Ze života Ver.

Zřícenina hradu a kláštera Ojvín (Oybin)

OybinV tomto článku se nachází oproti jiným příspěvkům nezvykle mnoho fotek (některé z nich už se objevily na fotoblogu). Netajím se tím, že velice ráda navštěvuji zříceniny. Zříceniny gotických staveb mám ještě o chlup raději. Ojvín nabízí obojí – zříceninu hradu i gotického kláštera. Na místě jsme strávili dvě hodiny a rozhodně to na pořádnou prohlídku nestačilo. Ten den jsme však byli domluveni s kamarádem, který pracuje v lužickém Budyšíně, že za ním dorazíme, takže jsme prohlídku museli chtě nechtě přizpůsobit dalšímu programu.

Na samotnou prohlídku Ojvínu si rezervujte nejméně tři hodiny času. Popisky jsou ve většině případů i v češtině. Při placení vstupného dostanete na požádání (nebo dle českého přízvuku :)) i český plánek. Vstupné činí 6€ za dospělou osobu a prohlídka probíhá bez průvodce. Pod hradem se nachází několik placených parkovišť. Možnost parkování zdarma jsem vyznačila na této mapce – nachází se u značky Start, přístupová cesta pro pěší nahoru k hradu začíná u značky Cíl, avšak volné místo zde naleznete nejspíše jen mimo víkend či prázdniny a pouze po ránu.

Z tohoto parkoviště jsme vyrazili pěší stezkou pod skalnatými útvary do centra obce k Infocentru, odkud vede cesta strmě vzhůru (z velké části po schodech). Už tato procházka mě utvrdila v tom, že jsme toto místo nenavštívili naposledy. Na přírodní zajímavosti už nám čas nezbyl ani náznakem, a přitom by bylo co si prohlížet.

 

Bohyně Chors neexistuje

Na tomto článku jsem se z velké části podílela, ráda bych zde tedy sdílela odkaz na něj. Celý článek si můžete přečíst zde.

V posledních letech se šíří nesmysl o existenci jakési bohyně Chors – bohyně měsíce, noční oblohy a podzimu. Jako první jsme se mohli o její existenci dočíst v knize pohádek Ivana Hudce – Báje a mýty starých Slovanů. Nedlouho po něm podpořil představu Chorse jakožto ženského božstva slovenský autor fantasy Juraj Červenák. Kvůli čtenářům těchto dvou autorů se začala informace o bohyni měsíce rychle šířit a nejen ezoterické weby ji už předkládají jako samozřejmou (ne-li historicky doloženou) skutečnost. Jak to doopravdy s Chorsem je, jsme se proto rozhodli rozepsat v tomto článku.

CELÝ ČLÁNEK

 

Viadukty v Novině (Kryštofovo Údolí)

Viadukt v Novině (Kryštofovo údolí)Viadukty v Kryštofově Údolí jsme během naší dovolené nemohli opominout, málem jsme se na ně však vykašlali. Toho dne nám počasí nepřálo, dopoledne bylo vedro (to jsme lezli na Ještěd) a zbytek dne propršelo (podle toho ty fotky také vypadají).

Viadukty leží na železniční trati Liberec – Česká Lípa, na níž následuje 800 m dlouhý tunel. Větší viadukt patří mezi Národní technické památky.

Velký železniční viadukt

Právě i z kamenů vytěžených při hloubení tunelu, je viadukt postaven. I proto viadukt nepůsobí v krajině rušivě, zapadá sem. Jeho stavba trvala pouhé dva roky (1898 – 1900), přitom probíhala za pomoci pouze koňské síly.

 

Rozhledna Heřmanice

Výhled z rozhledny HeřmaniceV Libereckém kraji najdeme mnoho krásných rozhledem, zejména těch starých kamenných. Při plánování výletů mě však ihned zaujala i jedna nová.

