště…

Langoš u zoologické

Ligeti lángos - langoš s gyrosem

A ještě jedna věc tu nesmí chybět – langoše. K těm běžně prodávaným u nás jsem měla dlouhá léta odpor, nesnáším totiž kečup. Ani mě nenapadlo, že pořádný langoš může a má vypadat úplně jinak, a to až do loňského roku, kdy jsem před první cestou do Maďarska zjistila, co všechno se na něj v jeho domovině běžně dává (trochu pozdě, ale přece). Zakysaná smetana zní rozhodně lépe než kečup, a to je teprve začátek.

Měli jsme vyhlídnuté dvě langošárny, jednu v centru a druhou právě u zoologické. Ta v centru (Retro Lángos Budapest) nepředstavovala nic, kde bych chtěla posedět, ale to bude hlavně tím, že jsme tam dorazli v blbou dobu, kdy tam bylo narváno. Tak jsme jeli k zoo, kde se nachází Ligeti lángos. Tam jsme pochodili výrazně lépe a dostali přesně to, co jsme chtěli. Mají tu sice menší výběr, ale to vůbec nevadí. Další rest splněn, konečně jsem viděla pořádný langoš, jeden s gyrosem a druhý s klobásou, cibulí a sýrem. :)

A mohli jsme se jít v klidu klouzat. Doslova. O tom obrovském kluzišti a náměstí Hrdinů ale zase příště.

You may also like