Ze života Ver.

Červnový přehled

paty-mesic

Až si říkám, zda vůbec tento měsíc psát zvlášť, zda ho nespojit s tím dalším. Nějak se toho sešlo tolik, že chyběl čas sepsat tento přehled v obvyklém termínu.

V průběhu června s námi malý poprvé stanoval. Připravili jsme mu takové spaní, že skoro nepoznal, že neleží doma v posteli. Venku se mu to líbilo natolik, že si ani nevzpomněl na zuby. To se nám ostatně potvrdilo ještě mnohokrát, že na rozmrzelost platí čerstvý vzduch (a samozřejmě mlíko).

CO NOVÉHO (ZEJMÉNA U MALÉHO)

Malý je čím dál pohyblivější. Plynule se přetáčí a otáčí, kam se mu zrovna zamane. Uhlídat ho se stává čím dál náročnějším. Na bříšku se opírá už nějakou dobu o dlaně/pěstičky, nejen o celá předloktí. S nadšením a lehkostí se přitahuje do sedu. Miluje hru na letadlo (po chycení v podpaží se zpevní a dokáže se udržet vodorovně) a velkýho kluka (zvednutí v rukou nad hlavu).

V hrací postýlce sice polehává, ale je čím dál složitější ho zabavit. Z hraček už si vybírá a pokaždé je potřeba jich několik vyzkoušet, než ho nějaká dostatečně zaujme.

Zuby trápí čím dál víc, ale pořád ty mrchy nevylezly. Někdy pomůže kousátko, někdy šalvějová masáž, ale většinou nic jiného než mlíko.

Čtvrtý měsíc Čtvrtý měsíc Čtvrtý měsíc
Koupání krátce bojkotoval, ale už se mu zase začalo líbit, resp. se mu zamlouvá hraní si na bříšku ve vaničce a vykopávání vody do celého obýváku.

Jiráskova chata (rozhledna)

Cestou do Borové, odkud jsme měli naplánovaný okruh Peklem u Nového Města nad Metují, nás fascinovala dohlednost natolik, že jsme se rozhodli před plánovaným výletem navštívit i nějakou rozhlednu. V úvahu přicházela Sendraž nebo Jiráskova chata, která nakonec zvítězila. Obě jsme navštívili relativně nedávno, avšak tlačil nás čas, takže jsme zvolili podle možnosti se co nejrychleji pokochat výhledem a zase pokračovat.

Z Jiráskovy chaty je krásný výhled směrem na Krkonoše, Náchodsko i Orlické hory.

Vyhlídka na Panské skále

Našlapáno: cca 4,5 km
Stoupání: cca 130 m
Náročnost: zanedbatelná
Okruh: ano
Trasa: zde

Po návštěvě muzea v Lešanech jsme se vydali do PP Hornopožárský les, který jsem již jednou o kus dál navštívili (foto z Vlčí rokle zde). Nyní jsme vyrazili z Těptína na Panskou skálu.

Cesta vede lesem skrze PR Grybla střídavě z kopce do kopce, až se napojí na další turistické trasy a cyklostezku. Tuto částo bohůmžel nemám nafocenou vůbec. Na fotkách níže je až výhled ze samotné Panské skály směrem na jih a okolí vyhlídky.

Květnový přehled

kvetenCO NOVÉHO (ZEJMÉNA U MALÉHO)

Nevěřila bych, že to za další měsíc už budu psát, jak se malý umí překulit na bříško. Umí to od třetího týdne čtvrtého měsíce. Od chvíle, kdy to zvládl poprvé, to zkouší pořád dokola a už ho nemůžu nikde výš než na zemi nechat bez dozoru ležet. Dva týdny předtím se začal otáčet na boky. Vtipné je, že to poprvé udělal poté, co od paní doktorky slyšel, že už by s tím měl pomalu začít :D Při ležení na zádech si nedávno začal hrát s nožičkama a pěkně je k sobě přitahuje.

Taky ale začal bojkotovat hrací postýlku a nechce v ní ležet déle než pár minut, většinou se do ní ale ani nenechá položit. Museli jsme tak konstatovat, že nemáme moderní miminko, neboť opravdu není bezkontaktní. Na druhou stranu si náš malý (nespo)kojenec s nadšením nechává kontrolovat, zda už nevykukují nějaké zoubky. Bere to jako hru a přijde mu to nanejvýš legrační. Zoubky sice ještě nevylezly, ale pěkně trápí i tak. Už měsíc se snaží zahnat bolení tím, že si něco strká do pusy a žvýká to. Nejraději má prsty rodičů, kousátka rychle zahazuje.

Čtvrtý měsíc Čtvrtý měsíc Čtvrtý měsíc

Koupání se mu líbí čím dál víc a s nadšení vykopává vodu z vaničky. Plánujeme, že až se venku ještě trochu oteplí, napustíme mu tu vaničku až po okraj a zkusíme s ním „plavat“. Očekáváme, že ho to bude bavit.

