S příchodem podzimu na mě každoročně dolehne nostalgická nálada. Dumání a vzpomínání u mě automaticky přichází s mlhavými rány, barevnými stromy a zachmuřeným počasím. To mám chuť si večer (po uspání malého) tak akorát uvařit zázvorový čaj, pustit si něco, co normálně moc neposlouchám (jako třeba Maok) a prohlížet si fotky nebo si číst svoje staré články. Letos je ten podzim nějaký jinačí, ale ta nostalgická vlna se dostavuje stejně.

Po příšerném létě trvajícím od dubna jsem se na něj těšila opravdu hodně. Vyhlížela jsem ho každým dnem a říkala si, zda letos konečně zastihnu tu nejbarevnější část někde v přírodě, na nějakém výletě pěkně s foťákem v ruce. To se po několika letech opravdu povedlo a já mám zase náladu se po roce vrátit k měsíčním přehledům. Čas od času si je zpětně prohlížím a říkám si, že bych alespoň tohle mohla pravidelně zveřejňovat. Pak si ale říkám, co já bych tam vůbec přes léto psala? Že je mi vedro? Pořád dokola? To by snad odradilo i tu hrstku pravidelných čtenářů, které, jak odhaduji, bych spočítala na prstech jedné ruky a ještě by mi tři pětiny prstů zbyly.

Na druhou stranu ale už pár let vím, že tenhle blog píšu hlavně pro sebe, resp. pro nás. Je sice hezké, že sem sem tam zavítá někdo z gůglu a najde, co hledal, a je rozhodně fajn, když se někomu líbí fotky a reporty z výletů ho inspirují k vlastním cestám, ale co si budeme povídat, doby, kdy to tady četlo několik snad i desítek pravidelných návštěvníků, jsou už nenávratně pryč. Kdybych ten blog psala primárně pro návštěvnost a komentáře, musela bych s tím seknout už dávno.

To ale jaksi stále nemám v plánu.

Popravdě lidská paměť je ošidná a i přesto, že si vybavím prakticky všechny výlety za posledních 10 let do zajímavých podrobností, stejně se najdou takové, které se mi z hlavy tak nějak vykouřily a musí mi je něco připomenout. To se třeba stalo i teď o víkendu, když jsme navštívili České Středohoří. Je to vlastně zajímavé, já si vzpomínala na podrobnosti, proč jsme před 5 lety nevylezli na Oblík (to prosím proto, že jsme se tehdy v Lounech opravdu dobře naobědvali a prohlásili jsme, že to vidíme tak možná na polehávání ve stínu, rozhodně ne na další kopec ;)), ale že jsme v téže době navštívili jednu zříceninu, na to jsem si vzpomněla prakticky až poté, co jsme teď už podruhé projížděli vesnicí, z níž jsme se na ni vydávali. Vyrazili jsme na ni znovu. Ani ta cesta mi pak nebyla povědomá a jen stěží jsem ty vzpomínky lovila z hlavy. Nakonec jsem si vzpomněla (s Martinovou dopomocí) prakticky na všechno i na nějaké drobnosti, ale říkám si, že na tom může mít svůj podíl i to, že z tehdejšího výletu nevznikl report. Osobní zápisky k takovým článkům sice připojuju jen málokdy, ale v hlavě to přece jen pak zůstane spíš.

Když už jsem u toho Českého Středohoří, vrátím se k úvodu, kde padlo něco o nostalgii. Souvisí to spolu. Tuto oblast jsme naposledy navštívili, jak už jsem psala, před 5 lety. Tehdy jsme prakticky nikam necestovali sami (ostatně to necestujeme ani dnes, ale je to nepřekvapivě o něčem úplně jiném). Jezdíval s námi kamarád, který vždycky ty výlety uměl vymyslet, naplánovat a pak i ten plán dodržet. Nepřestal s námi jezdit ani přesto, že jsme mu do toho občas házeli vidle (jako třeba s tím Oblíkem). Bez jeho vedení vypadaly naše výlety jako tragikomická parodie. Kamarád s námi už pár let nejezdí a s největší pravděpodobností ani jezdit nebude. Vlastně to za chvíli bude pár let od chvíle, kdy jsme ho naposledy viděli. Jsme každý někde úplně jinde a stalo se to tak nečekaně, jak si to jen člověk umí představit. Takový nepochopitelný obrat, že mě napadá jen málo těch ještě méně pochopitelných.

Co se dá dělat. Výlety si musíme plánovat sami. Založili jsme rodinu, měli bychom zvládat i tohle. :) Čím větší časový odstup od toho narůstá, tím větší symboliku v tom vidím. Kamarád se tak nějak vytratil v době, kdy do našeho života vstoupil malý. Něco skončilo, něco nového začalo. Neměnila bych samozřejmě, ale asi jen málokdo ano, a takový člověk by musel mít priority opravdu divně poskládané. Jen po tom všem zbyla hodně hořká pachuť.

Venku však panuje opravdu ukázkové babí léto. Nejbarevnější podzim za slunečného počasí a my jsme téměř denně venku v přírodě. To už se mi pár let nepoštěstilo, vždycky do toho něco vlezlo. Snad stihneme ještě nějaký společný výlet, ať si tohoto období neužívám jen já a malý, ale i Martin, který to nejlepší prosedí v práci. A já si dobře pamatuju, jak moc stálo za houby na to všechno jen koukat z okna kanclu.

PS: Zbytek podzimních fotek už brzy zveřejním v obvyklých reportech z výletů, těch tu prostě zůstane stále nejvíc. Předpokládám, že výžblebt tohoto typu je naprosto ojedinělý. ;)