Dřevěná rozhledna v Heřmanicích u Frýdlantu byla postavena v roce 2012 a vznikla na základě projektu tří mladých architektů z Technické univerzity v Liberci. Měří 25 metrů, disponuje dvěma schodišti o 99 a 90 schodech a nabídla nám výhled na Jizerské hory, Lužické hory a blízké okolí.

Zaparkovat se dá na parkovišti vzdáleném cca 150 m. Rozhledna je volně přístupná po celý rok.

 

Trniště a Harcovský les (Jizerské hory)

Trniště a Harcovský lesNašlapáno: cca 6 km
Stoupání: cca 240 m
Náročnost: mírná (bylo vedro)
Okruh: ano
Trasa: zde

Minulý týden jsme se vypravili na naši první (opravdovou) rodinnou dovolenou do Jizerek. První výlet byl „náročnější“ hlavně kvůli vedru a také kvůli tomu, že byl první. Jednak jsme se museli trošku rozchodit a také jsem ten samý den musela s malým dobalit, dojet od Prahy do Janova nad Nisou, kde jsme se sešli s mužem, což samo o sobě bylo více než na půl dne, Jak se cestuje s (uvztekaným) batoletem si budete moci brzy přečíst na druhém blogu, na tomto zase budou postupně přibývat fotoreporty z našich výletů, a že jsme jich nestihli úplně málo :)

 

Květnový přehled, aneb kam zmizel ten měsíc?

Původně jsem chtěla článek pojmenovat Květnový přehled, aneb hail Satan!, nicméně mi to přišlo dětinské. Satanista nejsem a nikdy jsem nebyla, tak proč to? Před několika dny jsem se o sobě po mnoha letech dozvěděla, že prý satanista jsem. Někteří fanatičtí křesťané to holt mají v hlavě pomotané, ovšem vysvětlovat jim, že jsem ve skutečnosti pohan, by nejspíš jen vedlo k utvrzení dojmu, že jsem satanista :)

Nemám pocit, že bych toho během května stihla nějak moc, ale ten měsíc prostě šíleně rychle utekl. Utkala jsem další třímetrový pás (brzy se tu objeví), tvořila (a nadále tvořím) jeden nový web, psala články na dva blogy, užívala si ty chladnější dny venku, hrála si se synkem a přihlížela jeho neuvěřitelné chuti učit se nové věci. Zvládli jsme spolu ve dvou další cestu do Beskyd vlakem (resp. čtyřmi vlaky a pak ještě busem). Všichni tři (tedy i s mužem) jsme vyrazili prozkoumat Brdy a předtím jsme se zúčastnili jedné pohanské – slovanské svatby (takže jsem konečně viděla ty svoje karetky v akci! :)).

Brdy  Kůzle v Dolní Lomné

 

Dopadová plocha Jordán, aneb bunkry v Brdech

Bunkr Jordán (Brdy)Našlapáno: cca 12 km
Stoupání: cca 340 m
Náročnost: mírná
Okruh: částečný
Trasa: zde

Do Brd jsem se těšila už dlouho, vlastně od chvíle, kdy byla do světa vypuštěna zpráva, že se vojenský prostor bude rušit a vznikne místo něj CHKO. Minulý víkend jsme se vydali do oblasti bývalé dopadové plochy Jordán, kde se na kopci Houpák (794 m.n.m.) nachází několik bunkrů.

Auto jsme nechali v Nové Vsi u Zaječova a vyrazili po zelené směrem k rozcestníku K letišti. Cestou se nám naskytlo několik částečných výhledů na krajinu, kterou známe z Hřebenů. Počasí nám vyhovovalo, žádné vedro, žádný déšť, jen podmračeno. Brdy jsou zatím velmi klidným, tichým a liduprázdným místem. Okolo nás šuměly pouze stromy, teprve po 4 kilometrech jsme potkali dalšího živáčka.

