V roce 1933 se dostal v Německu k moci Adolf Hitler a nad Evropou se začala stahovat mračna nového válečného požáru. Většina evropských zemí na tuto hrozbu reagovala budováním stálých opevnění. Československo mělo před druhou světovou válkou uzavřené spojenecké smlouvy s Francií, Sovětským svazem (zaměřené proti Německu) a s Rumunskem a Jugoslávií (zaměřené proti Maďarsku). Pouze s Rumunskem však mělo krátkou společnou hranici na jihu podkarpatské Ukrajiny (tehdy ještě součásti Československa). Německo, z jehož strany hrozilo značné riziko napadení Československa, mělo výrazně vyšší vojenský potenciál. Přesto bylo nutné v případě konfliktu uhájit co největší část našeho území a zachovat silnou armádu nejméně po dobu, než spojenci, především Francie, stačí mobilizovat a zahájit odvetnou ofenzívu na západě Německa. Česká armáda měla za této ofenzívy vázat nejméně čtvrtinu německých sil a tím usnadni pozici útočící francouzské armády. Po předpokládané porážce Německa mělo poté při mírových rozhovorech dojít k navrácení ztracených československých území. Vzhledem k nedostatku vojáků a např. i pohonných hmot pro mobilní jednotky bylo rozhodnuto o vybudování pohraničních opevnění po vzoru našeho nejvýznamnějšího spojence Francie a jeho Maginotovy linie. Na našich hranicích měl být nepřítel zadržen po co nejdelší dobu především na severu a po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938 i na jihu. Nepřítel měl být vyčerpán vleklými boji během pomalého ústupu československé armády na východ a případně až na Slovensko.

Počínaje rokem 1935 na našich hranicích vyrůstaly horečným tempem železobetonové pevnosti, které byly záhy vyzbrojované a obsazované odhodlanými a skvěle vyzbrojenými vojáky. Za tři roky výstavby se podařilo vybudovat s vysokou podporou občanů tehdejší republiky úctyhodných 10 012 objektů lehkého opevnění, 226 izolovaných objektů těžkého opevnění a v různé fázi výstavby bylo celkem devět dělostřeleckých tvrzí. Zároveň bylo vybudováno obrovské množství protitankových a protipěchotních překážek, které byly nezbytnou součástí obraného systému. Přes velké vypětí všech zúčastněných se však opevněné pásmo nepodařilo dokončit, opevňovací práce teprve nabíraly v roce 1938 maximálního rozsahu. Přesto téměř celá hranice tehdejšího Československa byla pokryta linií lehkých železobetonových objektů vz.37 pro dva kulomety, na nejvýznamnějších směrech posílených předsunutou linií těžkých objektů s protitankovými kanóny a silnou kulometnou výzbrojí. Pro nejodolnější objekty, tvrze, se velmi důležitá těžká děla však již nepodařilo do září 1938 dodat. Během mobilizace v roce 1938 byla většina vybudovaných objektů vyzbrojena, obsazena a připravena k účinné obraně. Mobilizována a připravena k obraně byla i pravidelná, tehdy velmi silná a dobře vyzbrojená československá armáda. Na nepřátelský vpád však čekali vojáci v kasematách bunkrů i v zákopech s prsty na spouštích zbraní marně. Jejich odhodlání, zápal a semknutost s celým národem přišla na zmar.

Přišel Mnichovský diktát 30.9.1938 a s ním odstoupení pohraničních oblastí Německu. Zástupci Francie odmítli pod vlivem Anglie dostát spojeneckým závazkům a naopak potvrdili oprávněnost územních nároků Německa. Proti vůli národa se prezident Beneš rozhodl diktát přijmout. Vedly ho k tomu obavy o osud národa i Československa. V Sudetech zůstaly téměř všechny vybudované pevnostní objekty. Německá armáda je poté okamžitě využila k testování svých zbraní a výcviku vojáků k jejich dobývání a likvidaci. Tyto u nás získané zkušenosti se pak vymstily všem později napadeným státům. Zbývající část Československa již nebyla pro Hitlera významnějším soupeřem a byla bez boje obsazena v březnu 1939. Naše zbraně pak dobře sloužily německým vojákům v dalších taženích.

Příčin Mnichovské zrady bylo více. Německým fašistům se podařilo vyvolat v pohraniční tehdejšího Československa rozsáhlé národnostní nepokoje, které místy přerostly až v ozbrojené povstání proti českým úřadům. V Československu tehdy žilo přes 3 milióny němců (dnešní Česká republika má okolo 10 miliónů obyvatel). České úřady byly proti německým provokacím velmi tolerantní a zdráhaly se zasáhnout silou (přestože docházelo k hromadnému vraždění českých obyvatel a především úředníků a četníků). Přesto se povedlo sudetským němcům vytvořit ve velké části světového mínění obraz českého útlaku a násilí na sudetských němcích. Celá velmi promyšlená a propracovaná propaganda se opírala o fašistické Německo a jejím cílem bylo připojení českých pohraničních oblastí Německu. Tehdejší Československo bylo jediným skutečně demokratickým státem ve střední Evropě a sudetští Němci toho dokázali plně zneužít pro svoje účely. České úřady bohužel nedokázaly proti Německé propagandě najít odpovídající protizbraň.
Dalším důvodem byl obdiv některých politiků a části světového veřejného mínění k Hitlerovi. Hitler v té době byl symbolem pořádku (dokázal se surově vypořádat s dělnickým hnutím i opozicí) a byl považován za protizbraň proti bolševizmu. Proto se mnoha politikům příčilo proti němu vojensky vystoupit.

