V pátek večer jsme se vydali navštívit pár slovenských známých. Výlet začal v deset večer, kdy jsme vyjížděli z Prahy směr Banská Bystrica, kam jsme dorazili po šesté ráno. Celou dobu nás provázel silnější či slabší déšť a bylo jasné, že jen tak neustane. Krom toho však vše vycházelo. Na shánění pláštěnek jsme se vykašlali a o půl sedmé už jsme seděli v dalším autobuse směr Králíky, ze kterých jsme začali stoupání na Kralické sedlo. Za celou dobu (až do cíle) jsme nepotkali ani živáčka. Kdo by taky vylézal z domu v takovém počasí, natož aby se trmácel do hor. :D

Našlapáno: cca 12,5 km
Stoupání: cca 830 m
Náročnost: značná
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Začali jsme na modré, která nás provedla okolo ski areálu kazícího výhled do úžasné krajiny. Z fotek z této části je použitelná málokterá…

Modrou jsme zakrátko opustili a stoupání mohlo pokračovat. První tři kilometry s převýšením 500 metrů nám daly docela zabrat. Zelená se zdála být nekonečná… S dvacetikilovou krosnou na zádech jsme toho měli po pár set metrech plné zuby. Stúpali jsme a stúpali po lesní pěšině, napůl zmoklí, napůl zpocení, rozmočená půda nám podjížděla pod nohama a po vrcholu ani náznak. Nicméně to za tu námahu stálo. Liduprázdný tichý les protkávala mlha a na mlhu v lese já jsme obzvlášť ujetá. :)

Po nějaké době jsme se k rozcestníku na Kralickém sedle (1185 m.n.m.) vyškrábali. Na krátko jsme shodili batohy (v tu chvíli jsme měla dojem, že lítám) a o chvíli později pokračovali po červené, táhnoucí se tradičně po hřebeni, na Zlatou studňu. I přes nevlídné počasí se nám naskytlo pár výhledů do krajiny pod námi. Viděli jsme i Králíky, ze kterých jsme začínali.

Čekali jsme mírnější stoupání, přece jen mezi námi a Zlatou studňou leželo pár kilometrů. Místo toho jsme velice rychle zdolali příjemnou rovinku a před námi se objevil další kopec. Stoupání bylo ještě daleko strmější než po zelené. Nadšení jsme postrádali, ale zdolali jsme i tohle stometrové převýšení a vydali se směr Velestúr dále po červené. Tam jsme se ale nezastavovali, měli jsme pár hodin skluz a spěchali dál ještě kus po žluté.

A takhle to tam vypadalo většinu trasy. :)

A pomník nedaleko Velestúru

Polomrtví jsme se přidali k ostatním a celý zbytek dne proseděli, prokecali, projedli a propili ve velice příjemné společnosti. Martin se vydal s pár dalšími na naučnou procházku okolo, já se však odmítla přidat. Takže přidám jednu fotku z jeho cesty.

Večer jsme se nalívali medovinou a užívali si toho, že konečně přestalo pršet a my zase vyměnili ošklivé velkoměsto za přírodu. Ve stanu se mi po dlouhé době spalo velice pohodlně (což asi bude po té noci v autobuse) a okolo se mezitím toulala liška a kradla nám chleba. Druhý den jsme plánovali nějakou túru, nakonec se nám ale tak dobře sedělo u ohně, že jsme se dokopali jít tak nějak až na poslední chvíli. Toulali jsme se po lese a dorazili na jedno úžasné místo.

Tajemné runy na Velestúru jsme nemohli vynechat. Ani by mě nenapadlo, že se na toto místo podívám tak brzo poté, co o něm budu číst článek. :)

Pak už jsme přidali do kroku a vydali se stejnou cestou zase zpět. Počasí se snad nemohlo víc lišit od předchozího dne, takže pohledy na tatáž místa se jevily úplně jinak.

Potkali jsme i pár velice starých hraničních kamenů.

Čekal nás ten úžasný úsek ze Zlaté studni, tentokrát z kopce dolů.

Pohled stejným směrem jako tady.

A nakonec úžasný, avšak kvůli oparu nefotitelný výhled (pravděpodobně) na Tatry.

Poté už jsme klesali po oné zelené směrem ke Králikám, kam jsme dorazili 10 minut před odjezdem autobusu. Ten jsme stihli a stejně tak i ten, který nás z toho úžasného místa odvezl zpátky do odporné civilizace. Do Práglu jsme dorazili po šesté ráno a v osm už jsem seděla v práci… Rozhodně se jednalo o jeden z nejlepších víkendů, které jsem kdy zažila.

Sláva Perunovi!