Litva 2025 v dodávce bez kempů: ráj pro tento způsob cestování

V květnu 2025 jsme strávili 10 dní na roadtripu, jehož cílem bylo poznat Litvu – projet tuto zemi kolem dokola, vidět známá i méně známá místa, nasát místní atmosféru a ochutnat něco z litevské kuchyně. Při té příležitosti jsme letmo nahlédli i do Lotyšska.

Na blogu najdete už 27 článků týkajících se této země a je na čase napsat z tohoto výletu ten úplně poslední, v němž shrnu naše dojmy a různé tipy.

Proč jsme se rozhodli jet zrovna do Litvy

Litvu jsme měli v plánu už hodně dlouho, ale pořád jsme to odkládali. Důvod byl ryze praktický – jeden kamarád, který tam jezdí velice často, nám víckrát nabízel, že nás tam provede, ale nikdy se nám nepovedlo sladit termín.

Pro loňský květen jsme také původně zvažovali úplně jinou lokalitu, a sice východní Slovensko, severovýchodní Maďarsko a region Maramureș na severozápadě Rumunska. Večer před odjezdem jsme se podívali na aktualizované počasí a zjistili, že máme problém, který by nám z výpravy udělal leda tak týdenní posezení v autě, navíc v pořádně promáčených věcech.

Tak jsme na poslední chvíli vymysleli plán v části Evropy, kde téměř nemělo pršet a zároveň se tam dalo relativně snadno dojet – v Pobaltí. Hrubý plán jsme vymysleli během pár hodin, podrobnosti a konkrétní zastávky jsme pak řešili přímo na cestě.

Jak dlouho trvá cesta do Litvy autem?

Zabere to prakticky celý den.

Tam jsme jeli se zastávkou na Moravě a přespáním za Varšavou, zpátky jsme to vzali v kuse jen s bezpečnostními přestávkami. Navigace z Kaunasu domů do středních Čech nám ukazovala 999 km a skoro 10 hodin jízdy. Kilometry seděly, doba cesty ale byla o několik hodin delší. Je totiž potřeba počítat se zastávkami, kterých by měl člověk už jen kvůli bezpečnosti udělat hned několik.

Dálniční poplatky v Polsku, Litvě a Lotyšsku

Cesta po polských dálnicích je totiž úmorná – pořád stejná a zdá se nekonečná. Pozitivní na ní ale je, že je zdarma. Všechny úseky propojující polská města Vratislav, Lodž, Varšavu a Suwałki jsou bezplatné. Bez poplatku se dá jet také z Ostravy přes Čenstochovou a Piotrków Trybunalski do Varšavy a dále po stejné trase až do Suwałek.

Litevské dálnice i rychlostní silnice jsou pro osobní vozidla do 3,5 t rovněž bez poplatku.

V Lotyšsku jsou dálnice a rychlostní silnice zdarma pro osobní vozidla do 3 t.

Jaké jsou silnice v Litvě (a v Lotyšsku)

Litva má na většině silnic pěkný asfaltový povrch. Cesty horší kvality jsme viděli jen v okrajových částech – u hranic s Kaliningradskou oblastí, kde propojovaly malé osady, a při hranicích s Lotyšskem, kde se rovněž jednalo o pustší oblasti.

Obecně v Litvě platí, že silnice první třídy mají perfektní povrch, silnice druhé třídy mohou mít o něco horší, ale stále asfaltový povrch, a silnice třetí třídy bývají prašné, nerovné cesty bez asfaltu (takové zpevněné polňačky).

V Lotyšsku (alespoň v jeho západní části) je to horší. Jediná silnice první třídy (něco jako naše bývalá „Rka“) měla asfalt, všechny ostatní, i ty, které se na mapě tvářily jako spojnice dvou větších obcí, byly naprosto šílené – nerovné a prašné.

Zcela upřímně – jeli jsme po nich maximálně třicítkou, protože při vyšší rychlosti nám padaly věci z palubní přihrádky a auto s námi nezdravě házelo. Člověk by do některých částí Lotyšska skoro doporučil spíš teréňák.

Jak se v Litvě řídí

Litva má téměř shodné dopravní značení jako my, takže zorientovat se v místních pravidlech silničního provozu není problém. Pokud si dobře vzpomínám, setkali jsme se jen s pár dopravními značkami, s nimiž se u nás běžně nesetkáme. Jednou z nich byl černý kruh v bílém nebo žlutém poli, který značí objížďku. Minimálně v Kaunasu se pak setkáte ještě se světelnou křižovatkou, na níž je přechod pro chodce veden i příčně.

Řízení ve vesnicích a menších městech probíhalo bez problémů, v Litvě je výrazně méně provozu než u nás. Jedinou výjimkou jsou větší města – Vilnius je dopravně podobný Praze nebo Brnu (jinými slovy je to tam trochu o nervy), Kaunas zase Ostravě nebo Hradci Králové (je potřeba dávat pozor).