Německo nebylo v roce 1938 připraveno na válku. Výzbroj byla vesměs zastaralá a nekvalitní, vojáci nedostatečně vycvičení i vybavení střelivem i výstrojí. Chyběly rovněž suroviny pro výrobu zbraní i peníze na ně. Válka proti jakékoliv koalici by pro něj s největší pravděpodobností skončila katastrofou. Přesto se ale Německu harašícímu okatě zbraněmi povedlo vytvořit v celém světě dojem síly a neporazitelnosti. Francie kromě velmi silných pohraničních opevnění nebyla na válku připravena a Velká Británie dávala najevo neochotu angažovat se pro obranu jakéhosi státečku uprostřed Evropy. Část francouzských generálů považovala za nesmysl opustit bezpečné zázemí maginotovy linie. Navíc byla Francie zmítána před válkou občanskými nepokoji a bezvládím což značně omezilo její aktivitu na poli mezinárodní politiky.

Strategická situace Československa v předvečer Mnichova byla zoufalá. Po obsazení Porýní německou armádou v druhé polovině 30. let přišla Francie o předmostí za Rýnem a mosty přes něj, které by jí umožnily rychlou ofenzívu proti Německu na podporu obrany Československa. V březnu 1938 došlo k připojení Rakouska k Německu za asistence německé armády a rakouských fašistů. Tím došlo k odkrytí jižní hranice Čech, která do té doby sousedila s neutrálním státem a nebylo třeba ji bránit. Rovněž tímto krokem získalo Německo společnou hranici se svým spojencem Maďarskem, které bylo rovněž silně nepřátelské vůči Československu a tvořilo jižního souseda Slovensku. Posledním státem který kromě Rumunska sousedil s Československem bylo Polsko na severozápadě. Polsko přes spojenectví s Francií uzavřelo s Německem smlouvu o neútočení a plánovalo s jeho pomocí získat sporná Československá území.

Spojenectví Jugoslávie značně ochladlo a tehdejší jugoslávská vláda koketovala s Hitlerem. Sovětský svaz neměl s Československem společnou hranici a jak Polsko, tak Rumunsko se bránili umožnit průchod sovětských jednotek přes své území. Hrozila totiž možnost, že Sovětský svaz přechodu využije jako záminku k zabrání použitých území. Dále panovaly obavy, že případnou válku Sovětský svaz využije k šíření bolševizmu.

Jedním z argumentů pro přijetí prezidenta Beneše byl předpoklad, že případné vzepření se mnichovskému ultimátu by stálo okolo 1 000 000 čechoslováků život. Během druhé světové války v jejím důsledku zemřelo 360 000 čechoslováků. Např. během polsko-německé války v září 1939 10 000 osob. Výše uvedený předpoklad byl s největší pravděpodobností velmi přehnaný.

Německá armáda nebyla v září 1938 připravena na válku. Chyběly bojové zkušenosti, ale i střelivo. Vojáci wermachtu neměli zimní výstroj. Představy německých velitelů o síle naší armády byly značně zkreslené. V případě útoku na naše opevnění by němce čekalo mnoho nepříjemných překvapení. Navíc ještě neměli důvody k sebevědomí, které získali až za výbojů proti nepřipraveným státům počínaje rokem 1939. My jsme byli připraveni a byli jsme odhodláni ubránit se. Hitlera by nečekala žádná blesková válka, ale těžké ztráty… Podle vzpomínek pamětníků němečtí vojáci, kteří obsazovali odstoupená území nebudil strach, ale spíše usměv. Provázky místo řemenů u pušek, poruchová technika, děla tažená koňmi, pancéřové vozy, které nedokázaly přejet ani pole..

V roce 1945 sovětská armáda útočila ze severovýchodu (z tehdejšího Německa) směrem na Ostravu. Narazila zde na naše předválečné opevnění. To bylo v té době již ve velmi zuboženém stavu (žádné vnitřní vybavení, vytržené zvony a střílny, vlastně jen holé zdi, zmizel původní překážkový systém …). Němci ho provizorně opravili, namísto vytrhaných střílen těžkých objektů vytvořili nové z betonu určené pro samostatné kulomety, díry po vytrhaných pancéřových zvonech byly zaslepeny. Využití objektů se lišilo od původní koncepce, pevnosti nebyly vybaveny těžkými zbraněmi a větší roli hrály pozemní jednotky v polních postaveních. Časté bylo použití objektů jako velitelství či sklady munice pro zakopané tanky a okolní jednotky. Průchod přes toto opevněné pásmo si vyžádal značné ztráty na straně rudé armády.