Třetí část miniseriálu o češtině bude zaměřena celá na četbu. První část o debilštině a trendu neovládání ČJ čtěte zde, druhou část o výuce naší mateřštiny na školách najdete zde.
Můžu zrovna začít od sebe. Na předčítání v mém útlém věku nebylo moc času, takže jsem se s ním setkala až ve školce, kdy nás (jinak dosti nevrlé) učitelky seznamovaly po obědě s pohádkami. V té době ale neexistovalo, aby někdo vyčníval z davu (jednalo se o začátek 90. let), tudíž nikoho z toho ústavu ani nenapadlo nás caparty učit písmenka. Jak je tomu dnes, přiznám se, pořádně nevím. Když jsem strávila 2 týdny praxí ve školce, na čtení předškoláků jsem se nijak nezaměřovala. Spíš jsem se ale setkala s tím, že se tato zařízení v tomto ohledu nijak nezměnila. Pokud rodič chce, aby jeho dítě umělo číst ještě před nástupem do 1. třídy, musí se o to zasadit sám. Tím se dostáváme zase na začátek tohoto odstavce a povíme si něco o předčítání.
Valná většina dětí má předčítání pohádek ráda. Jedná se o dosti důležitý faktor, který v budoucnu ovlivňuje i to, jak kvalitně bude dítě číst, případně za jak dlouho se naučí číst plynule (dost o tom vypovídá fakt, že já se díky nepravidelném a nijak častému předčítání pořádně naučila číst až v páté, šesté třídě, kdy jsem začala pořádně číst knížky sama, k tomu se ještě dostaneme). Seznamování s knížkami zvyšuje slovní zásobu, což zdaleka neplatí jen u předškoláčků a čerstvých školáků a u pohádek. Dítě, kterému rodiče/prarodiče/jiní blízcí často čtou, má daleko lepší start, když se začne učit samo číst, mnohdy s trochou snahy ze strany rodičů umí číst ještě v předškolním věku. Nutno zde zmínit fakt, že tato dovednost se mnohdy stave v 1. třídě pro žáčka nevýhodou. Stále se mezi učiteli najdou tací, kteří nesnáší, když někdo neodpovídá davu a místo rozvoje jeho znalostí a dovedností se jej snaží srazit na úroveň ostatních. Jistě nemusím zdůrazňovat, že tento pozůstatek z dob rudých se netýká pouze četby.
Výuka čtení se od sebe nejednotlivých školách příliš neliší. Vetší rozdíly se začínají objevovat až ve 3. – 5. třídě, kdy se někteří učitelé soustřeďují vedle gramatiky i na četbu a nutí žáky při hodinách číst nahlas. Pravdou však zůstává, že názor na tento styl výuky není jednoznačný. Někdo, kdo číst pořádně neumí (pletou se mu písmenka, zadrhává se, věta mu nedává smysl), si tímto čtení zlepší. Zároveň se tím zlepšuje schopnost přednášet a celkově vystupovat před dalšími lidmi. Pro některé je to ale teror navíc, zejména pokud číst umí očima a nahlas mu to z toho důvodu nejde. Na prvním stupni však spíše převládá ten první případ a čtení nahlas považuji za prospěšné.
Na první stupni se také děti začínají seznamovat s pojmem povinná četba a literatura, se kterými se bude dále setkávat přinejmenším až do ukončení střední školy. Přístup k povinně četbě se u každého kantora liší. Zatímco někteří vyžadují přečtení některých titulů a dávají z děje takové otázky, na něž ani internet nezná odpověď, jiným stačí jen obsah díla a klíčové skutečnosti. Co se povinné literatury týče, měla bych k ní několik poznámek.
Povinná četba na školách je průřez literaturou, takže v najdeme díla od starověku/středověku po současnost. Mějte mě třeba za barbara, ale Dalimilovu kroniku nebo Labyrint světa a ráj srdce jsem opravdu nebyla schopná přečíst. V tomto ohledu jsem sama, většina těch, kteří jinak přečetli všechny či většinu ze seznamu povinné literatury se shodli na tom, že nutit někoho číst Dalimilovu kroniku je kravina, protože to nejde a člověka to odradí číst další požadovaná díla. Co se mě týče, celkově jsem toho moc nepřečetla a to právě z toho důvodu, že to bylo povinné. A nejsem jediná. Já osobně jsem příznivce dobrovolné četby, pokud si student najde obsah díla, ve kterém se nenacházejí nesmysly, nevidím důvod, proč ho nutit knihu číst. Každý si mezi výčtem profesora najde něco, co je mu blízké a to si přečte z vlastní vůle. Nemá cenu někomu knížky znechucovat tímto způsobem. Ano, člověk by měl mít přehled o dílech, která se zapsala do dějin a jejich autorech, avšak v mnoha případech obsah stačí a mnohdy právě jeho shánění přiměje studenta si knihu přečíst, přijde-li mu zajímavá. Asi se nemám čím chlubit, když řeknu, že jsem přečetla jen Starce a moře, Saturnina a 1984. Nikdy jsem na literaturu klasiků nebyla, o obsahu děl z povinné četby mám ale docela slušný přehled a z tuho vyplývá i můj výše popsaný názor.
