Jel s námi člověk, který to peklo v Mauthausenu zažil na vlastní kůži. Po přečtení vzpomínek Václava Václavíka jsem si uměla představit, jak to tam asi vypadalo. Je ale pravda, že úplně to nemůže pochopit nikdo, kdo to nezažil. Já jen obdivuju sílu těch lidí, co přežili, protože ta neskutečná síla je v nich vidět ještě teď. Pán, co byl s námi, je toho jasným důkazem.

Mauthausen vznikl 8. srpna 1938 a fungoval skoro sedm let, během nichž táborem prošlo přes 335 000 vězňů 26 národností a více než třetina z nich tam našla smrt. Byl táborem likvidačním/vyhlazovacím, panovaly v něm ty nejtvrdší podmínky a byli sem posíláni lidé s nálepkou „návrat nežádoucí“.

Wiener Graben aneb schody smrti

V hojném počtu byli posíláni do kamenolomu Wiener Graben právě ti, kteří se už nikdy neměli dostat ven. Nosili šutry vážící prakticky víc (30-70kg) než oni sami po 186 strmých nepravidelných schodech spoustu hodin denně jen s kratičkou přestávkou na směšnou porci polévky k obědu, v létě i v zimě. Holá záda od drsného či ostrého povrchu kamenů měli rozdrápaná do krve. Další rány jim způsobovali dozorci bičováním, čímž je popoháněli. Nikdo tam dlouho nevydržel. Vězni umírali vysílením. Někteří zvolili vysvobození vkročením do Postenkette – mimo schody – a byli zastřeleni. Když se nacisti nudili, sebrali hrstku vězňů a nutili je skočit z nejvyššího místa lomu dolů do jezírka. Posměšně tomu říkali „parašutistické seskoky“. I to byla jistá smrt.

Schody smrti když na nich umírali lidé…

Skála ze které schazovali nacisté vězně

Dnes je kamenolom k nepoznání. Odporným paradoxem zůstává fakt, že když tam tudy jdete, máte pocit, že jste daleko, někde v pěkné přírodě. Schody smrti i lom zarostly stromy a keři. Nebýt oné spojitosti s minulostí a s faktem, že tam nahoře je bývalý koncentrák, je to místo skutečně nádherné…

Podmínky vězňů v táboře

Vězňové bydleli v dřevěných barácích. V jedné místnosti jich na zemi spávalo cca 400 – nalepeni na sebe bez možnosti pohybu. Kdo potřeboval v noci na záchod, už neměl šanci se dostat na místo, kde ležel, a často musel být až do rána venku. V místnosti se sice nacházely palandy, ty ale byly většinou pro kápy –  vybrané vězně (kriminálníci a méně nebezpečná individua pro nacisty), kteří měli dohled nad ostatními a také větší pravomoce. Náleželo jim i rozdávání jídla, kdy si samozřejmě velkou část rozebrali mezi sebou a teprv potom dali ostatním. „Toalety“ (kýble) byly téměř ve všech barácích, umývárna (viz foto) už ne.

Jídla bylo směšně málo, vězňové mimo jiné umírali hlady (obzvláště v zimě, kdy byl jídla nedostatek). Denní režim byl stejný – ve 4:45 budíček, 5:15-6:00 apel (počítání vězňů), 6:00-12:00 práce, hodina na oběd (+ přesun do tábora, apel, přesun zpět na pracoviště), 13:00-19:00 práce.

Nelidské zacházení a popravy

Nechyběly zde plynové komory, kde byli lidé likvidováni ve velkém Zyklonem B a poté spáleni v pecích. Navíc tu ale byla pojízdná plynová komora vytvořená z nákladního auta – výfukové plyny byly pouštěny do nákladního prostoru s vězni. Ti ze začátku neměli ponětí, že je nečeká jen převoz jinam, ale smrt.

Doktor Smrt

Ani Mauthausen se neobešel bez „doktora“. Stejně jako Mengele dělal pokusy na lidech v Osvětimi, Aribert Heim je dělal v Mauthausenu. Tento zvrácený člověk zkoušel, kolik je člověk schopen vydržet bolesti. Uřezával vězňům končetiny bez umrtvení, prováděl operace bez narkozy, injekcemi do srdce vstřikoval benzín, jedy, vodu a vzduch. Části těl zavražděných používal jako dekorace, jednu lebku jako těžítko a veliteli tábora vyrobil stínítko na lampu z lidské kůže. Každému „pacientovi“ vedl záznamy, takže většina jeho zločinů je známá. Mimo to existuje řada svědectví od věžňů.

Nepochopitelné pro mě zůstává, že Heim nejenže nebyl chycen, nebyl ale nejdříve ani stíhán. Do roku 1962 pracoval v Německu jako gynekolog. Stíhán byl od roku 1950, 10 let však německé úřady tvrdily, že ho nemůžou najít. Když věděl, že se na něj chystají, utekl. Dále se informace o něm rozcházejí.

Podle jedněch zdrojů zemřel v roce 1992 na rakovinu, podle druhých se momentálně zdržuje v jižní Chile. Kdyby tomu tak bylo, je mu letos 95 let.

Kromě plynových komor vraždili nacisté i hromadnými popravami zastřelením. Oběšení se praktikovalo hlavně jako trest (pokus o útěk, chycení při krádeži jídla…). Vězeň si sám musel nasadit oprátku a skopnout si pod sebou židli. Dozorci se vyžívali v posílání vězňů do ostnatých drátů nabitých elektřinou. Mnohdy je také nutili přinést něco, co bylo v „nebezpečné“ zóně – tedy v místě, kde byli ihned zastřeleni. Člověk neměl na výběr. Když neposlech, dostal kulku taky. K další sadistickým praktikám patří mučení ledovou sprchou, odhaduje se, že na podchlazení umřelo cca 3000 lidí. Některé nechali vykrvácet, aby krev mohli odeslat vojákům na frontu.

Češi a Slováci

Uvádí se, že z tehdejšího Československa zemřelo/bylo popraveno v Mauthausenu 4473 lidí. Heydrich nařídil posílat sem všechny Čechy, kteří se podíleli na odboji. Patří mezi ně i 293 lidí, kteří pomáhali Gabčíkovi a Kubišovi skrývat se po atentátu na Heydricha. Část byla poprvena 24. října 1942 a část 26. ledna 1943. Dále mnoho významných českých odbojových pracovníků, umělců a vědců a významných pedagogů, především z brněnské univerzity.

Mauthausen dnes

O bývalý koncentrační tábor je skvěle staráno. Jeden z baráků byl dokonce znova postaven poté, co při bouři shořel. Budovy jsou opravovány a všechno tam vypadá (až příliš) čistě a upraveně…

Z bunkru (bývalé vězení v táboře) se stalo muzeum. Jsou zde vystaveny různé předměty a spousta informačních tabulí (v němčině). Na Zdi nářků visí jména obětí z každé země s krátkým povídáním v daném jazyce a stejně tak na každém významném místě (pro tu a tu zemi) je nějaká připomínka. U lomu zase stojí spousta pomníků.

Takže několik fotek na závěr

O Mauthausenu se toho dá napsat ještě mnoho. Vyšlo i několik publikací. Za sebe doporučuji Vzpomínky Václava Václavíka.