Rogar “Kletba” 2012 – raně středověká bitva

I letos jsme se vydali na raně středověkou bitvu Rogar do Brdečného u Neveklova. Tentokrát jsme vyrazili se 2 přáteli už o den dřív a spojili tuto akci s dvěma nocemi v přírodě. No a na akci jsme dorazili pěkně v dobovém, takže jsme až na pár drobností byli k nerozeznání od účinkujících. Jelikož jsme však lidé poctiví, šli jsme i tak zaplatit vstupné, ačkoli si nás slečna, která jej vybírala, nevšímala. A vůbec, kdybych ho nezaplatila, nemohla bych se zúčastnit soutěže o to kopí, co jsem ho chtěla vyhrát už minulý ročník. Své šance jsem vysoké neviděla, ale co kdyby :)

Prostředí tábora se nijak od minule nelišilo, předváděná řemesla nijak výrazně také ne (jen jsem měla dojem, že toho spíš ubylo). Jelikož jsme měli po týdnu veder sluníčka plné zuby, prohlédli jsme si stany a stánky a zamířili na jedno z mála stinných míst. Na vysušené prostranství u obětiště jsme se vydali až na rozstřel dlouhých luků a poté se opět uchýlili do chládku (resp. do stínu s jakžtakž přijatelnou teplotou). Jednou či dvakrát jsme si zašli pro pití a jinak líně pozorovali okolí. Pryč nás vyhnala až bitva. Byli jsme nuceni se přesunout opět na přímé slunce. K nevydržení, netrvalo dlouho a obličej i ruce mi začaly zdobit popáleniny.

Příběh letošní bitvy nazvané “Kletba”, které předcházela ukázka bojových formací, nám ukázala Rogara jako zajatého válečníka, kterému hrozil život v otroctví. Nejzajímavější asi byl útok “lesních běsů”, protože ti vlkopsi byli prostě úžasní :) Nechyběly ani kruhy zrady a “útok” na nás. Na rozdíl od válečníků, kteří toho ale údajně ještě neměli dost, polovina upečených lidí z místa postupně odešla.

My do konce zůstali jen kvůli tomu, že se po bitvě vyhlašovala ona “vědomostní” soutěž (ty uvozovky proto, že všechno bylo napsané na informačních tabulích, i když to bylo podobně lehké jako minule). Třetí místo, čili medovinu, vyhrál k našemu obrovskému překvapení Martin, už to jsme považovali za obrovský úspěch. Jak jsme si pro ni šla a tahala ze spousty lístků druhé místo, říkala jsem si, jaké mám štěstí. Pak někdo tahal první místo, na první číslo nikdo nereagoval, na druhé také ne a třetí bylo k úžasu nás všech moje. Inu skutečně mám doma kopí. Když jsme tam tak postávali, došlo mi, že teď musíme působit krajně podezřele, když jsme vyhráli 2 ceny a na sobě máme hadry jako ti, co to pořádají… Ani ve snu mě však při zaškrtávání odpovědí nenapadlo, že je vůbec něco takového možné. Půlka medoviny ten večer samozřejmě padla jako oběť bohům. Sláva jim!