Litva a spaní v dodávce – nejlepší navštívená země

Co jsme si mysleli

Sice jsme tušili, že Pobaltí je k našemu způsobu cestování přívětivější než třeba Slovinsko, ale po tamních zkušenostech jsme raději byli opatrní a připraveni znovu hledat co nejméně nápadná místa, abychom nebyli na očích. V tom máme už poměrně bohaté zkušenosti právě ze Slovinska, ale i z Maďarska, Slovenska a samozřejmě od nás.

Jezdíme v obyčejné malé dodávce, ve které spíme. Netaháme s sebou židle, stoly ani markýzy, nevyléváme z auta splašky, uklízíme po sobě veškerý nepořádek a nerozděláváme oheň (kafe vaříme na vařiči, ne na ohništi). Přesto býváme opatrní, protože pár nepříjemných konfrontací už jsme přece jen zažili.

Co jsme zažili

Jak jsme ale brzy zjistili, v Litvě to není potřeba. Pokud člověk dodrží pár základních pravidel, může každý večer prosedět u táboráku, v pohodě si přeskládat auto, aniž by na něj někdo blbě koukal, ráno si v klidu připravit kafe a v mnoha případech využít přistavené toi-toiky a popelnice.

Poprvé jsme se o tom přesvědčili u Kaunaské přehrady, kde jsme v lese našli místo s připraveným grilem, několika ohništi a dostatkem parkovacích míst. Celkem jsme tam strávili tři noci. Na začátku pobytu jsme si mysleli, že jde jen o příjemnou výjimku, ale vůbec ne. Podobných míst jsme po celé Litvě našli spoustu, nejvíc asi v Žemaitijském národním parku.

Nocování v Žemaitijském národním parku a na Kurské kose

Ano, čtete správně – v národním parku. To, co je u nás (a na Slovensku taky) naprosté sci-fi, je v Litvě úplně běžné. V Žemaitijském národním parku najdete spoustu míst připravených pro příjemně strávený večer u táboráku. Jen na málokterých místech je zákaz rozdělávání ohně, naopak tam často bývají připravená ohniště nebo dokonce grily. Přespání není problém, k dispozici bývají lavičky, přístřešky, toi-toiky i popelnice. Díky tomu je všude opravdu čisto a příjemně.

Narazili jsme vlastně jen na jediné místo, kde se kempovat ani nocovat v autě nesmí – na Kurské kose. Tam je to dovoleno jenom v oficiálních kempech.

Kde se hledá místo na spaní hůře

Litva je na spaní v dodávce skvělá, ale ne všude. Našla se místa, kde jsme měli trochu problém. Jedná se zejména o jižní pobřeží kolem poloostrova Ventė a také o okolí Vilniusu. Trochu problém jsme měli i v okolí Klaipėdy cestou z Kurské kosy.

Pěkné místo jsme nenašli ani na pobřeží v Lotyšsku, když jsme se vraceli z Karosty zpět do Litvy.

Ceny v Litvě a Lotyšsku

Ceny základních potravin a nápojů byly srovnatelné s cenami v českých obchodech, někdy jen zanedbatelně vyšší.

Ceny v restauracích nemohu porovnat, protože jsme navštívili jen jednu, a to v centru Kaunasu. Hlavní (litevské) chody tam vycházely přibližně na 9–12 €, tedy 220–290 Kč, polévky na 6 €, tedy asi 145 Kč.

Ceny benzínu se také držely na podobné úrovni jako v ČR, tankovali jsme jak v Litvě, tak v Lotyšsku.

Počasí v Pobaltí v květnu

Počasí v Pobaltí je o něco chladnější než u nás. Ve vnitrozemí bývají v květnu běžné teploty okolo 16–19 °C, na pobřeží 14–16 °C, v noci pak 5–8 °C. Je ale potřeba počítat se studeným větrem, který pocitovou teplotu výrazně snižuje.

My zažili extrémně studený květen. Teploty přes den nevylezly nad 6–8 °C, v noci se blížily nule. Navíc foukal silný a pěkně studený vítr. Pro příště bych si sice znovu vybrala květen, ale přibalila bych o pár vrstev oblečení navíc. :D

A co litevština? Jak se v Litvě domluvit?

Litevština patří mezi baltské jazyky a na první pohled působí velice povědomě, protože používá diakritiku, třeba stejně jako čeština znaky č, š a ž. Slovanské i baltské jazyky vycházejí ze společného prazákladu zvaného balto-slovanština, nicméně se od sebe oddělily tak dávno (před cca 3000 lety), že toho dnes už mnoho společného nemají.

Když ale budete chtít, podobnosti najdete. Třeba děkuji se běžně řekne ačiū, ale existuje i výraz dėkui a prosím je zase prašau. Další slova, která vám možná budou znít povědomě, jsou sūnus = syn, vilkas = vlk, ugnis = oheň, dūmai = dým nebo třeba ežeras = jezero, miestas = město, medus = med.

A vedle toho existují tisíce slov, kde nepomůže vůbec nic. :) Pár příkladů za všechny: kalba = jazyk, miškas = les, kalnas = hora/kopec, jūra = moře, upė = řeka, bokštas = rozhledna, namas = dům, pilis = hrad, takas = stezka, tiltas = most, parduotuvė = obchod.

