Podzimní Velký Blaník (638 m)

Na konci října jsme se rozhodli po letech vydat na Velký Blaník (638 m). Nachází se zhruba 10 km jižně od Vlašimi a spolu s Malým Blaníkem (580 m) tvoří pěkný orientační bod mezi Středočeskou pahorkatinou a Českomoravskou vrchovinou. Na vrchol se dá vydat hned z několik směrů a dá se udělat pěkný okruh přes oba vrcholy. To jsme měli původně v plánu také, nakonec jsme ale stihli jen Velký Blaník.

Mokřadem se nám nechtělo

Něco mi říká, že to byl jeden z posledních pěkných volných dnů loňského podzimu, takže na výlet vyrazilo mnoho lidí. Na centrálním (placeném) parkovišti pod Blaníkem nedaleko Louňovic to podle toho také vypadalo. Nemůžeme si ale stěžovat, díky tomu, že jsme popojeli, jsme zaparkovali jen o kousek dál zdarma. Navíc jsme tak mohli na Blaník vyrazit ze směru, který jsme neznali.

U pěšiny vedoucí nejkratší cestou jsme si všimli upozornění na podmáčený terén, takže jsme to vzali mírnou oklikou přes Lesáky, kde jsme se připojili na zelenou. Mokro bylo místy i tady, takže jsme tohoto rozhodnutí opravdu nelitovali.

Podzimní les plný barev

Podzimní les ten den hýřil barvami, a to až do západu slunce. Procházku jsme si opravdu užívali. S břichem a čerstvým miminkem jsme toho ten rok moc nenachodili. Procházky v okolí našeho bydliště nás spíš rozčilují (mezi poli se chodit nedá, trasy pro pěší chybí a po silnicích to není nic moc), větší výpady byly logisticky celkem náročné (případně bylo jednoduše ošklivo) a tohle byl vlastně větší výlet po několika měsících, kdy jsme předtím byli naposledy v létě na Jizeře.

Mírné stoupání

Samotné stoupání na Velký Blaník je mírné. Cesta je většinu doby zpevněná, teprve až v samém závěru (ze sedla po červené) se jde lesním terénem po kamenech. Výhledů si ale člověk moc neužije, jen na pár místech je trochu vidět směrem na východ.

Velký Blaník (638 m) a zavřená rozhledna

Na samotném vrcholu Velkého Blaníku stojí od roku 1941 rozhledna, která byla toho dne zavřená. Mělo to ale své výhody, potkali jsme tu maximálně pár jednotlivců, žádné davy. :)

Jaký je z ní (nebarevný únorový) výhled se můžete podívat do staršího článku o předchozím výletu, kdy jsme ji zastihli otevřenou.

Stejnou cestou jsme se vrátili zpět do sedla, odkud jsme měli v plánu zajít se podívat na Slepičí skálu dál po červené.

Slepičí skála

Lomem narušená skalka poskytla v roce 1868 jeden ze základních kamenů pro Národní divadlo v Praze. Obešli jsme ji téměř ze všech stran.

Po zelené zpět k silnici, po silnici zpět k parkovišti

Vrátili jsme se na zelenou a vydali se kolem Veřejové skály zpět k centrálnímu parkovišti a pak po silnici k tomu našemu. Podzimní les ještě více hýřil barvami v zapadajícím slunci, skála se však už téměř topila ve tmě, takže si ji nechám na příště. Však jsme tady nebyli naposled.