Vztah k povinné četbě ale nijak nemusí ovlivnit četbu jako takovou. To, že si někdo nepřečte Čapka nebo Gogola ještě neznamená, že nečte nic. Na druhou stranu je pravda, že valná většina teenagerů nečte nic kromě Bravíčka a Top Děvky. V porovnání s nimi je úspěch, když někteří čtou aspoň braky v podobě Stmívání a jiných upírovin, případně když se dítě dostane k Potterovi. Na druhou stranu je dobré, že někteří čtou aspoň něco a v zásadě je pak jedno, jestli je to fantasy, sci-fi, romány pro ženy nebo klasická literatura (ačkoli kvalita pohybuje v různých rovinách).
To, že puberťáci a dospělí nečtou nic (případně jen bulvár) se dost projevuje na jejich slovní zásobě i myšlení. Vlastně není problém po pár minutách rozhovoru u většiny lidí poznat, zda čtou nebo ne. V zásadě by měli sami rodiče dbát na to, aby jejich dítě četlo aspoň něco, protože úroveň znalosti českého jazyka s tím úzce souvisí.
čo sa povinného čítania týka, je pravda, že som tak prečítala kopu somarín, ale na druhej strane som natrafila na množstvo dobrých diel, ktoré by som si inak neprečítala (a hlavne neskôr sme mali vyberané vcelku zaujímavé knihy a som typ, čo prečíta takmer všetko, tak je to možno i tým :D)
ja mela v tomhle ohledu stesti, mama na to vzdycky docela dbala, jako malym nam predcitala pohadky a co jsme se naucili cist kupovala nam takove ty detske knizky s velkyma pismenama a kratkyma textama, od kterych sme se postupne, jak rostly nase schopnosti, propracovavali ke slozitejsim a delsim kniham. na gymplu se mi pak do ruky dostal King a ja nebyla schopna cist skoro nic jineho, sem tam neco co bylo povinne, ale taky to nebyz zadnej zazrak, protoze jak si rekla, bylo to povinne:D ted se k tomu ale vracim, prave jsem docetla kartouzu parmskou a u postele ji vystridalo Orwelovo 1984:) zkratka at zijou levne knihy a jejich edice svetovych autoru:D
Mně rodiče četli hodně, takže díky tomu jsem si ke knížkám našla cestu už někdy ve druhé třídě a naučila jsem se číst už v tomhle věku pořádně. A hrozně mě otravovalo, že spolužáci koktají ještě třeba v šesté třídě. Btw. čirou náhodou obě zmíněné knihy (Labyrint světa a ráj srdce i Kroniku takřečeného Dalimila) znám, obě jsem je četla. Povinně. Jenomže až v prváku na vysoké, takže je holý nesmysl nutit to středoškolákům. Mi přijde, že od toho, že je to povinné se dá ještě oprostit. Spousta mých spolužáků, když jsme četli maturitní knížky, nakonec připustilo, že se z toho dá vybrat něco, co není marný. Dostávali jsme jen rámcový okruhy podle období, konkrétní tituly jsme si v seznamu volili. Což je fajn, každý si může vybrat podle svého vkusu a určitě se to dá. Za chybu mimochodem považuju taky to, jak se literatura na středních školách učí. Věřím, že každý si něco v těch knihách najde, pro každého vkus něco existuje, jenom jak to ty učitelky podávají, to namotivovat ke čtení té literatury v životě nikoho nemůže.
Já jsem naštěstí z knihomolské rodiny takže knížky a čtení miluji už odmala :-) Dokonce jsem přečetla i všechnu povinnou literaturu a snažila jsem se o to i na VŠ-tam těch knih ale bylo mnohem víc, navíc z Británie a USA. Jedinou povinnou knížku, kterou jsem nebyla schopná přečíst byl Nikola Šuhaj, ale snad se konečně dostanu aspoň k filmu, ten je prý moc hezký. Ale je fakt, že jsme na SŠ neměli Komenského ani Dalimilovu kroniku.
Nedávno jsem s kamarádem vedla diskuzi o tom, zda člověk, který nečte je hloupý nebo ne. Dle mého názoru ano – ale to, že je hloupý nemusí být příčinou nečtení, ale jeho následkem. Takže – číst, číst, číst!!! Je to to nejlepší, co člověk pro svoje vzdělání může udělat. Já čtu už od svých tří let a jsem za to vděčná, rodiče mi jako malé předčítali takřka denně a podle toho taky má čtenářská kultura vypadá:) Bohové nechť je velebí!:)
Povinnou četbu jsem neznala do té doby, než jsem dostala do ruky kánon k maturitě. Za celou dobu studia jsme právě měli jen doporučenou četbu. A jsem za to hodně ráda. Číst celé ty roky díla, o které bych jinak ani nezakopla, je pro mě děsivá představa. Vidím to u bratra, který má povinnou četbu a ztratil úplně chuť ke čtení (dříve četl, teď už jen to, co musí). Co se týče zrovna Labyrintu, tak ten jsem taky nedokázala dočíst.