Vždycky jsem při poslouchání MP3 v hromadné dopravě brala ohled na ostatní a nepouštěla si hudbu do sluchátek příliš nahlas, aby to se mnou nemuseli poslouchat i ostatní. Je mi jasné, že můj hudební výběr každý neocení. Samotné mi vadí, když musím v tramvaji/autobusu/vlaku poslouchat z několika stran něco, co se mi absolutně nelíbí. Proč bych to pak dělala sama, že… To, co jsem ale zažila posledně ve vlaku na cestě ze slezských hranic do Čech, mě donutilo svou zásadu porušit.

A porušila jsem ji s dostatečným zadostiučiněním.

Inu stalo se, že se mnou v kupéčku seděli puberťáci, tedy mírně přerostlý puberťák a dvě mírně přerostlé puberťačky ve věku cca 16-20 let. Jejich další část se nacházela v kupéčku vedlejším, z něhož se ozývaly divné zvuky podobné průmyslovým linkám (jak se tomu žánru „hudby“ říká, vážně netuším). To jsem ještě zkousla, začetla se a nevnímala okolí. Puberťačky dokonce po půlhodině znuděně usnuly, takže jsem si užívala příjemného ticha. Nevydrželo jim to však ani hodinu. Začaly se bavit o té děsivé nudě, kterou na této strašně dlouhé cestě zažívají (Ostrava -> Praha za 3,5 hodiny, měla jsem nutkání jim doporučit cestu min. Praha -> Banská Bystrica za 8 hodin nebo nějaké milé 11 hodin dlouhé čekání na první možný neplánovaný spoj, to by se asi zbláznily). Poté se snažily nudu zaplašit s ostatními puberťáky napříč vlakem pomocí alkoholu, který proudem tekl po celém vagonu. Ani to jim dlouho nevydrželo, tak se vrátily do kupé a někde u Pardubic se rozhodly pustit si pro mě neskousnutelné skladby.

Nahlas.

Než jsem vytáhla sluchátka, ještě si postěžovaly, že repráky zůstaly doma. I přes jejich nebraní ohledů na ostatní jsem si pustila něco mému uchu lahodícího celkem potichu. Ani po desítce minut to nevyply ani neztišily. Přidala jsem proto na hlasitosti. Dokonce jsem měla tolik slušnosti, že jsem si svou hudbu ztišovala, když jsem zjistila, že jejich na chvíli dohrála. Alespoň ze začátku. Po nějaké době jsem už přestala řešit, jestli jim to furt ještě hraje nebo ne. Když telefon chvíli před Prahou sbalily, já volume už neubrala. Za to, že mě ochudili o klidnou cestu, během níž bych toho přečetla 2x tolik, se jim do jejich tuc tuc fujtajkslů ozývalo trochu tlumeného black metalu. Jak to nakonec vyply, mohly si ho se mnou poslechnout docela zřetelně. Holt i můj pohár ohleduplnosti někdy přeteče.

PS: Druhý den jsem potkala 2 mladší puberťačky (13-15 let), které si na procházce po jednom městě na Vysočině také pouštěly jakési hovadiny nahlas na celou ulici. Po zážitku z vlaku jsem měla chuť jim ten telefon omlátit o hlavu. Proč tohle náctiletí vlastně dělají? Jakákoli hudba zní z telefonu jako chrastítko. Nechápu to.