Ze života Ver.

Dementi na silnicích, aneb na co autoškola nepřipraví

Auto v protisměruŘidičák mám sotva půl roku a přesto už jsem na našich silnicích zažila ledasco. Jako spolujezdec, který sledoval provoz, jsem předtím jezdila nějakých pět let a to jsem toho viděla ještě víc. Přijde mi, že se za tu dobu provoz tak zdvojnásobil a na silnici se objevují častěji lidé trpící přinejmenším lehkou mozkovou disfunkcí. Určitou vinu na tom nesou i levné pohonné hmoty, kvůli nimž za volant sedají i ti, kteří by jinak jeli hromadnou dopravou.

Rychlost nepředstavuje to hlavní nebezpečí

Už jako spolujezdec jsem nevnímala jako největší nebezpečí na silnicích překračování povolené rychlosti, jak je nám to neustále předhazováno v médiích. To se nám jen někdo snaží tuto myšlenku vnutit, abychom bez keců překousli stavění nových předražených radarů. Také je to velmi snadno sledovatelný přestupek, na kterém může stát pokuty vybírat ve velkém.

Pokud někdo umí řídit, daný úsek třeba zná jako svoje boty nebo jede po rovné silnici, vážně nevidím problém v tom, že jede o 20, 30 i třeba 50km/h více, než dovolují předpisy. Problém a nebezpečí na silnici představují bezohledná hovada bez ohledu na to, jak rychle nebo pomalu jedou. Pár jich už zachytila naše kamera a jsou k vidění ve videu na konci článku.

Nicméně nehody, které zapříčinila rychlost, bychom taky nehledali dlouho. Někteří holt neumí odhadnout své možnosti a v zatáčkách to auto nedokážou ovládat. Bohůmžel to s nimi často odnese i někdo jiný (třeba jako tu, tu, tu a tu).

Velký Blaník (638 m n. m.)

Našlapáno: cca 4,5 km
Stoupání: cca 240 m
Náročnost: mírná
Okruh: částečný

Na Velký Blaník jsme se vydali na začátku února. Trasa se nedá považovat ani za lehce náročnou, avšak s velkým břichem (4 dny po termínu) jsem si držela docela lenochodí tempo :)

Výšlap jsme začali na parkovišti. Ten den nám počasí na hezké světlo moc nepřálo (většina fotek nestojí za nic), takže jsme se nezastavovali a došli rovnou k Veřejové skále, ze které by měli v případě nouze vyrazit zemi na pomoc nyní spící rytíři.

Pronájem bytu od slušného majitele – vzácnost dnešní doby

bydlení Jednoho dne jsme se rozhodli, že už toho hnusného pražského rozšířeného centra máme plné zuby a že nastal čas se poohlédnout po bytě v klidných čtvrtích po okrajích tohoto velkoměsta (jak jsem psala dříve – v Praze se nežije blaze). První krok byla blbost z naší strany. Pochybení nepopírám, nicméně bych opravdu nečekala to, co následovalo. Výpověď z bytu jsme tedy podali a měli za to, že 2 měsíce výpovědní doby budou dostatečnou rezervou. Nabídek tou dobou bylo všude dost. Nu a tak půlrok obepisování, obvolávání a obíhání bytů začal.

Během doby, kdy jsme ještě bydleli v předchozím pronájmu, jsme nenašli nic. Opravdu nic. Některé nabídky přicházely v úvahu, ale buď byly ihned pryč, nebo byly k nastěhování až za delší dobu (tedy v době, kdy jsme doufali, že už budeme přestěhovaní). Dva měsíce uběhly jako voda a my se stěhovali k rodičům jednoho z nás, jinou možnost jsme neměli. Jejich byt jsme okupovali (a to doslova, neboť nacpání se někomu do obýváku s veškerými věcmi a nábytkem se jinak nazvat nedá) přibližně 4 měsíce, které jsme strávili dennodenním hledáním bydlení.

Proč jsme tak dlouho nic nenašli? Kvůli majitelům a jejich nesmyslným podmínkám, které v tomto článku shrnu. Samozřejmě to nejsou všechny navštívené, některé nám prostě byly vyfouknuty před nosem, v jiných se nám něco nepozdávalo (třeba absence vchodových dveří apod.).

