Toto je první část reportu z 1600 kilometrů dlouhé cesty k Baltu, která se nám trochu prodražila, neboť se nám v Německu ráčilo pokazit auto. Nebudeme však předbíhat a dáme si to popořadě.

Stralsund

Cesta do Stralsundu byla poměrně dlouhá a nudná. 610 km jsme jeli prakticky jen po dálnicích a za Berlínem to začalo lézt řidiči i spolucestujícím na mozek. Po osmi hodinách jsme se dostali do Stralsundu – posledního pevninského města před Rujánou, kde jsme si dali pauzu a historické centrum si prošli. Docela nás zarazil název ulice, ve které jsme parkovali. Karl-Marx-Straße jsme zde opravdu nečekali.

Město vzešlo ze slovanského osídlení (původně se místu říkalo Stralow, polabsky Strzałów a na město bylo povýšeno roku 1234). Nyní je to turisticky hojně navštěvovaná destinace s 57 tisíci obyvateli. Podle toho to taky v centru vypadá. V ulicích plných kýčovitých nesmyslů a nevkusných kusů oblečení se promenádují davy lidí. Není divu, že jsme jej jen rychle proběhli a těšili se dál. Na Alter Marktu navíc probíhaly pseudohistorické trhy, které nabízely ty nejkýčovitější chujoviny, které si člověk umí představit. Nu alespoň tam hrála poměrně poslouchatelná kapela.

Jedna z městských bran a radnice na Alter Marktu

Neznámá kapela, Alter Markt a součást trhů

Portál Nikolaikirche a Marienkirche

Pokračovali jsme do 52 km vzdáleného Glowe, kde jsme se ubytovali na jednu noc v kempu. Po překonání „nezbytné“ byrokracie jsme si našli jedno z mála volných míst a místo sprchy se šli válet do moře.

Arkona

Druhý den jsme dojeli do Putgartenu, odkud jsme pěšky vyrazili na 2 km vzdálený mys Arkona. Kromě majáků a bunkrů se zde nachází pozůstatky slovanského hradiště, jehož převážná část se zřítila do moře. Stálo zde mocenské a náboženské centrum polabského kmene Ránů, které padlo až roku 1168. Nacházela se zde svatyně boha Svantovíta a významná věštírna.

Byl to jeden z našich 2 hlavních cílů. Po pravdě jsme z něj zůstali mírně rozčarovaní, a to zejména z toho, že známý novodobý idol Svantovíta tam již přes rok nestojí, jak jsme se dozvěděli až na místě. Přinesenou skromnou obětinu jsme tak darovali skrz moře kousek pod hradištěm. Dost nemile nás překvapily davy turistů, kteří proudili všemi směry, leč o pozůstatky valů jevili pramalý zájem. Na hradiště jako takové nám byl přístup odepřen. Probíhá na něm archeologický výzkum a byli jsme odtamtud vyhnáni. To, čím Arkona bývala, je želbohům pryč…

Už v Putgartenu stojí stánky se vším možným a o hojně turisticky navštěvované lokalitě svědčí i poslední parkoviště (mimochodem za 4€ na den), které ráno v 9 bylo zcela prázdné a v 1 odpoledne beznadějně plné. Nicméně koupel na pláži u Vittu v tom vedru opravdu bodla.

Majáky, bunkry a jakési bóje

Valy hradiště Jaromarsburg a samotné pozůstatky hradiště

Naučné cedule u hradiště

Pobřeží

Pohled na křídové útesy s hradištěm

Pohled cestou do Putgartenu a „disneyland“ u parkoviště

Altenkirchen

Z Putgartenu jsme popojeli do Altenkirchenu, kde se v místním kostele nachází tzv. Svantovítův kámen – asi metr velký reliéf mužské postavy s velkým picím rohem. Další kámen s vyobrazením zřejmě Gerovita s kopím v ruce se nachází v Bergen auf Rügen, kam jsme nakonec nejeli. Snad se tam podíváme příště.

Hagen, Sassnitz

O 25 kilometrů dál začaly problémy. Místo návštěvy národního parku Jasmund, jsme řešili auto. Na parkovišti jsme zjistili spadlý klínový řemen, uvolněnou jakousi kladku a dumali nad tím, zda to má souvislost s posilovačem řízení, který také stávkoval. Klínový řemen se nám nasadit vzhledem k šílené dostupnosti většiny kladek nepodařilo. Nezbývalo nic jiného, než zavolat domů a sehnat kontakt na nejbližší servis. Ten se nacházel o 7 kilometrů dál, což by byla sranda, pokud by se normálně dobíjela baterie (vybíjelo ji každé nastartování), chladil motor (řemen poháněl i chlazení) a fungoval posilovač řízení (posilovna v podobě ovládání vozidla byla grátis jako bonus). Cestou jsme stáli 2x, aby se motor nepřehřál. Potřetí to bylo u servisu, který měl jako na potvoru dovolenou. K dalšímu to bylo sice jen 2,5 kilometru, ale ani tak se to neobešlo bez 1 zastávky. Z místních 4 servisů byl otevřený jediný, kde nám řekli, že na nás budou mít čas nejprve v neděli (byl čtvrtek). U druhého, kam jsme dojeli následně a kam čirou náhodou dorazil jeho majitel jedoucí zrovna okolo, jsme se dozvěděli totéž. Inu povzdechli jsme si, že jsme v příhodném městě – zas nic (Sassnitz = [zasnic]). Dali nám tam alespoň tip na poslední místo v okolí, kam bychom jinak ani sami nejeli – autorizovaný VW expres servis. Otevíral hned ráno, takže jsme noc strávili na parkovišti a dumali, jestli na opravu vůbec budeme mít peníze, jestli nám vezmou auto jiné značky, jestli to opraví zítra, jak jsme potřebovali a také jestli na nás někdo nepošle policajty. Kupodivu všechno vyšlo, ač faktura byla mastná. Za novou vodní pumpu a klínový řemen jsme nechali 240 € (cca 6500 Kč). Pokud by to někdo potřeboval, klínový (vroubkovaný) řemen se německy řekne (Keil)Rippenriemen, to slovo jen tak nezapomenu.

Po dobu opravy jsme se šli podívat do města a k moři. Žádnou pláž jsme nenašli, tak jsme jen polehávali ve stínu, neboť na slunci se nedalo vydržet.

To bude z první – té dobrodružnější části vše. Ještě týž den jsme se k večeru přesunuli o 200 kilometrů dál (mimo jiné přívozem přes Świnu), a sice do Polska, kam jsme mířili na XX. ročník středověkého festivalu Slovanů a Vikingů. O tom však už v dalším článku. Na závěr přidám jen fotky západu slunce nad mořem, u kterého jsme se stihli opět ještě ten večer válet. Děsivá byla jen ta diskotéka pro děti, kterou tam uspořádali.