Když jsme se přiblížili k Houpáku, v okolí cesty se začaly objevovat výstražné cedule. Na rozcestníku K letišti jsme opustili značenou trasu a vydali se po silnici. Zanedlouho jsme narazili na první bunkr.

 

Co „umělec“, to debil

Rozřezaný bunkr / idnes.cz V dnešní době se za umělce považují i lidé, kteří s chutí a „uměleckým“ záměrem něco ničí. Přitom umělec by měl primárně něco tvořit. Před pár dny se ve zprávách objevil další případ samozvaného umělce. Student sochařství na VUT v Brně Ondřej Bělica pomocí diamantového lana odřezal kus řopíku prvorepublikového opevnění. Učinil tak v rámci svého školního projektu pojmenovaného BunkerKunst.

Bělicův čin vyvolal bouřlivé reakce. Není divu. I malý řopík je součástí historického opevnění našich hranic. Komentující se nebáli přirovnat tento čin k odřezání části věže Karlštejna.

Co tím chtěl dokázat?

Nabízí se otázka, co tím chtěl autor říci. Už jen německý název jeho práce mi napovídá dvě věcí. Za prvé: autor je provokatér, který si neváží vlastních dějin a chce šokovat za každou cenu, za druhé: autor je debil a primitiv, který ani své dějiny nezná a nerespektuje. Přiznávám, že toho člověka neznám, jedná se pouze o první dojem.

Autor dle idnes.cz uvedl k „dílu“ toto:

„Chtěl jsem ukázat jednu z možností využití řopíků v krajině. Oživit ji. To není vandalství. Je to architektonicky pečlivě promyšleny řez. Deaktivace objektu, který byl určený k zabíjení. Chtěl jsem otevřít pohled z bunkru na sousední boží muka a okolní krajinu, pustit tam světlo a zároveň upozornit na geniální technologii, jakou byl stavěný.“

To jako myslí vážně? Ukázat, jak je něco pevné tím, že to moderní technologií rozřeže? Uniká mi pointa. Oživit krajinu nebo možnost využití řopíků? I zde mi uchází, co si pod tím „umělec“ představuje.

 

Ruiny kaple na Malém Blaníku

Našlapáno: cca 3,5 km
Stoupání: cca 100 m
Náročnost: žádná
Okruh: ne – tam a zpět
Trasa: zde

Na známější Velký Blaník jsme se vydali před rokem a čtvrt (tehdy se synem v břiše čtyři dny po termínu, report zde). Na Malý Blaník už nám nezbyl čas, takže jsme se jednoho odpoledne vydali napravit tento restík.

Auto jsme nechali v obci Býkovice a vydali se po červené na vrchol.  Cesta není vůbec náročná, jen krátký úsek vede do kopce. Na vrcholu Malého Blaníku se nachází ruiny kaple sv. Máří Magdaleny. Uzavřena byla roku 1783 a od té doby chátrá. 

Mezi obvodovými zdmi se nachází ohniště, které toho dne nezůstalo liduprázdné. Upřímně mě to trochu naštvalo a zamrzelo. V turisticky navštěvovaných místech jako je toto, bych čekala, že lidé odsunou opékaní buřtů na večer, aby si přes den mohli návštěvníci ruinu pořádně prohlédnout. Takto jsme si mohli zříceninu prohlédnout a nafotit pouze z venku

 

Kratší slovanské karetkové pásy, aneb hotovo :)

Slovanské karetkové pásyPráce je hotova, předána zadavatelce a těším se, až ji uvidím v akci (=našitou na svatební tunice, uvázanou na nevěstě a užitou na dalších místech). Poslední tři pásy z tohoto zadání se od prvních dvou liší, ale pěkně je doplňují. Bylo třeba vybral jiný vzor, aby výsledná karetka byla užší.

Délka: 95cm, 88cm a 72cm (vše +2x8cm cancoury)
Šířka: 2,5cm
20 karetek