Dubnový přehled

houpacka

CO NOVÉHO (ZEJMÉNA U MALÉHO)

Začátek roku vždycky rychle utekl a teď utíká čas dvojnásobně rychle. Malému budou brzo tři měsíce. Pěkně roste a přibývá, do krabice jsem první malé hadříky odložila už začátkem dubna. Směje se, chechtá se, vydává mnoho nových zvuků, hraje si s plyšáky na řetězu nad postýlkou a na hrací dečce už se poprvé překulil z bříška na záda (3x po sobě, takže to náhoda nebude :)). Jinak na bříšku ze dne na den začal krásně zvedat hlavičku. Přestává mu vadit koupání (ještě nedávno ho celé prokřičel) a s nadšením se po něm nechává masírovat. Pořád nesnáší kočárek, takže veškeré vycházky a výlety ho nosím v šátku. Krmení a přebalování v polních podmánkách mu ale nevadí, takže brzo bude snad příležitost k delšímu výletu. :) Venku je čím dál zvědavější, místo rychlého usnutí se raději dívá okolo sebe a pak křičí, protože najednou zjistí, jak je unavený. :) Usínat sám pořád neumí, ale v noci poslední týden naspí i 7(!!!) hodin v kuse. Koliky jsou snad už zcela na ústupu (a to občas sním něco, co bych si ještě před měsícem nedovolila), místo nich se nejspíš začnou brzo klubat zuby, pár věcí tomu nasvědčuje (třeba dost silné slintání a strkání si všeho do pusy – od vlastních pěstiček, přes moje prsty až po chrastítko) a já se už připravuju na probdělé noci. :)

Třetí měsíc Třetí měsíc Třetí měsíc

Jo a taky jsem se naučila pít Caro. Dřív jsem všema těma protektorátníma náhražkama opovrhovala, jenže jak nemůžu pít kvůli kojení kafe, z nouze jsem vyzkoušela tohle a ono mi to kupodivu zachutnalo. :)

Godula

Našlapáno: cca 7 km
Stoupání: cca 300 m
Náročnost: mírná
Okruh: ano

O víkendu jsme se vydali na dlouhatánský výlet do Beskyd. Mám dojem, že jsme s sebou tahali půl bytu, a auto narvané až po střechu ten dojem umocňuje. Zvládl to i malý, ačkoli se to bez křiku cestou neobešlo.

V Beskydech by to nešlo alespoň bez kratšího výletu, který vyplynul z neplánové procházky. Nakonec nám i celkem přálo počasí :)

Godula a její okolí je mi důvěrně známé od raného dětství, takže jsem se s chutí vydala na místa, která jsem naposledy navštívila před cca 12 lety. Okruh jsme začali v Komorní Lhotce na konečné autobusu. Po modré vyrazili k rozcestí a dále po zelené vyrazili po asfaltce do kopce. Pohodové mírné stoupání i se šestikilovou zátěží v šátku :) Celkem rychle jsme se dostali k rozcestí Ropičník a cestou se kochali výhledy na částečně zasněžené okolní hory.

Přirozený porod vs. císařský řez (6)

maly4Zkušeností s porodnicí v Neratovicích

V minulé části se už nějak nedostalo na podrobnější popis toho, jak se personál v Neratovicích vlastně chová. Z těch pár zmínek by si někdo mohl myslet, že to má k ideálu daleko. Opak je pravdou. Od nástupu po propuštění se 99% personálu (doktoři, sestřičky, porodní asistentky, pomocný personál, uklízečky) chovalo po celou dobu mile a ochotně.

Vyzkoušela jsem dva různé pokoje. Na třílůžkovém se během 4 dnů vystřídalo 6 rodiček a pokoj byl vyhříván na 28°C, což mě přivádělo k šílenství. Naštěstí většinou ani jedné nevadilo větrání. Po uvolnění nadstandardu jsem se na poslední dva dny přestěhovala na jednolůžkový pokoj. Ty jsou permanentně plné a čeká se na ně podle interního pořadníku, o němž jsem se dozvěděla až 4. den hospitalizace, jinak bych na něm strávila více dnů. Nadstandard za to opravdu stojí, neboť umožňuje 24hodinovou přítomnost partnera.

Porodní plán samozřejmě dodržet mohl vzhledem k okolnostem jen částečně, ale co mohli, to dodrželi. Nenutili mě do holení (vyjma místa pod náplastí držící cévku před císařem a to bylo pro moje dobro :D), před porodem ani před operací mi nenutili klystýr, nenabízeli mi žádné léky na utišení bolesti, manžel se mnou byl celou dobu vyjma doby na operačním sále a jinak nás přišel jen jednou za hodinu zkontrolovat doktor (pokud se nepletu tak sám primář, holt jsem byla případ :D), u monitorů jsem si mohla zvolit jakoukoli polohu, umělé urychlování dle mého taky probíhalo co nejjemněji (špatný výraz, ale lepší mě nenapadá) a k císaři dospěli až poté, co to už vážně jinak nešlo.

