Krvavé jahody – tato kniha se mi do ruky dostala více méně náhodou. Popisuje příběh dvou českých děvčat, která jsou s koncem války unesena i s matkou do Sovětského svazu. Obě shodou různých okolností přežily 19 let nelidských podmínek a těžké práce. Jejich matka do Československa ze Sovětského svazu uprchla v roce 1922.

Příběh

Příběh začíná v poslední dny války, kdy se k Brnu přiblížila sovětská vojska. Věra a její sestra Naďa tehdy žily spolu se svou matkou nedaleko centra Brna. Pár stran je věnováno jejich každodenní rutině a poměrech vesničanů za války.

Jednoho dne byly všechny zatčeny Sověty a de facto uneseny ze svého domova. Věře tehdy bylo 14 let, Nadě teprve 9. Nebyly však samy, do sovětských táborů takto odvlekli mnoho občanů a často i celé rodiny. S prostým vysvětlením, že jsou vlastizrádci, je čekala dlouhá cesta dobytčáky do Ruska, během níž většina zajatkyň (ne-li všechny) byly znásilňovány mongolskými dozorci, a to před zraky rodičů, dalších příbuzných i přátel. Kdo jim chtěl pomoci, toho na místě zastřelili.

Po dlouhých dnech se dostaly do prvního tábora, který obklopovaly pouze hluboké lesy. Teploty už se tehdy pohybovaly u bodu a pod bodem mrazu, zemi pokrýval sníh. Na přikrytí si však museli vystačit s tenkou dekou. Starší (od cca 13/14 let) čekala dřina při kácení stromů 12 hodin denně vyjma neděle, mladší pomáhali v táboře. Že jídlo nestálo za nic, ani netřeba zdůrazňovat. Ke znásilňování samozřejmě docházelo i v táboře. Život všem ztrpčovaly i nemoci ze špatné hygieny a vši, které je doslova žraly za živa. Když se objevila epidemie tyfu, nahnali dozorci nemocné do baráku, který podpálili.

Výčitky matky

Matka děvčat zemřela brzy. Celou dobu si kladla za vinu, kde se to octly, několikrát musela přihlížet tomu, jak jejím dcerám ubližují, a časem z toho zešílela. Z aktuální situace se je snažila osvobodit tím, že se je chystala zabít.

Různých lesních táborů pak přišlo během osmi let ještě několik, následovalo další 11 let v dolech, továrnách na lodi na zpracování ryb. Sestry přežily tvrdé podmínky, těžkou práci i tyfus.

Nakonec jim po 15 nebo 16 letech podařilo poprvé kontaktovat české úřady. Bez reakce. Tou dobou už měly svůj dluh vůči Sovětskému svazu více méně splacen, ač jako nesovětské občanky pracovaly jako nevolnice v kolchoze bez nároku na plat. Jeho předsedu nakonec přemluvili, aby poslal svým známým do JZD na Moravě zprávu.

Do Československa se vrátily o další dva roky později, někdy v roce 1964. Jedno zemědělské družstvo je přijalo jako zaměstnankyně za podmínky, že budou dostávat po deset let mzdu, která jim vystačila stěží na dojíždění do práce a jedno jídlo denně. O svých zážitcích nesměly říct nikomu ani slovo a pravidelně se musely hlásit na policii. Na nic si však ani tak nestěžovaly a díky vstřícnému okolí se měly relativně dobře (a to slovo relativně bych zdůraznila a třikrát podtrhla).

vydáno: 2009
stran: 208
verdikt: 90%

Ukázka z knihy:

Žila starostmi, které jsou pro člověka na svobodě nicotné, ale v lágru mají váhu zdraví a života.

Nezmeškám kvůli průjmu nástup?

Vyjde na mě patka chleba, která je o deset gramů těžší?

Dostanu dnes ostrou pilku?

Bude nářadí vydávat nabručený Tretjakov, nebo laskavý Aljoša, který uzná, že loupák je třeba přebrousit?

Stačím nasbírat dost cedrových šišek, abychom z nich mohly vy­loupat olejnatá jadérka?

Mám si levou botu spravit, nebo požádat o nový pár po mrtvém? Co když bude horší?

Dnes musíme dohodnout praní prádla, protože šňůry nestačí pro všechny naráz. Jestli na mě vyjde deštivý den, budu čekat dva týdny.

Dodatek mimo knihu

Paní Věře Sosnarové je dnes 84 let a stále žije v jedné vsi na jižní Moravě. Její zesnulý manžel se nikdy nedozvěděl, co skutečně v Rusku prožila. Promluvit se odhodlala až mnoho let po Sametové revoluci. Odškodnění, které bylo v roce 2002 schváleno přeživším obětem gulagů, se nikdy nedočkala, protože veškeré dokumenty byly pečlivě odstraněny komunisty.

„Vždycky naše vláda, všechny noviny a rozhlas říkají, že v lágrech v Německu byli lidi mučený, o Židech a o všech možných. Ale nikdá v životě nikdo nevzpomene na ty český lidi, který zahynuli na Sibiři. Nemyslete si, že jich bylo málo! Bylo jich hodně. A kdo zůstal živej? Pár lidí zůstalo živejch, co se vraceli domů“

Věra Sosnarová v jednom rozhovoru

---

29/07/2019 Pozn.: Příběh vzbuzuje dojem, že je autentický. Paní Věra Sosnarová, starší ze sester, jej vyprávěla panu Kupkovi, který jej zvěčnil v této knize. Žel se ale objevily nějaké články o tom, že je příběh smyšlený.