Děj
Kniha pojednává o Olze Hepnarové. Jelikož jsem jí věnovala vlastní článek (pokračujte zde), děj knihy zestručním. Kniha pojednává o životě této dívky, která se ve svých 22 letech rozhodla vypořádat se společností a svou situací, z níž neviděla jiné východisko, nepochopitelným a otřesným způsobem. 10. července 1973 nákladním vozidlem narazila do hloučku lidí čekající na tramvaj. Konečný stav – 8 mrtvých, mnoho zraněných. Oprátka za osm mrtvých popisuje život Olgy Hepnarové, její pohled na dětství, dospívání a přežívání, stejně tak i pohledy ostatních – rodiny, spolupracovníků, svědků… Výpovědi byly sesbírány po jejím zatčení. Vyšetřování trvalo množství měsíců a uběhlo tři čtvrtě roku, než proběho hlavní soudní líčení a další rok, než byla Hepnarová jako poslední žena v ČSR popravena.
Úryvek
„Svého činu,“ řekla Olga Hepnarová, „v žádném případě nelituji a i nyní jsem přesvědčena, že jsem jednala správně, přesněji řečeno spravedlivě, protože nikdo jiný by moji spravedlnost nehájil, než já sama. Vše jsem udělala z nenávisti ke společnosti, kterou ona sama ve mně vypěstovala svým chováním ke mně… Rozhodně to nebyl čin ze zoufalství, ale naopak pramenící z mého zdravého rozumu, protože jsem prováděla bilanci svého života a na základě toho i možností, které ještě mám, a došla jsem k závěru, že již nemám žádné šance najít si jiný způsob života, který by mi vyhovoval, protože takový neexistuje. Nebylo mi dáno, abych žila jako ostatní. A to od samého počátku…“
„Myslíte tím vaše dětství?“
„Ano. Na předškolní věk si dobře vzpomínám a mohu říci, že již v té době jsem byla doma u svých rodičů nešťastná. Proto je také charakterizuji jako bezcitné lidi. Krutě jsem byla ale tělesně trestána nejen jimi, hlavně otcem, ale také oběma babičkami, tedy z otcovy i matčiny strany. Všichni tehdy dospělí členové naší rodiny se ke mně chovali tak, jako kdyby mne někde sebrali jako nalezené dítě. I moje starší sestra se ke mně stavěla negativně, spíš tedy nepřátelsky. Už tehdy započalo to, co pak pokračovalo natolik, že zmrzačili mou duši.“
1. Proč jsem si vybral/a právě tuto knihu?
Knihu jsem si přečetla na doporučení. Po letmém seznámení s tímto zvláštním případem jsem si řekla, že více informací než v této knize nikde neseženu, proto jsem si ji sehnala.
2. Definujte knihu až dvěma slovy (přídavným nebo podstatným).
Bezvýchodná situace
3. Definujte knihu jedním slovem (slovesem nebo citoslovcem).
Nechápe
4. S jakou postavou bych se ztotožnil/a, případně kým bych chtěl/a nebo naopak nechtěla být.
V této knize jsem se neztotožnila z pochopitelných důvodů s nikým.
5. Pokuste se v každém příběhu něco vyšvihnout, ať už je třeba i opravdu velmi špatný, najděte v něm alespoň jedno positivum.
Těžko se dá na biografickém díle hledat něco, co se dá vysadit nad ostatní děj, když víte, že se tohle opravdu stalo. Nicméně zmíním jednu věc, která mě zarazila. Týká se návštěvy psychiatra, kdy zoufalá Olga hledala pomoc, kde se dalo. Doktorovi na příjmu v Bohnicích ale mnoho neřekla. Být to schopný člověk, dostane to z ní, takhle ji ale jen vychodil s tím, že odpočinout si může někde na horách a ne na oddělení psychiatrie.
6. A naopak najděte jedno negativum, ale pouze jedno, cílem je uvědomit si co vám na knize vadilo nejvíce, nemusí to být jen chyba v knize (spisovatelce), ale třeba i v chování postav.
Neposloupnost, kdy jsem měla chvílemi zmatek v tom, která výpověd patří do které části života té mladé slečny. Jinak mi na knize nevadilo nic.
jůůůů.to musí být super kniha.
Ahoj Veruce, mám otázku. Příběh tě evidentně hodně zaujal, zajímal by mě tvůj, klidně obsáhhlejší závěr, názor na tu ženu, její činy. Jestli ji odsuzuješ nebo chápeš? díky za odpověď, knížku si co nejdřív zkusim půjčit
SiriusNoir: příběh o Hepnarové jsem se snažila číst bez emocí, což se mi povedlo jen částečně. Ta kniha je psaná subjektivně a je z ní cítit, že autor s popravou nesouhlasí. Co se týče mého názoru, tak se dá říct, že chápu, co ji k tomu zoufalému činu dovedlo, neměla to lehké a i kdyby se v pozdějších letech všichni přetrhli, aby se měla dobře, skončilo by to nejspíš stejně kvůli tomu, co se dělo v dětství. Můžu „nenávidět“ její okolí, můžu nadávat na psychiatry v tehdejší době, ale pořád tu zůstává ten fakt, že se rozhodla zabíjet neviné lidi, kteří s její situací neměli nic společného. Kdyby povraždila toho doktora v Bohnicích a pár dalších místo těch na zastávce, člověk by se na to díval trochu jinak. Takhle si jiný konec nezasloužila (krom toho by ji pobyt ve vězení její životní situaci jen těžko zlepšíl).
Hepnarová byla klasický vyšinutý vrah, Na rozdíl od dnešní mody Havlofilního humanismu co se zastává každé takové zrůdy si s ní společnost tehdy poradila a zlikvidovala jí.
Prípad Oľgy Hepnarovej je mi veľmi dobre známy a jej koniec je najhorúcejšou verziou iného prípadu, ktorý sa síce nestal, no všetky stopy a dôkazy naznačujú, že sa stali iné vraždy, ktorých objasňovanie prebieha a je veľký záujem o to, aby k objasneniu nikdy nedošlo. Ide o známy únos študentky medecíny a jej údajnú vraždu z rou 1976.
Verím, že napokon sa to podarí, tu chcem len povedať, že urna s popolom OH leží v jednom byte na juhu Slovenska – ak už ovšem popol nebol z obáv pred analýzou DNA, zlikvidovaný a v byte je prázdna urna.
Podľa mňa OH mala dožiť v ústave a nie hrať úlohu altenátorky obete únosu. Nech je tak či onak, mala slušný pohreb, ale jej príbeh stále zanecháva veľa otáznikov.