Prakticky ze všech stran byla cítit jejich podpora, ať už šlo o překonání porodních bolestí či opakované dotazy ke kojení. Díky nim mi dny po císaři (zejména mimo návštěvní hodiny) utíkaly jako voda. Co si ale budeme povídat, chtěla jsem už domů, nemocničního prostředí jsem měla plné zuby. Navíc jsme se neměli rádi s dětským doktorem, jak už jsem nakousla minule.

Jediné, co mě opravdu na Neratovicích mrzí je to, že partner nemůže být u císaře (některé porodnice to umožňují) a že nedávají miminko po vytažení matce na hruď ani u částečné anestezie. I přesto však plánuji v Neratovicích rodit znovu i za předpokladu, že by případné komplikace během těhotenství znamenaly plánovaný císařský řez. Personál na oddělení šestinedělí je k nezaplacení.


Šestinedělí po císařském řezu

O císařském řezu koluje stále hodně mýtů. Častěji, než by mi připadalo normální, narážím na to, že si některé ženy císařský řez přímo přejí. Neuvědomují si (nebo si to ani uvědomit nechtějí), že vážně není o co stát.

Císař sice nebolí hned, ale o to déle bolí potom.

Březnový přehled

CO NOVÉHO

Moranu jsme vynesli jako každý rok, venku pomalu začíná jaro a je to snad poprvé, co se na něj opravdu těším (na léto však ani omylem). Daleko víc času trávím(e) venku a jakmile se oteplí ještě trochu víc, budeme moct konečně vyrazit na nějaký delší výlet i s malým. Co si budem povídat, dlouhé túry a hory mi dost chybí ;)

Z porodnice nastavený režim stále funguje, takže nemám(e) problém spát v noci 4-5 hodin bez přerušení. To si nemůžu vynachválit, protože mi to většinu týdne stačí. Když mi to nestačí, dospávám(e) během dne :) Podařilo se nám odhalit i jednu příčinu častého i několikahodinového až hysterického křiku, a sice intoleranci na laktózu, takže i přes den je teď malý daleko klidnější a často se usmívá i chechtá. Já se zas naučila spát na zádech, protože malý s náma spí zásadně v posteli (v postýlce to zvládl dvakrát a po několika marných pokusech jsme z ní udělali odkladiště), což bych ještě před pár měsíci řekla, že mě nikdo nepřinutí :D Jinak je to občas síla, což potvrdí každý novopečený rodič, nicméně veškerou námahu a nepohodlí mnohokrát vykompenzuje spokojený výraz malého :)


ČETBA

  • Zaklínač I. – Poslední přání– Andrzej Sapkowski (341 stran) hvězdička čbdbhvězdička čbdbhvězdička čbdbhvězdička čbdb
  • Zaklínač II. – Meč osudu – Andrzej Sapkowski (394 stran) hvězdička čbdbhvězdička čbdbhvězdička čbdb
  • Zaklínač III. – Krev elfů – Andrzej Sapkowski (315 stran) hvězdička čbdbhvězdička čbdbhvězdička čbdb
  • Zaklínač IV. – Čas opovržení – Andrzej Sapkowski (341 stran) hvězdička čbdbhvězdička čbdbhvězdička čbdb

Přirozený porod vs. císařský řez (5)

maly3Tento seriál nenese svůj název pro nic za nic. Vzpomínám si, jak jsem jako hloupoučký středoškolák kdysi prohlásila, že nechci rodit jinak než císařem. Z tohoto postoje jsem samozřejmě vyrostla hodnou chvíli před tím, než jsem otěhotněla. Vzpomněla jsem si však na něj někdy okolo čtvrtého nebo pátého měsíce, kdy mi v hlavě naskočila myšlenka, že za žádnou cenu nechci rodit císařem. Přece dokážu porodit své dítě normální cestou. Zda to byla předtucha či jen obyčejná obava, to se neodvažuji soudit.

Jak jsem rodila a nerodila v Neratovicích

Jak jsem se zmínila v minulé části, do neratovické porodnice jsem začala jezdit na pravidelné kontroly jednou týdně. Brala jsem to jako příjemné rozptýlení na mateřské a aspoň jsem si procvičovala řízení. Po zkušenostech jiných lidí mě příjemně překvapilo už jen to, že se monitory natáčely nejčastěji v sedě, což mi bylo nejpohodlnější. Žádné nucení do polohy, která by mi nevyhovovala. Sestřička, která je obstarávala, se chovala neuvěřitelně mile, takže povinných 20 minut vždy uběhlo jako voda a já se tak trochu na další návštěvu i těšila. Vše se zdálo být v pořádku a papírový termín porodu se rychle blížil.

