Československé opevnění bylo projektováno k obraně víceméně celé délky tehdejších hranic, s vyjímaje některé těžko přístupné horské oblasti východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. S opevněním se rovněž počítalo i ve vnitrozemí – jako s ústupovými příčkami nebo na obranu důležitých strategických bodů, např. známá Pražská čára. Nejpočetnější je pak lehké opevnění (dále jen LO), což jsou objekty s osádkou několika mužů, vyzbrojené kulomety a granátovými skluzy, o tom však dále – v kapitole „Lehké opevnění“. V oblastech předpokládané ofensivy nepřítele ( což je severní hranice – „Od Odry po Krkonoše“, Jižní Morava a Jihozápad Slovenska) se plánovalo budování těžkého opevnění (dále jen TO), tedy srubů vybavených těžkými zbraněmi, s vlastními dieselagregáty, filtrovnami a osádkou několika desítek mužů. I těžkému opevnění a tvrzím se budeme věnovat, o pár stránek dále.

Určení úseků pro stavbu opevnění bylo úkolem Rady pro opevňování, projekce konkrétních tras a jejich podrobného řešení spadala pod její výkonný orgán – Ředitelství opevňovacích prací (dále jen ŘOP). Pro řízení konkrétní výstavby, měření v terénu, přísun materiálu a dozor nad stavbou byla zřízena ženijní skupinová velitelství (dále jen ŽSV). Samotná výstavba byla již otázkou civilních stavebních firem a mnoha najatých dělníků, kteří mnohdy cestovali strašlivé vzdálenosti za prací – za těžkou prací, ale s velmi slušným platem, stravou a ubytováním.