Nejvyšší hora Hrubého Jeseníku – Praděd (1491 m) nás lákala už před více než deseti lety. Vede na ni hned několik více či méně náročných turistických tras, my zvolili modrou značku a následně červenou jesenickou hřebenovku z Červenohorského sedla, což je asi ta nejméně náročná trasa ze všech. Brali jsme ohled na děti, přece jenom před sebou měly víc kilometrů, než kdy předtím ušly. :)

My se na Praděd chystali už kdoví kolik let. Od našeho zajímavého zážitku na jaře 2014, kdy nás Jeseníky ze svých svahů jednoduše vyhnaly, jsme si dávali velký pozor na přípravu další výpravy do nich. A nějak se to po celá ta léta nedařilo, vždycky jsme nakonec zvolili jiný cíl. Letos už to muselo vyjít a vyšlo to perfektně.

Z parkoviště po modré

Auto jsme nechali na parkovišti na Červenohorském sedle. Suverénně se jedná o nejdražší letošní parkovné, pokud nepočítám stellplatz v Triglavském národním parku. Trochu jsme zalitovali, že jsme je nakonec neodstavili na bezplatném parkovišti dole pod kopcem u žluté turistické značky. Až budeme chtít na Praděd příště, už budeme moudřejší.

Ze sedla jsme vyrazili po modré. První čtyři kilometry vedou prakticky po rovině, nastoupá se jen něco okolo sta výškových metrů. Už poměrně brzy se ale naskytl pohled na náš cíl. Děti prohlásily, že je pěkně daleko, já si zase říkala, že vůbec není vysoko, že to bude vážně pohoda.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Trochu vody, trochu do kopce, trochu po kamenech

U Výrovky jsme opustili zpevněnou cyklostezku a vydali se do lesního porostu, kde nebyla nouze o borůvky. O kousek dál se cesta změnila ze suché lesní pěšiny na pěkně podmáčenou lesní pěšinu. Mnohde chyběly chodníčky a nešlo to ani obejít. Prakticky všichni jsme minimálně jednou do vody zahučeli. Tento poměrně krátký úsek (1 km) jsme proto šli nezvykle dlouho a návrat na cyklostezku jsme celkem uvítali.

Zpevněná rovná cesta se nicméně o pár set metrů dál změnila v cestu poskládanou z obrovských balvanů. Pro pěší to není problém, ale kolem jedoucí cyklisté pěkně nadávali. ;) Nakonec nechybí ani dřevěná lávka, které jsme si později dosyta užili při zpáteční cestě.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Od Švýcárny už jenom po asfaltu

Od chaty Švýcárna je to na vrchol Pradědu nějakých 3,5 km. Cesta, převážně asfaltová, stoupá jen mírně a jakmile člověk dojde na silnici, která vede až k vysílači, neví, kterým směrem se koukat dřív.

Výhledy z Pradědu a hurá na kafe

A najednou jsme stáli nahoře. Obešli jsme vysílač, podívali se na vyhlídku a kocháním se krajinou strávili nejméně půl hodiny.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Dovnitř se nám nechtělo a tak jsme jako záchytný bod na kafe zvolili Švýcárnu. Dorazili jsme tam tak akorát, aby nám nezavřeli před nosem. Turisty shánějící na poslední chvíli nocleh i obsluhu jsme trochu překvapili tím, že se ještě chystáme s dětmi až na Červenohorské sedlo, ale my s nočním návratem počítali celou dobu. Fotek z krásné hřebenovky tedy moc nemám, zato mám důvod tam někdy brzy vyrazit znovu.

Nebyly nalezeny žádné obrázky

Posilněni kávou, resp. čokoládou, resp. zmrzlinou (každý dle svého uvážení) jsme se téměř za tmy vydali dál po červené. Děti si užívaly dřevěné chodníčky a hvězdy nad hlavou, sem tam i nějaká spadla (bylo to v období Perseid). Za Malým Jezerníkem (1208 m) nás čekala trocha klesání náročnějším terénem, tak jsme se hned vzápětí nedaleko Výrovky rozhodli využít pohodlnou stezku po modré, kterou už jsme znali. K autu jsme to stihli ještě ten samý den, byť těsně, ve 23:52. :)

---

Poznáváme Jesenicko 2023

V srpnu jsme se rozhodli probádat pro nás naprosto neznámý kraj severně od Jeseníku, předtím jsme se ale ještě stavili třeba na Rešovských vodopádech, u Bruntálu, v Krnově a na Pradědu. S dětmi jsme spali v dodávce a domů odjížděli nadmíru spokojení. :)