Dementi na silnicích, aneb na co autoškola nepřipraví

Auto v protisměruŘidičák mám sotva půl roku a přesto už jsem na našich silnicích zažila ledasco. Jako spolujezdec, který sledoval provoz, jsem předtím jezdila nějakých pět let a to jsem toho viděla ještě víc. Přijde mi, že se za tu dobu provoz tak zdvojnásobil a na silnici se objevují častěji lidé trpící přinejmenším lehkou mozkovou dysfunkcí. Určitou vinu na tom nesou i levné pohonné hmoty, kvůli nimž za volant sedají i ti, kteří by jinak jeli hromadnou dopravou.

Rychlost nepředstavuje to hlavní nebezpečí

Už jako spolujezdec jsem nevnímala jako největší nebezpečí na silnicích překračování povolené rychlosti, jak je nám to neustále předhazováno v médiích. To se nám jen někdo snaží tuto myšlenku vnutit, abychom bez keců překousli stavění nových předražených radarů. Také je to velmi snadno sledovatelný přestupek, na kterém může stát pokuty vybírat ve velkém.

Pokud někdo umí řídit, daný úsek třeba zná jako svoje boty nebo jede po rovné silnici, vážně nevidím problém v tom, že jede o 20, 30 i třeba 50km/h více, než dovolují předpisy. Problém a nebezpečí na silnici představují bezohledná hovada bez ohledu na to, jak rychle nebo pomalu jedou. Pár jich už zachytila naše kamera a jsou k vidění ve videu na konci článku.

Nicméně nehody, které zapříčinila rychlost, bychom taky nehledali dlouho. Někteří holt neumí odhadnout své možnosti a v zatáčkách to auto nedokážou ovládat. Bohůmžel to s nimi často odnese i někdo jiný (třeba jako tu, tu, tu a tu).

Velký Blaník (638 m n. m.)

Našlapáno: cca 4,5 km
Stoupání: cca 240 m
Náročnost: mírná
Okruh: částečný

Na Velký Blaník jsme se vydali na začátku února. Trasa se nedá považovat ani za lehce náročnou, avšak s velkým břichem (4 dny po termínu) jsem si držela docela lenochodí tempo :)

Výšlap jsme začali na parkovišti. Ten den nám počasí na hezké světlo moc nepřálo (většina fotek nestojí za nic), takže jsme se nezastavovali a došli rovnou k Veřejové skále, ze které by měli v případě nouze vyrazit zemi na pomoc nyní spící rytíři.

Pronájem bytu od slušného majitele – vzácnost dnešní doby

bydlení Jednoho dne jsme se rozhodli, že už toho hnusného pražského rozšířeného centra máme plné zuby a že nastal čas se poohlédnout po bytě v klidných čtvrtích po okrajích tohoto velkoměsta (jak jsem psala dříve – v Praze se nežije blaze). První krok byla blbost z naší strany. Pochybení nepopírám, nicméně bych opravdu nečekala to, co následovalo. Výpověď z bytu jsme tedy podali a měli za to, že 2 měsíce výpovědní doby budou dostatečnou rezervou. Nabídek tou dobou bylo všude dost. Nu a tak půlrok obepisování, obvolávání a obíhání bytů začal.

Během doby, kdy jsme ještě bydleli v předchozím pronájmu, jsme nenašli nic. Opravdu nic. Některé nabídky přicházely v úvahu, ale buď byly ihned pryč, nebo byly k nastěhování až za delší dobu (tedy v době, kdy jsme doufali, že už budeme přestěhovaní). Dva měsíce uběhly jako voda a my se stěhovali k rodičům jednoho z nás, jinou možnost jsme neměli. Jejich byt jsme okupovali (a to doslova, neboť nacpání se někomu do obýváku s veškerými věcmi a nábytkem se jinak nazvat nedá) přibližně 4 měsíce, které jsme strávili dennodenním hledáním bydlení.

Proč jsme tak dlouho nic nenašli? Kvůli majitelům a jejich nesmyslným podmínkám, které v tomto článku shrnu. Samozřejmě to nejsou všechny navštívené, některé nám prostě byly vyfouknuty před nosem, v jiných se nám něco nepozdávalo (třeba absence vchodových dveří apod.).

Dubnový přehled

houpacka

CO NOVÉHO (ZEJMÉNA U MALÉHO)

Začátek roku vždycky rychle utekl a teď utíká čas dvojnásobně rychle. Malému budou brzo tři měsíce. Pěkně roste a přibývá, do krabice jsem první malé hadříky odložila už začátkem dubna. Směje se, chechtá se, vydává mnoho nových zvuků, hraje si s plyšáky na řetězu nad postýlkou a na hrací dečce už se poprvé překulil z bříška na záda (3x po sobě, takže to náhoda nebude :)). Jinak na bříšku ze dne na den začal krásně zvedat hlavičku. Přestává mu vadit koupání (ještě nedávno ho celé prokřičel) a s nadšením se po něm nechává masírovat. Pořád nesnáší kočárek, takže veškeré vycházky a výlety ho nosím v šátku. Krmení a přebalování v polních podmánkách mu ale nevadí, takže brzo bude snad příležitost k delšímu výletu. :) Venku je čím dál zvědavější, místo rychlého usnutí se raději dívá okolo sebe a pak křičí, protože najednou zjistí, jak je unavený. :) Usínat sám pořád neumí, ale v noci poslední týden naspí i 7(!!!) hodin v kuse. Koliky jsou snad už zcela na ústupu (a to občas sním něco, co bych si ještě před měsícem nedovolila), místo nich se nejspíš začnou brzo klubat zuby, pár věcí tomu nasvědčuje (třeba dost silné slintání a strkání si všeho do pusy – od vlastních pěstiček, přes moje prsty až po chrastítko) a já se už připravuju na probdělé noci. :)

