Cestou k roku 2022

Pokud nemáte rádi cizí nudné bilance předchozího roku, nečtěte to.

V přírodě nám bylo dobře

Pokud by se mělo soudit podle mé aktivity na tomto blogu, člověk by si myslel, že jsme rok 2021 téměř proseděli doma na zadku. Opak je ale pravdou a já si jen těžko hledám příležitost ke zpracování všech těch fotek a sepsání alespoň trochu kvalitních reportů ze všech těch našich výletů a vycházek. Když to půjde dobře, v nejbližší době se můžete těšit třeba na Anenský vrch a bunkry okolo (Orlické hory), Kersko, Mšenské bludiště (Kokořínsko), zříceninu Kraví hora (Vysočina), podhůří Beskyd, dálnici D35, Temelín, zatopené mosty na D1 a nedaleký dvojmost (jo, byli jsme tam zase, předchozí reporty čtěte tu a tu), archeopark Všestary, skanzen a muzeum Nasavrky, lom Velká Stráž, Klepec, Lechův kámen u Kouřimi, opuštěné budovy v Milovicích a pár dalších míst.

Než se do nich pustím, tu máte alespoň výběr toho, co tu letos už přibylo. ;)

Našla jsem si aktivitu, která mě fakt baví

Ještě z kraje roku jsem nechápavě kroutila hlavou nad tím, k čemu je arboristický prak. Tedy k čemu je normálnímu smrtelníkovi arboristický prak. Pak jsem si nechala ukázat, jak se leze po stromech, a ten prak už nutně potřebuju. A delší lano k tomu. A ano, ještě před rokem bych taky prohlásila něco ve smyslu, že lezecké uzly jsou šíleně složité a že mě nikdo nedonutí se je naučit, protože bych se do nich akorát tak zamotala. Pořekadlo “nikdy neříkej nikdy” prostě zase zaúřadovalo.

Už jsem tu víckrát zmínila, že jsme se na konci roku 2020 přidali do řad geokačerů. Hledat rozbité plastové krabičky s plesnivým sešitem doplněným o kinderšrot (další trefný popis tu) nás sice baví, ale co si budeme povídat, začali jsme s tím pozdě a z trochu jiného důvodu než většina ostatních. Táhlo nás to a stále táhne k těm složitějším. Na jaře nás náš dobrý kamarád zasvětil do tajů amatérského stromolezení, o týden později už jsme si domů vezli vlastní výbavu a o další týden později zdolávali náš první strom zcela sami. K technice stoupání po laně na stromy se brzy přidalo i smycování (povětšinou na betonové sloupy, ale někdy i na stromky) a slaňování skal.

Poznala jsem, co to je adrenalin

Hned několik našich letošních výprav jsme si naplánovali tak, aby se cestou daly vylézt nějaké ty stromy. Výška, do které se vydáváme, se postupně zvyšuje. Tu to bylo 8 metrů, pak 10, 12, 14,… A najednou jsme stáli pod stromem, kde se náš cíl schovával skoro ve 20 metrech. To už bylo o něčem jiném, lezení dalo víc zabrat, lano pružilo a my si na něm připadali jako jojo. Zpětně to považuju za takovou demoverzi toho, co nás čekalo o čtvrt roku později – slanění a následně vylezení nějakých 35 metrů. Ale už ten strom samotný představoval slušný tělocvik i adrenalin. Lidé dole pod ním se dost zmenšili. :)

Vrcholným zážitkem pak byla akce na konci října, z níž čerpám pozitivní energii ještě teď. Takový nával adrenalinu a sebepoznání jsem do té doby nezažila. Je mi jasné, že lidé, kteří běžně lezou (šplhají, skáčou, létají,…) si teď nechápavě ťukají na čelo, protože tohle přece nic extra není, ale pro totálního začátečníka s čímkoli více či méně rizikovým to teda něco extra bylo a je.

Začala jsem jezdit na kole

A když už jsem u těch aktivit, co mě začaly bavit – začala jsem jezdit na kole, ale nepřestala jsem nesnášet cykloaktivisty. U nás se v nejbližším okolí dá jezdit jen po silnicích, přesto dělám maximum pro to, aby moje jízda neotravovala jiné účastníky silničního provozu. Potvrdilo se mi tak, že samotná jízda na tomto dopravním prostředku ještě kokoty z lidí nedělá, že to už museli mít v hlavě předtím. ;)

Naučila jsem se vystoupit ze své komfortní zóny

Aspoň někdy a aspoň v něčem. Jít proti proudu není pro introverta a (snad) vyléčeného sociofobika snadné, ale zase to vlastně dělám celý život, takže proč by to teď mělo být jiné. Svět se zbláznil, politici a média poštvali lidi proti sobě, nechali je vměstnat se do dvou nesmiřitelných táborů. Naprosto nesmyslně, naprosto zbytečně. Nebo možná naopak záměrně a promyšleně, kdo ví. V každém případě se to bude dost těžko a dost dlouho dávat do pořádku.

Mám to štěstí, že se s mnoha lidmi stýkat nemusím a s těmi, s nimiž se stýkám častěji, se v tomhle ohledu prakticky na všem shodnu. S těmi dalšími jsme se nehlasně shodli, že máme důležitější věci na řešení než to, co se na nás valí ze všech stran. Funguje to. Když už to ale není jen o tom, jestli se s někým shodnu, nebo neshodnu, ale o tom, že se boří celý právní stát, protože si s právem někdo tam nahoře soustavně vytírá zadek, pak už by se vážně sedět, mlčet a nečinně přihlížet nemělo, protože bychom se také mohli jednoho dne divit, do čeho jsme se to probudili.

Naučila jsem se spoustu věcí a učím se učit

Učím se rozpoznávat rostliny, s nimiž se dají obarvit klubka vlny přírodní cestou. Obarvila jsem jich takhle celkem dost a hodlám v tom pokračovat. Poprvé jsem si taky vyzkoušela tkaní z velice tenkého hedvábí, ušila nějaké ty raně středověké oděvy a samozřejmě utkala slušné množství karetek. :) LH akce jsme ale stihli jen dvě, za to se obě mimořádně vydařily, takže si nemohu stěžovat.

Učím se lépe si organizovat čas a dělit ho mezi běžné povinnosti a tu hromadu aktivit, které mě baví a naplňují. Učím se kreslit a připravovat učební materiály. Učím se učit, protože to je teď to nejdůležitější, co mě čeká. A loni jsem se naučila i mimo jiné to, že to ne vždy jde hladce a že je potřeba to překonat.

Předsevzetí? Ne, mám jen přání

Naučila jsem se toho dost. Dost na to, abych si žádná předsevzetí nedávala.

A přání mají stejně mnohem větší sílu. Zejména ta, která nevyslepičíte všem na potkání, takže si je nechám pro sebe. :)

Všem, kteří dočetli až sem, přeji do nového roku jen to dobré, pevné zdraví a také nervy!