Děti nečtou, dětem se nečte

Třetí část miniseriálu o češtině bude zaměřena celá na četbu. První část o debilštině a trendu neovládání ČJ čtěte zde, druhou část o výuce naší mateřštiny na školách najdete zde.

Můžu zrovna začít od sebe. Na předčítání v mém útlém věku nebylo moc času, takže jsem se s ním setkala až ve školce, kdy nás (jinak dosti nevrlé) učitelky seznamovaly po obědě s pohádkami. V té době ale neexistovalo, aby někdo vyčníval z davu (jednalo se o začátek 90. let), tudíž nikoho z toho ústavu ani nenapadlo nás caparty učit písmenka. Jak je tomu dnes, přiznám se, pořádně nevím. Když jsem strávila 2 týdny praxí ve školce, na čtení předškoláků jsem se nijak nezaměřovala. Spíš jsem se ale setkala s tím, že se tato zařízení v tomto ohledu nijak nezměnila. Pokud rodič chce, aby jeho dítě umělo číst ještě před nástupem do 1. třídy, musí se o to zasadit sám. Tím se dostáváme zase na začátek tohoto odstavce a povíme si něco o předčítání.

Valná většina dětí má předčítání pohádek ráda. Jedná se o dosti důležitý faktor, který v budoucnu ovlivňuje i to, jak kvalitně bude dítě číst, případně za jak dlouho se naučí číst plynule (dost o tom vypovídá fakt, že já se díky nepravidelném a nijak častému předčítání pořádně naučila číst až v páté, šesté třídě, kdy jsem začala pořádně číst knížky sama, k tomu se ještě dostaneme). Seznamování s knížkami zvyšuje slovní zásobu, což zdaleka neplatí jen u předškoláčků a čerstvých školáků a u pohádek. Dítě, kterému rodiče/prarodiče/jiní blízcí často čtou, má daleko lepší start, když se začne učit samo číst, mnohdy s trochou snahy ze strany rodičů umí číst ještě v předškolním věku. Nutno zde zmínit fakt, že tato dovednost se mnohdy stave v 1. třídě pro žáčka nevýhodou. Stále se mezi učiteli najdou tací, kteří nesnáší, když někdo neodpovídá davu a místo rozvoje jeho znalostí a dovedností se jej snaží srazit na úroveň ostatních. Jistě nemusím zdůrazňovat, že tento pozůstatek z dob rudých se netýká pouze četby.

Výuka čtení se od sebe nejednotlivých školách příliš neliší. Vetší rozdíly se začínají objevovat až ve 3. – 5. třídě, kdy se někteří učitelé soustřeďují vedle gramatiky i na četbu a nutí žáky při hodinách číst nahlas. Pravdou však zůstává, že názor na tento styl výuky není jednoznačný. Někdo, kdo číst pořádně neumí (pletou se mu písmenka, zadrhává se, věta mu nedává smysl), si tímto čtení zlepší. Zároveň se tím zlepšuje schopnost přednášet a celkově vystupovat před dalšími lidmi. Pro některé je to ale teror navíc, zejména pokud číst umí očima a nahlas mu to z toho důvodu nejde. Na prvním stupni však spíše převládá ten první případ a čtení nahlas považuji za prospěšné.

Na první stupni se také děti začínají seznamovat s pojmem povinná četba a literatura, se kterými se bude dále setkávat přinejmenším až do ukončení střední školy. Přístup k povinně četbě se u každého kantora liší. Zatímco někteří vyžadují přečtení některých titulů a dávají z děje takové otázky, na něž ani internet nezná odpověď, jiným stačí jen obsah díla a klíčové skutečnosti. Co se povinné literatury týče, měla bych k ní několik poznámek.

Povinná četba na školách je průřez literaturou, takže v najdeme díla od starověku/středověku po současnost. Mějte mě třeba za barbara, ale Dalimilovu kroniku nebo Labyrint světa a ráj srdce jsem opravdu nebyla schopná přečíst. V tomto ohledu jsem sama, většina těch, kteří jinak přečetli všechny či většinu ze seznamu povinné literatury se shodli na tom, že nutit někoho číst Dalimilovu kroniku je kravina, protože to nejde a člověka to odradí číst další požadovaná díla. Co se mě týče, celkově jsem toho moc nepřečetla a to právě z toho důvodu, že to bylo povinné. A nejsem jediná.  Já osobně jsem příznivce dobrovolné četby, pokud si student najde obsah díla, ve kterém se nenacházejí nesmysly, nevidím důvod, proč ho nutit knihu číst. Každý si mezi výčtem profesora najde něco, co je mu blízké a to si přečte z vlastní vůle. Nemá cenu někomu knížky znechucovat tímto způsobem. Ano, člověk by měl mít přehled o dílech, která se zapsala do dějin a jejich autorech, avšak v mnoha případech obsah stačí a mnohdy právě jeho shánění přiměje studenta si knihu přečíst, přijde-li mu zajímavá. Asi se nemám čím chlubit, když řeknu, že jsem přečetla jen Starce a moře, Saturnina a 1984. Nikdy jsem na literaturu klasiků nebyla, o obsahu děl z povinné četby mám ale docela slušný přehled a z tuho vyplývá i můj výše popsaný názor.

Vztah k povinné četbě ale nijak nemusí ovlivnit četbu jako takovou. To, že si někdo nepřečte Čapka nebo Gogola ještě neznamená, že nečte nic. Na druhou stranu je pravda, že valná většina teenagerů nečte nic kromě Bravíčka a Top Děvky. V porovnání s nimi je úspěch, když někteří čtou aspoň braky v podobě Stmívání a jiných upírovin, případně když se dítě dostane k Potterovi. Na druhou stranu je dobré, že někteří čtou aspoň něco a v zásadě je pak jedno, jestli je to fantasy, sci-fi, romány pro ženy nebo klasická literatura (ačkoli kvalita pohybuje v různých rovinách).

To, že puberťáci a dospělí nečtou nic (případně jen bulvár) se dost projevuje na jejich slovní zásobě i myšlení. Vlastně není problém po pár minutách rozhovoru u většiny lidí poznat, zda čtou nebo ne. V zásadě by měli sami rodiče dbát na to, aby jejich dítě četlo aspoň něco, protože úroveň znalosti českého jazyka s tím úzce souvisí.