Třetí měsíc Třetí měsíc Třetí měsíc

Jo a taky jsem se naučila pít Caro. Dřív jsem všema těma protektorátníma náhražkama opovrhovala, jenže jak nemůžu pít kvůli kojení kafe, z nouze jsem vyzkoušela tohle a ono mi to kupodivu zachutnalo. :)

Godula

Našlapáno: cca 7 km
Stoupání: cca 300 m
Náročnost: mírná
Okruh: ano

O víkendu jsme se vydali na dlouhatánský výlet do Beskyd. Mám dojem, že jsme s sebou tahali půl bytu, a auto narvané až po střechu ten dojem umocňuje. Zvládl to i malý, ačkoli se to bez křiku cestou neobešlo.

V Beskydech by to nešlo alespoň bez kratšího výletu, který vyplynul z neplánové procházky. Nakonec nám i celkem přálo počasí :)

Godula a její okolí je mi důvěrně známé od raného dětství, takže jsem se s chutí vydala na místa, která jsem naposledy navštívila před cca 12 lety. Okruh jsme začali v Komorní Lhotce na konečné autobusu. Po modré vyrazili k rozcestí a dále po zelené vyrazili po asfaltce do kopce. Pohodové mírné stoupání i se šestikilovou zátěží v šátku :) Celkem rychle jsme se dostali k rozcestí Ropičník a cestou se kochali výhledy na částečně zasněžené okolní hory.

Přirozený porod vs. císařský řez (6)

maly4Zkušeností s porodnicí v Neratovicích

V minulé části se už nějak nedostalo na podrobnější popis toho, jak se personál v Neratovicích vlastně chová. Z těch pár zmínek by si někdo mohl myslet, že to má k ideálu daleko. Opak je pravdou. Od nástupu po propuštění se 99% personálu (doktoři, sestřičky, porodní asistentky, pomocný personál, uklízečky) chovalo po celou dobu mile a ochotně.

Vyzkoušela jsem dva různé pokoje. Na třílůžkovém se během 4 dnů vystřídalo 6 rodiček a pokoj byl vyhříván na 28°C, což mě přivádělo k šílenství. Naštěstí většinou ani jedné nevadilo větrání. Po uvolnění nadstandardu jsem se na poslední dva dny přestěhovala na jednolůžkový pokoj. Ty jsou permanentně plné a čeká se na ně podle interního pořadníku, o němž jsem se dozvěděla až 4. den hospitalizace, jinak bych na něm strávila více dnů. Nadstandard za to opravdu stojí, neboť umožňuje 24hodinovou přítomnost partnera.

Porodní plán samozřejmě dodržet mohl vzhledem k okolnostem jen částečně, ale co mohli, to dodrželi. Nenutili mě do holení (vyjma místa pod náplastí držící cévku před císařem a to bylo pro moje dobro :D), před porodem ani před operací mi nenutili klystýr, nenabízeli mi žádné léky na utišení bolesti, manžel se mnou byl celou dobu vyjma doby na operačním sále a jinak nás přišel jen jednou za hodinu zkontrolovat doktor (pokud se nepletu tak sám primář, holt jsem byla případ :D), u monitorů jsem si mohla zvolit jakoukoli polohu, umělé urychlování dle mého taky probíhalo co nejjemněji (špatný výraz, ale lepší mě nenapadá) a k císaři dospěli až poté, co to už vážně jinak nešlo.

Prakticky ze všech stran byla cítit jejich podpora, ať už šlo o překonání porodních bolestí či opakované dotazy ke kojení. Díky nim mi dny po císaři (zejména mimo návštěvní hodiny) utíkaly jako voda. Co si ale budeme povídat, chtěla jsem už domů, nemocničního prostředí jsem měla plné zuby. Navíc jsme se neměli rádi s dětským doktorem, jak už jsem nakousla minule.

Jediné, co mě opravdu na Neratovicích mrzí je to, že partner nemůže být u císaře (některé porodnice to umožňují) a že nedávají miminko po vytažení matce na hruď ani u částečné anestezie. I přesto však plánuji v Neratovicích rodit znovu i za předpokladu, že by případné komplikace během těhotenství znamenaly plánovaný císařský řez. Personál na oddělení šestinedělí je k nezaplacení.


Šestinedělí po císařském řezu

O císařském řezu koluje stále hodně mýtů. Častěji, než by mi připadalo normální, narážím na to, že si některé ženy císařský řez přímo přejí. Neuvědomují si (nebo si to ani uvědomit nechtějí), že vážně není o co stát.

Císař sice nebolí hned, ale o to déle bolí potom.