Nicméně můžete být v klidu, všech částech Litvy uměli všichni, s nimiž jsme se setkali, anglicky alespoň pár slov, většinou ale velice dobře. Totéž platí pro naši krátkou zkušenost v Lotyšsku. Starší generace bude umět i rusky, ale není dobré tímhle jazykem začínat, z pochopitelných důvodů ho tam neslyší úplně rádi.

Já strašně ráda poslouchám cizí jazyky už od mala (a několik jsem se jich učila a učím). Poslouchala jsem samozřejmě i v Litvě a celou dobu jsem měla dojem, že nerozumím prakticky ničemu, těch pár podobných slov to vážně nezachrání. :) Na různé nápisy je dobré mít po ruce překladač, jinak to jistí angličtina (kterou ale vůbec nemám ráda, takže se možná začnu učit další jazyk, než se tam vydáme znovu).

Tipy na výlety v Litvě a co jsme (ne)viděli

Články s našimi zastávkami v Litvě najdete pod štítkem Litva 2025. Nechci zbytečně duplikovat informace, takže tady jen vypíchnu, co se nám opravdu líbilo a co naopak ne, a přidám pár zajímavostí, které se jinam nevešly.

To nejlepší z Litvy

Kdybych měla vybrat místa, kam bych určitě jela znovu, budou to tato:

• Kernavė – významné centrum pohanské Litvy a památka UNESCO;
• Kurská kosa – krásný kus země, poloostrov, který ukrývá písečné duny (Parnidžio kopa, Meškos galvos kopa) i krásnou ukázku lidového umění (Kopec čarodějnic) a kulturního dědictví (Etnografický hřbitov v Nidě);
• Žemaitijský národní park – krásná příroda zejména okolo jezera Plateliai, kde se ukrývá také bývalá raketová základna Plokštinė, která dnes slouží jako Muzeum studené války;
• Litevský skanzen Rumšiškés – jeden z největších skanzenů v Evropě, návštěva zabere celý den.

Mnoho dalších míst ale stojí za vidění a také bych je doporučila, třeba památník Ablinga (obec byla vypálená Němeci během operace Barbarossa), Mikytų alkakalnis – kopec s obětní studnou, Gargždų (Kalniškės) piliakalnis – opravdu pěkně upravené a výrazné hradiště nebo třeba Válečné muzeum Vytautase Velikého v Kaunasu.

A nesmím opomenout ani naše cíle v Lotyšsku. Bývalá námořní pevnost Karosta rozhodně stojí za vidění!

Co nás moc nezaujalo

Trochu mě mrzí, jak na nás zapůsobil Trakai. To místo je krásné, ale okolnosti se proti nám toho dne spikly. Pořád mám ale chuť oblast navštivit znovu, jen odjinud. Náš šálek čaje nebyla ani Hora křížů.

Co se jinam nevešlo

Co nedalo na samostatný článek, jsou bunkry Molotovovy linie. Tento konkrétní se nachází u hranic s Polskem u obce Raudeniškiai. Vlastně to bylo to úplně první, co jsme v Litvě viděli, když jsme si udělali bezpečností přestávku po x hodinách v autě.

Cestou z Raudonė na poloostrov Ventė jsme se také chtěli podívat na řeku Nemunas, která v této části Litvy tvoří hranici s Kaliningradskou oblastí. Je to tam hodně pusté a vlastně i celkem zajímavé, ale místní silnice nás rychle vyškolily – po tomhle jsme jet nechtěli (jojo, kdybychom tušili, co nás za pár dnů čeká v Lotyšsku…).

Tak byli jste v tom Vilniusu nebo ne?

Hlavní město je kapitola sama o sobě. Ano, ve Vilniusu jsme byli. Projeli jsme ho autem celkem dvakrát a v centru jsme se při snaze někde zaparkovat dostali do pěkně ošemetné situace – do jednosměrky v tom nesprávném směru. Celkově se nám ten den a v tomhle městě moc nedařilo, ale to nemá smysl rozpitvávat.

Vilnius je jediný bod programu, který nám úplně nevyšel. Rychlá domácí příprava nepočítala se seznámením s místní MHD a parkováním někde na okraji. Navíc jsme po pohodové návštěvě Kaunasu neměli pocit, že to bude jinde potřeba. Chyba, ale chybami se člověk učí – příště to naplánujeme lépe, protože ve Vilniusu je rozhodně co vidět (soudě nejen podle toho, co jsme viděli z auta).

Závěrem – stojí Litva za to?

Jo! Bezpochyby je to nejpohodovější země pro spaní v dodávce a nabízí spoustu zajímavých míst k objevování. Litva je celkově moc příjemná země se zajímavou historií a kulturou. Litevci jsou fajn a moc turistů tam taky (až na pár míst) nepotkáte.

Zemi jsme objeli kolem dokola, ale spousta zajímavých míst nám samozřejmě ještě zbývá, takže to rozhodně nebyla naše poslední návštěva.

Jediné, co nám reálně chybělo, byly kopce. My máme hory rádi a ta placka, která začíná kousek od našich hranic a člověk se jí až do návratu domů nezbaví, začne člověku trochu lézt na mozek.