Porodní plán

Nastal čas sepsat porodní plán, se kterými v Neratovicích nemívají problém a snaží se je dodržovat. Nu, musím se nevesele smát, když si ho teď připomínám, je to docela ironické čtení. Nicméně třeba bude pro někoho inspirací k vlastnímu.

Přirozený porod vs. císařský řez (4)

ultrazvukPsát o něčem tak intimním a soukromém jako je těhotenství a porod mi nejde snadno, ale ostatně s tím jsem tento miniseriál začala psát. Nejvíc se v popisu zaměřím na nespolehlivý triple test, jehož falešně pozitivní výsledky zbytečně děsí spoustu rodičů.

 

O jednom bezproblémovém těhotenství

Zjištění těhotenství mi nepřišlo nijak překvapivé. Jediné, co nás velmi pozitivně překvapilo, bylo to, jak rychle to přišlo. Žádné měsíce, ba ani týdny, snažení jak tomu dneska často bývá. I když jsem věděla, že těhotná jsem, testem jsem si to potvrdila až po měsíci a teprve o další dva později jsem si našla gynekoložku. V životě jsem totiž gyndu nenavštívila a nijak jsem se do toho nehrnula ani tehdy. Nikdy jsem totiž k doktorům nechodila ráda a návštěvy omezovala jen na ty nezbytně nutné. Navíc jsem se cítila dobře (zcela mě minuly jakékoli nevolnosti), tak nač spěchat.

Nespolehlivý triple test

Kombinovaný screening v 1. trimestru jsem oddalováním návštěvy gynekologa prošvihla. Trochu toho lituju, protože bych pak mohla odmítnout triple test, který mi doktorka udělala právě proto, že jsem screening neabsolvovala. Vnitřně jsem si byla jistá tím, že je všechno v pořádku, takže mě její telefonát, že dostala špatné výsledky, nepříjemně překvapil. A samozřejmě vyděsil.

Tehdy jsem o spolehlivosti tohoto testu nevěděla nic. Doktorka mi jen doporučila objednat se na genetiku, jinak mi ale k výsledku a jeho možné interpretaci neřekla ani ň. Začala jsem tedy hned zjišťovat informace sama.

Přirozený porod vs. císařský řez (3)

maly2Během svého těhotenství jsem si vzpomněla na články od Onni, které publikovala na svém blogu o rok dříve (první ze série zde). Její nový web jsem sem tam navštívila a v jedné diskuzi znovu natrefila na knihu Fascinující mysl novorozeného dítěte od Davida Chamberlaina. Chvíli trvalo, než jsem ji sehnala, ale jsem ráda, že se mi do ruky dostala dříve, než jsem odjížděla do porodnice.

Fascinující mysl novorozeného dítěte

Co víme o ještě nenarozených a nově narozených dětech? Není tomu tak dlouho, co si lidé mysleli, že novorozenci jsou zcela hloupá a vůči bolesti necitlivá stvoření vybavená sotva sacím reflexem. Z novodobých výzkumů vychází najevo něco zcela jiného.

Před narozením

Na konci minulé části jsem se zmínila o tom, že si děti pamatují vlastní narození. Jejich vědomí, smysly a paměť tedy musí fungovat ještě předtím. I dnes se najdou lidé, kteří považují mluvení na ještě nenarozené miminko za zbytečné a před nastávajícími maminkami, které s ním komunikují doteky přes břicho i mluvením, si ťukají na čelo. Ženy v sobě nosí odjakživa vědomí toho, že je dítě v jejich lůně vnímá, Pod tíhou názorové převahy ve společnosti však v některých dobách od komunikace upouštěly a některé dodnes upouští.

Je všeobecně známo, že plod v děloze slyší. Doléhají k němu zvuky z placenty, žaludku a střev, hučení krve v cévách a samozřejmě ten nejdůležitější a neustále přítomný jako kulisa pro vše ostatní – tlukot matčina srdce. Tento zvuk miminka uklidňuje i několik měsíců po porodu, což dokazují nejen různé výzkumy s nahrávkami, ale zejména zkušenosti samotných matek. Děti, které mají možnost tlukot srdce matky poslouchat po narození často, méně pláčou a více prospívají. Venkovní zvuky se k plodu dostávají značně ztlumené několika překážkami, přesto však dítě rozpozná i hlas otce, který v matčině přítomnosti často mluví. Matčin hlas mají samozřejmě nejraději.